Mohl by přitom popustit uzdu své fantazii a uvažovat například o tom, zda by to nemohlo být v momentu, kdy důvěra veřejnosti v kabinet klesne pod určité procento. Je to pochopitelně nadsázka a lze ji uplatnit pouze v případě, že by si člověk nepřečetl celý text ústavy, ale pouze jeden jediný článek. V opačném případě by totiž v jiné pasáži zjistil, že to vláda musí učinit v momentu, kdy sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry, případně jí přímo vyslovila nedůvěru. V ten moment jsou totiž jakékoli spekulace zbytečné.

Z konstrukce ústavy vyplývá logická provázanost jednotlivých článků. Podobně je potřeba nahlížet i na možnost hlavy státu odvolat premiéra a tím vlastně i celý jeho kabinet. V této souvislosti nelze opět vycházet z jednoho souvětí ústavy. Konkrétně z toho ve kterém se píše, cituji:“ prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“ konec citátu. V jiné pasáži ústavy se totiž píše o tom, že kabinet je odpovědný Poslanecké sněmovně. Proto je jeho existence odvozena od toho, zda v dolní parlamentní komoře po svém vzniku získá důvěru.

Zároveň je důležité, zda v průběhu funkčního období bude vláda schopná čelit snahám o vyslovení nedůvěry. Pokud ano a premiér se sám nerozhodne rezignovat, vláda skončit nemůže. Byť by si například přímo zvolený prezident přál pravý opak. Je zajímavé, že podobné úvahy se neobjevily už dříve, kdy hlavu státu vybíral parlament. Přechodem na přímou volbu prezidenta se sice upravila určitá část ústavy, ale články týkající se pravomocí prezidenta směrem ke kabinetu se nezměnily. Teoreticky tak mohli někteří právníci připouštět nejednoznačný výklad ústavy už v době, kdy byl na Hradě Václav Havel, nebo za éry stávajícího prezidenta Václava Klause.

Silnější mandát získaný přímo od lidí by neměl zásadním způsobem narušit fungování ústavního systému v zemi. Jeho nedílnou a dosud nezpochybnitelnou součástí je mechanizmus, jakým může být odvolána vláda. A v ní hlava státu hraje pouze zprostředkovanou roli. Pochopitelně zákony v psané podobě musí mít obecný charakter. To kvůli tomu, že život je velmi rozmanitý a nelze zdaleka všechno včlenit do několika vět. Nemá-li být ústava sbírkou několika tlustých knih, ve kterých se nedá orientovat, musí být napsána relativně stručně a zjednodušeně. Jednotlivé pasáže musí být logicky propojeny a nesmí si odporovat. Proto nelze vytrhávat jednotlivé věty ze souvislostí.

Zároveň je velmi důležité, jakým způsobem jsou jednotlivé články vykládány. V poměrech České republiky se pravidelně objevují snahy si některá zákony účelově přizpůsobovat, tak jak se to momentálně hodí. V souvislosti s poprvé přímo voleným prezidentem se zavádějí nové zvyklosti. Snaha překreslit hřiště takovým způsobem, aby se z hlavy státu stal silnější a možná i nejsilnější hráč, není v této chvíli překvapivá. Nakolik bude úspěšná, to záleží od ostatních aktérů tohoto zápasu.

Použiji-li sportovního příměru, pokud se nechají příliš tvrdou hrou zastrašit, potom se dostanou do pozice pasivních účastníků hry, kterým diktuje její tempo nejsilnější hráč. Ostatně parlamentem zvolený prezident Václav Klaus takovouto taktiku využíval a slavil s ní úspěch. Stačí připomenout odmítnutí odvolat ministry, které mu navrhnul premiér Petr Nečas. Byť je v ústavě napsáno, že prezident odvolá ministra, jestliže to navrhne předseda vlády. V celém kontextu ústavy je to myšleno tak, že to musí udělat. Ve zmiňovaném případě k tomu nedošlo a Václavu Klausovi specifický výklad ústavy prošel. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele