Samozřejmě ekonomové velice dobře vědí, že se potíže Německa přenesou také na Českou republiku. Nová vlna skepse u západních sousedů přinesla předpovědi, že tamní ekonomický růst nepřekročí v roce 2013 ani půl procenta a že k nějakému zlepšení dojde až v druhé polovině roku. Proto se dá současná předpověď tuzemského ministerstva financí, že české hospodářství letos vyroste o sedm desetin procenta, považovat za příliš optimistickou.

Budoucnost se samozřejmě předpovídá těžko a také výhledy v hospodářství projdou ještě řadou změn. Debata o blízké společné budoucnosti Čechů a Němců ovšem otevírá úvahy o tom, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž a hlavně to nemusí mít stejné výsledky. Ekonomická politika pražské a berlínské vlády je totiž v mnoha ohledech podobná. Obě země spoléhají na export a tedy podporují exportní podniky. Současné vlády se navíc snaží likvidovat schodek státního rozpočtu a tak drží vládní výdaje na uzdě.

To je jasný směr hospodářské politiky, který ovšem kritizuje celá řada expertů z anglosaských zemí. Vládní úspory nejsou prý na místě v období, kdy panují nejisté ekonomické poměry. Když stát šetří, tak se potápí celá ekonomika. Přesto má úsporná proexportní politika i své zastánce a na příkladu Německa je vidět, že se může přinejmenším krátkodobě vyplatit.

Bilance tří let po ekonomické krizi je pro Německo příznivá. Hospodářský výkon překonal období před krizí, zároveň se v loňském roce podařilo u státního rozpočtu dosáhnout přebytku. Oba hlavní cíle tedy byly, zdá se, splněny.

Samozřejmě teď nastávají nové potíže a příslib ekonomického oživení v druhé polovině příštího roku je do značné míry nejistý. Přesto existují data, ze kterých může vycházet optimismus i v současné, poněkud problematické době. Podrobné výzkumy o náladě mezi podnikateli ukazují, že tamní průmyslníci dnes nevidí budoucnost tak špatně, jako tomu bylo ještě říjnu. Samotný optimismus pak logicky vede k tomu, že se v budoucnosti začne dařit lépe. Není to jisté, v každém případě Němci neztrácejí hlavu.

České výsledky jsou však rozdílné. Ekonomický výkon nedosáhl úrovně před krizovým rokem 2009, hospodářský růst se zastavil už v létě roku 2011 a počátkem loňského roku začala klesat. Rozpočtový schodek za loňský rok dosáhne nejméně tří a půl procenta, pokud se do něj nezapočtou výdaje na církevní restituce.

Není to vinou exportu, který po krizi rostl v Česku rychleji než v Německu. Loni už byli Češi o něco horší, ale rozdíl nebyl významný. Problém je někde jinde. Za posledních dvanáct měsíců poklesla německé nezaměstnanost o víc než procento a dosahuje pět a půl procenta podle evropské metodiky. Je to mimo jiné důsledkem sociální reformy, která proběhla pod jménem Hartz před pěti lety. V Česku se za poslední rok nezaměstnanost zvýšila skoro o procento a dosáhla sedmi a půl procenta podle stejné evropské metodiky. Také Češi rozjeli počátkem roku sociální reformu, ta však růstu nezaměstnanosti nezabránila, pokud k němu nepřispěla. Nepodařilo se jim totéž co Němcům, že reforma udržela současná a vytvořila nová pracovní místa.

Tento rozdíl je klíčový pro vysvětlení, proč Německo zvýšilo ekonomický výkon a snížilo deficit, zatímco v Česku měla stejná strategie opačný výsledek. „Důvodem pro zlepšení stavu státních financí je rekordní zaměstnanost a rostoucí mzdy. Tím rostou daňové příjmy státu a více vyberou také systém zdravotního pojištění i Spolková agentura práce,“ vysvětlil úspěch vlády Angely Merkelové deník Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Česku se přes všechny vládní úsporné kroky s likvidací rozpočtového schodku tolik nedaří, protože lidé méně pracují a tedy platí méně na daních. Není to složité vysvětlení.

Vyšší zaměstnanost vede i k tomu, že lidé víc utrácejí. Tradičně spořiví Němci zvýšili od roku 2008 svou soukromou spotřebu o tři a půl procenta, Češi ji stejně snížili. K nejhlubšímu propadu přitom došlo v minulém roce. Také domácí odbyt přispěl k tomu, že německé firmy více investují, i když loni nastal znatelný pokles. České investice jsou ovšem o pětinu nižší než v roce 2008.

Strategie vládní hospodářské politiky je tedy v Česku i Německu stejná, rozdíl je však v provedení. Mělo by být úkolem vládních ekonomů, aby zjistili, v jakých detailech Češi zvolili špatné řešení. O tom, že jeden z klíčů k řešení leží v sociální reformě, je ovšem mimo jakoukoli pochybnost.

Selhání německého modelu je přesto možné a kritický pozorovatel může vidět největší rizika v tom, že produktivita práce loni rostla pomaleji než mzdy. Otázka tedy zní, jestli německý vzestup nestojí na nereálně vysokých mzdách. Touto výtkou nejde stíhat Čechy, protože mzdy tuzemských pracovníků loni reálně klesaly. Bohužel produktivita klesá ještě rychleji než mzdy a tak se opravdu není z čeho radovat. Německé starosti s údajně příliš vysokými mzdami jsou tedy procházkou růžovým sadem ve srovnání s tuzemskými potížemi. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele