Ať už byly zásahy vlády do ekonomiky jakékoli, tak se v Česku nestalo nic takového jako ve Středomoří nebo v Pobaltí, kde se snižovala zaměstnanost o desetinu. 

Nešlo o procházku růžovou zahradou, ale zatím nebyl náraz krize opravdu bolestný. Otázka ovšem zní, co přijde dál. 

Odpověď naznačilo poslední šetření Českého statistického úřadu, které ukazuje, že se dosavadní nástroj pro úspěšný boj s nezaměstnaností může obrátit proti tomu, kdo ho používá. 

Není pochyb, že Čechům prospěla možnost snadné registrace jako osoba samostatně výdělečně činná, tedy OSVČ. Za poslední čtyři roky takových osob přibylo 111 tisíc, bez ohledu na krizi. Právě tím se do značné míry vyrovnalo rušení až dvou set tisíc pracovních míst. Proto také dnes dosahuje nezaměstnanost osmi procent a nepřekročila dvoucifernou hranici. 

Z pohledů lidí, kteří přišli o práci, to zase tak skvělá metoda nebyla. Člověk musel po propuštění podnikat, tedy shánět práci, jak se dá, a ještě se přitom naučit daňové a účetnické předpisy. Přesto není pochyb, že si řada lidí po začátku nové kariéry uvědomila nové možnosti a zlepšila svou životní perspektivu. Řada postižených nezaměstnaných také skončila na tzv. švarcsystému. Dělali svou dosavadní práci pouze podle časově omezené smlouvy, ovšem podnik za ně neplatil sociální ani zdravotní pojištění a kdykoli se jich mohl zbavit. 

I pro lidi na švarcsystému to byla lepší situace než prostě práci nemít. Přinejmenším jako dočasné řešení to mohlo fungovat. 

Samozřejmě bylo od začátku jasné, že na strategii přechodu se zaměstnání do vlastní živnosti bude vystaven účet. Z pohledu vyspělé průmyslové ekonomiky nedokážou živnostníci trvale plnit složité úkoly v rámci promyšlené dělby práce. Mohou něco dokázat ve službách nebo ve stavebnictví, organizovaná výroba však potřebuje ke zvyšování produktivity něco jiného. 

V tomto směru se však zatím nic hrozného nestalo. Silné české firmy sice odepsaly část svých zaměstnanců, přesto mohou stále efektivněji využívat své kapacity, vybudované v letech těsně před krizí. 

Zároveň od počátku krize bylo jasné, že sázka na OSVČ může fungovat jen po určitou dobu a že bezpečný přístav může pro některé živnostníky z donucení přinést jen ekonomické oživění. K tomu však v Česku na rozdíl od Německa nebo Polska nedošlo. Dnes se už zdá, že další kolo recese nějaký účet vystaví. Ukazují to právě data za třetí čtvrtletí. K žádné katastrofě nedochází, ukazuje se však, že se něco nepříjemného může odehrát v blízké budoucnosti. 

Meziročně tedy přibylo dvanáct tisíc zaměstnanců, což je lepší než nic, ale znamená to spíše stagnaci. Počet OSVČ se ale zvětšil dvojnásobně, což nadále potvrzuje stav z minulých let, že se stále vyplácí krizová strategie. 

Za rok ovšem ubylo devět tisíc podnikatelů, kteří mají nějaké zaměstnance. Na první pohled to nevypadá hrozně, ale je to víc než pět procent dosavadního počtu. Je to také přes polovinu úbytku, ke kterému došlo od počátku krize. 

Z toho už je vidět, že strategie přechodu k podnikání nefunguje, jak by měla. Zavedené menší firmy to po čtyřech hubených letech už začínají zavírat, a přibývá jen nouzových řešení, která v důsledku mohou vést ke zbídačení části obyvatelstva. 

Všeobecně se očekává, že se ekonomika vzpamatuje nejdříve za rok, předpovědi hlásí v příštích měsících nové propouštění. Nabídka pracovních míst je nejhorší od konce roku 2008. Prodlužují se tedy těžké časy a nezbývá než věřit, že si s nimi pracovní trh poradí aspoň zčásti tak dobře, jako v uplynulých letech. 

Nakonec nezbývá než vyjádřit obdiv k lidem, kteří byli po propuštění z firmy ponecháni sami sobě, a kteří začínají podnikat v tak obtížném období, jakým je ekonomická stagnace, nebo dokonce recese. Právě oni stojí v přední linii boje s krizí, rozhodně více než státní či městští úředníci, kteří se rozhodli do ekonomickým poměrů nezasahovat, a kteří se tak zbavují jakékoli odpovědnosti. 

Přitom dnes nejde o dalekosáhlé záměry a velkolepé vize či investice. Ale schopnost uživit poctivou prací svou rodinu ve chvíli, kdy má člověk jedinou jistotu, že mu nikdo nepomůže při jejím hledání, je třeba označit za hrdinství všedního dne, a jako hrdinství je třeba tuto snahu ocenit.

komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele