Studoval (a nedostudoval) nejprve techniku a pak malířství ve Vídni, Mnichově, Paříži a Drážďanech. Živil se jako karikaturista v Lidových novinách, to ještě sídlily v Brně (a v tomto městě je po Gellnerovi pojmenována ulice), publikoval povídky a fejetony. V jeho případě je velmi zajímavý onen „život po životě“. Gellnerovy básně totiž byly psány naprosto pravidelným, přísně rytmickým veršem, odvozeným nejspíše od lidových říkadel či kabaretních kupletů. Každopádně se staly vděčnou stravou pro mnohá pozdější zhudebnění – počínaje folkaři Jarkem Nohavicou a Pepou Nosem přes bigbít jménem Katapult až po rockera Vladimíra Mišíka či punkové kapely s bizarními názvy jako Předkožky či Malomocnost prázdnoty. O tom, že si v Gellnerovi každý něco našel, svědčí i fakt, že „vážný“ skladatel Luboš Fišer začlenil zhudebněné texty F.G. do filmu Juraje Herze Petrolejové lampy. A jedna pozoruhodnost závěrem: Gellnera vynášel do básnického nebe obávaný a často dosti sucharský kritik F.X.Šalda, který jej s jeho melodickým a věcným, přímočarým veršováním stavěl do protikladu vůči francouzskému literárnímu samoúčelu (l´art pour l´art).

Pro dnešní čtení jsme vybrali Gellnerovu povídku, která na první pohled vyhlíží nenápadně a starosvětsky, ale mezi řádky i nad nimi najdete mnohé, co vám připomene dnešní náš život vezdejší. Není od věci si tu a tam osvěžit fakt, že vlastně ani nic na světě není úplně poprvé.

Občanská povinnost

Asistent od pošty Roztočil seděl v zasklené verandě malé předměstské hospůdky blízko otevřeného okna a vdechoval dlouze vlhky vzduch poněkud chladného letního večera. Před sebou na stole měl zpola dopité pivo a talíř od skromné večeře, jejž jediný sklepník podniku nijak nespěchal odklidit. Dvě svítilny vrhaly matné světlo do zahrady. Pod stromy ve vzdálenosti několika kroků od vchodu verandy objevila se mužská postava a hleděla zpytavě otevřenými dveřmi. Konečně se neznámý rozhodl a vstoupil. Zamířil rovnou k Roztočilovu stolu a pozdravil přátelsky: "Má poklona, pane asistente!"

Roztočil se skoro ulekl, zvedl se rychle, odstrčil židli a zvolal: "Ach, pan kontrolor! Jak se račte vynacházet?"

"Je snad dovoleno si přisednout?" otázal se příchozí kontrolor Víšek, Roztočilův soudruh z úřadu.

"Ale prosím!" Posadili se. Pan Víšek se podíval kolem a prohodil: "Tak to je tedy vaše hospoda?"

"Ještě dost lacino a dobře se tu jí," řekl Roztočil a dodal: "A jak vy jste sem vlastně přišel?"

"Bydlím nedaleko. Když má úředník rodinu, tak si nemůže vyhledat byt ve městě. A rozhlížím se teď trochu po svém okolí. Zvenčí se mi ten hostinec hned zamlouval."

Nastala pomlčka. Po chvilce přerušil Roztočil ticho a pravil: "Cítíte se již u nás doma?"

"Jsem rád, že jsem zde," odpověděl kontrolor Víšek. "Tady je přece trochu ruchu a člověk se v něm ztratí, chce-li. Ale život na docela malém venkovském městě není, ujišťuji vás, žádnou pochoutkou. Například hospody. Míníte-li se stýkat se slušnými a vzdělanými lidmi a nechcete-li si zadat, nemáte žádný výběr. Musíte chodit stále do jedné a téže hospody, kterou navštěvují farář, učitel, doktor a páni radní. Zde je to mnohem lepší. Zajdeš si, kam se ti zlíbí, dnes sem, zítra onam."

Pan kontrolor večeřel sice doma, ale měl ještě chuť na něco malého.

A viděl, že je to dobré; a když při placení se objevilo, že pivo je o dva haléře lacinější než ve městě, byl nový host pevně odhodlán častěji útulnou místnost poctíti svou návštěvou.

Nebylo pozdě, když se Roztočil zvedl a jeho soustolovník s ním. Měli společný kus cesty a kráčeli pomalu dovrchu. Při chůzi vynikla teprve Roztočilova postava v celé své až děsivě vyčouhlosti a hubenosti. Žlutá hlava seděla na nahrbených zádech a při stoupání chrčelo to v hrudníku mladého muže jako v pokaženém mlýnku.

"Nejste nachlazen?" ptal se soucitně přitloustlý Víšek.

"Ne, to mám tak vždycky," odpověděl stručně jeho druh, poklepávaje si na prsa.

Roztočil býval zapsán na právech. Byl by vystudoval při slaných rohlících, půllitru piva a několika zdarma poskytnutých obědech jako mnoho jiných chudých českých studentů, kdyby nebyl dostal v nevčas chrlení krve. Musil domů a celý rok procházel se loudavým krokem po polích a lesích. Z malých oken chalupy často vyhlédala bída a nedostatek. Rodina neskrývala před svým nemocným příslušníkem svoje zklamání. Doufali, že jim bude jednou na podporu, a zatím je vyjídal. Proto se snažil Roztočil dostat se do státní služby. Pošta není sice žádným léčebným ústavem pro souchotináře. Ale krutá nevyhnutelnost, jakož i vyhlídka na slušnou aspoň výživu přinutily mladého muže, že se rozhodl pro svoji životní dráhu. Žil velmi pravidelně a šetřil se pokud možná. Procházel se ve svých volných chvílích, chránil se před nastuzením, před prachem a zakouřeným místnostmi. Obědval u své bytné a v létě několikrát v týdnu sedával zvečera na verandě své hospůdky a hleděl do stmívající se zahrady.

Mluvil málo. Proto mu byla společnost kontrolora Víška, který sám sebe rád poslouchal, docela vítanou. A Víška vábil zase do tiché zahrady trpělivý a přizvukující posluchač. Pan kontrolor přečetl si vždy trojí noviny, obyčejně den nebo dva staré, které byly vyloženy v hostinské místnosti. Byl horlivý politik a říkal: "Bdíti nad tím, co se v naší zemi a v našem mocnářství děje, je naší svatou občanskou povinností."

Sotva se v novém prostředí ohřál, přišel již pan Víšek mnohým důležitým věcem na kloub. Poznal, že starosta koupil pod cenou obecní pozemek, a stejně se přesvědčil, že zemský poslanec okresu také jen pracuje pro svou kapsu. O říšském poslanci, který hlasoval proti povinnému nahlížení berního do obchodních knih, nevyjadřoval se vůbec jinak než: blbec.

Roztočil, když tak poslouchal svého společníka a jeho prudké výpady, prohodil svým sípavým hlasem: "Měl jste asi hodně nepříjemností ve svém předešlém působišti pro svou politickou činnost."

"Ani zdání!" ohradil se kvapně pan kontrolor. Pak se trochu zarazil a pravil: "Totiž víte, já se tam příliš nestaral o veřejné záležitosti. Měli jsme tam učitele, a ten mě vlastně přivedl k poznání, že bdít nad tím, co se děje v obci, v zemi a mocnářství, je svatou povinností každého z nás. Pobízel mě do ledačeho, ale tam nešlo nic dělat. Jediná slušná hospoda byla v místě, jak jsem vám již ostatně vypravoval, a já byl odkázán na společnost faráře i starosty. Ale zde, kde jsou poměry naprosto odlišné, bylo by nejtěžším hříchem proti vlasti a národu nezasáhnout, byť i slabou svou rukou, v kolo dějin."

Asistent Roztočil byl pro politické zpracování dosti špatnou surovinou. Ale pan kontrolor obrnil svou duši trpělivostí a čekal klidně na svou dobu.

Čím je pro sedláka čas žní, tím jsou pro politika volby. Vážení i méně vážení mužové ucházejí se o důvěru občanstva, lidé se vzájemně přemlouvají a přesvědčují a pořádají se veliké schůze, do nichž se dostaví často i třicet lidí.

Jsou jednotlivci, kteří v tuto bouřlivou dobu staví veškerý svůj čas do služeb obecního blaha. Ráno si přečtou noviny a pak se jdou projít po městě. Potkáš-li je a chceš-li od nich něco, odbudou tě netrpělivými slovy: "Ale odpusťte, příteli, mám tolik práce, že nevím, kde mi hlava stojí!" Načež pokračují ve své procházce. Večer jdou někam na schůzi a pokřikují: "Slyšte, slyšte!" nebo: "Vyhoďte ho!" A kladou se ke spánku celí polámaní v pevném přesvědčení, že přestáli den veliké dřiny.

V den, kdy putuje občanstvo k volebnímu osudí, hemží se agitační místnosti stran placenými i samozvanými korteši. Přiběhne člověk s oharkem doutníku v ústech a s kloboukem v týle naraženým, posadí se hřmotně, utře si z čela pot a zvolá: "Dejte mi rychle pivo! Co tam máte k jídlu? Papričku. Tak tedy papričku!" Vydechne zhluboka a prohlašuje: "Všecko jde dobře, záleží pouze na tom, jak se bude držet ta a ta obec a ta a ta ulice." Pak vymete rychlostí blesku talíř, vylouskne sklenici a už běží zase do jiné agitační místnosti, často také k protivné straně.

Pan Víšek se stále ještě scházel s Roztočilem, ale nebylo to již někdejší příjemné besedování, kdy pan kontrolor vykládal a vykládal a asistent, šetřící si úzkostlivě svoje plíce, tiše poslouchal. Nyní celým darem své výmluvnosti přemlouval zanícený politik svého společníka, aby s ním šel na schůzi, že je to jeho občanská povinnost; a Roztočil ke své žalosti musil odpovídat, a když přišel domů, cítil ke svému zděšení, jak ho bolí na prsou.

"Vždyť vám nic neschází," říkal pan Víšek.

"Sám sobě to pouze namlouváte. Jste zdravější než já. A já jsem otec rodiny a konám svou povinnost, a vy se stále jen vymlouváte."

"Ujišťuji vás, že mne kouř dusí," odpovídal Roztočil.

"Nemohu jít do žádné přeplněné hospody, kde se kouří."

"Jedná se o nápravu naší politiky a celého našeho zemského i říšského hospodářství, a vy všechno pouštíte ze zřetele pro trochu tabáku!" zvolal Víšek.

"Já těm věcem vůbec nerozumím," odpověděl nevrle Roztočil.

"Musíte jim rozumět," tvrdil pan kontrolor.

"Nemusím," odvětil asistent.

"Pak je to hanba!"

Toto tvrzení Roztočila rozzlobilo. "Prosím vás," řekl, "vím, co mohu znát a co ne. Pociťuji třeba jako bezpráví, že všechna čelná místa ve státě jsou v rukou výsadní společnosti. Diplomati, ministři, všecko samý šlechtic, místodržitel šlechtic, zemský hejtman šlechtic, a kde není šlechtic, je aspoň Němec. Lidé ztratili smysl pro občanskou rovnoprávnost, proto těžko se mohou domoci národní rovnoprávnosti. Celé kraje Čech a Moravy jsou v rukou několika velkostatkářských hrabat a knížat, a lid musí se stěhovat do Vídně, do Německa a do Ameriky, protože ho doma jeho kousek půdy neuživí. Těmhle věcem rozumím - a snad bych si ještě na něco kromě toho vzpomněl - ale jinak nerozumím ničemu. Na to máme své poslance. A jestliže jiní prodávají svoje hlasy za guláš nebo za osobní styky a vzteky, jak si ustelou, tak si lehnou. Jsem souchotinář a nemohu mít takový zájem o veřejné věci jako zdravý člověk. Snad, kdyby byl lepší pořádek na světě, tak by takové lidi, jako jsem já, postříleli pro blaho veškerenstva. Ale dnes žiju a chtěl bych ještě žít. Kdybych mohl žít rok někde na jihu, vykřesal bych se možná ze všeho. Ale to jsou marné naděje. Snad až budu mít službu a přijde peněžní dopis s mnoha tisíci, stopím ho a uteču někam do Kapska. Jinak nevyváznu."

Na cestě domů vrtala asistentova slova panu Víškovi stále mozkem. Což práskne-li dnes nebo zítra se zpronevěřenými penězi skutečně do bot, jaká to bude ostuda i pro něho, jenž s ním několikráte v týdnu sedával za jedním stolem! A člověk se vlastně stává spoluviníkem zločinu, když ho neprozradí. Ale jak to udat? Bylo to řečeno jen mezi čtyřma očima a Roztočil to může popřít a při svých pochybných mravních zásadách třeba ještě žalovat pro utrhání na cti.

Pan Víšek se rozhodl pro střední cestu. Zastavil se na slovíčko s poštmistrem a řekl mu: "Nezdá se vám, že je asistent Roztočil churav?"

"Proč myslíte?" odpověděl pan představený. "Vypadal vždycky tak."

"Souchotináři bývají nebezpeční lidé," řekl pan Víšek významným a vážným hlasem."

Poštmistr pokrčil rameny a pan kontrolor u vědomí vykonané povinnosti se poroučel. "Varoval jsem vás," děl sám sobě. "Budoucí ostuda padniž na vaši hlavu."

Pan kontrolor byl sice pevně rozhodnut veřejně vystoupit a rozšlápnout ještěrovi hlavu, ale je přirozené, že se vyhnul schůzím, pořádaným stranami, jež mají ve svém názvu slůvko: sociální. Toto cizí jméno pojilo se totiž v mysli pana Víška s představou dělníka, který si nic z toho nedělá, rozbít slušně ošacenému člověku půllitrem hlavu.

Pan kontrolor dostavil se tedy do schůze dosavadního poslance, kterému z mnoha stran právem bylo vytýkáno, že jednak nic nedělá a jednak dělá všecko špatně.

Hostinská místnost, kde shromáždění se konalo, nebyla přeplněná, spíše naopak. Kdo ví, že v jiných zemích platí se dokonce vstupné do schůzí, tomu se to bude zdát snad divným. Ale ať uváží, že v cizině provozuje se před lidem krasořečnictví a řečník nevybředne nikdy z všeobecných věcí, kdežto u nás, lidí praktických, mluvívá se ponejvíce o hospodářských otázkách, přičemž úzkostliví lidé mívají stejný pocit jako při sázení do loterie: Někdo vyhraje, ale já to nebudu.

Kandidát rozvinul svůj program a sotva si sedl a s odporem, jak bylo na něm poznat, se napil proň přichystané vody, povstal pan Víšek s četnými popsanými lístky v své ruce a počal před shromážděním odhalovati bohatství svých myšlenek. Nutno doznati, že jeho vystoupení bylo jediným světlým bodem celého večera.

"Učme se od Poláků provozovat politiku," pravil, rozhodně přehlížeje zeměpisné a jiné podružné okolnosti. Pak přešel k věcem místním a jako slavný římský řečník Cicero obrátil se v své řeči rovnou na svého dpůrce. "Chodím už přes tři čtvrtě roku do jedné a téže skromné hospůdky, ale ani vám nenapadlo, pane poslanče, podívati se mezi nás, kteří jsme rovněž vašimi voliči."

Pan poslanec na dřevěném podiu za předsednickým stolkem točil svým červeným nosem samolibě zprava nalevo, jako by chtěl říci: Tohle by se mi nemělo vytýkat, dělám, co mohu!

Náhle byl pan kontrolor přerušen ve svém řečnickém vzletu výkřikem: "Vždyť jste hloupý jako tele!"

"Pane předsedo, tohle si nemohu nechat líbit, já jsem státní úředník!" zvolal rozhorleně pan Víšek. "Kdo to byl?"

Místo odpovědi ozval se tentýž výkřik z druhého konce místnosti. Předseda tloukl zvonkem o stůl a volal: "Pánové, mírněte se poněkud ve svých výrazech!" Ale pan Víšek, nepokládaje toto zadostiučinění za dostatečné, sebral své poznámky, jakož i klobouk a hůl a opustil s rozhořčením své nevděčné spoluobčany.

Byl pěkný večer a nebylo pozdě, a pan kontrolor, puzený sdílností, našel šťastně asistenta Roztočila na verandě hospůdky před zpola dopitou sklenicí piva. Přisedl si a našel zase vděčného a přizvukujícího posluchače, jako na počátku známosti.

"Vám je hej," pravil pan kontrolor v doslovu své stížnosti na nevychovanost svých bližních, "nestaráte se o ostatní lidi, a až jednou padne vám do rukou nějaký pořádný peněžní dopis, odjedete někam do rovníkového pásma a strávíte svůj život v blahobytu a spokojenosti na své farmě."

Roztočil neřekl ani tak, ani onak, nýbrž mlčel podle svého zvyku.

K upokojení čtenářstva dlužno uvésti, že souchotinářskému asistentovi vskutku příznivý osud při noční službě odevzdal do rukou vytoužený peněžní dopis. Ale poněvadž zpravidla ti, kteří dovedou chytře s cizím majetkem zmizet, nechvástají se předem svými špatnými úmysly, ale naopak bijí se do prsou a poukazují na svůj čistý štít, tedy nikoho nepřekvapí, že Roztočil nepoužil své vhodné příležitosti. Chodil dále do úřadu a na procházky, šetřil se, chránil se před kouřem, prachem a nastuzením, a nezemřel-li, žije takto dodnes.