Do dějin vešly příklady mediálního slouhovství už z časů Napoleona Bonaparta. Každá čítanka dějin žurnalistiky obsahuje slavnou řadu titulků, jimiž dobová média referovala o Napoleonově postupu z Elby na Paříž. Na počátku stálo:„Tyran uprchl z vězení“. Jak se Napoleon blížil k hlavnímu městu, a tedy i k poklidným existencím novinářů, stal se z „tyrana“ postupně „maršál“ a „císař“, aby jej nakonec média vítala při triumfálním vstupu do Paříže oslavnou tirádou „Jeho veličenstvo se vrátilo!“

Není divu, že žurnalistika nemá příliš dobrou pověst. Ani dějiny, obrazně řečeno, nemají dobrou pověst. A žurnalistika zpravidla kopíruje to, co se kolem ní děje. Je obrazem skutečnosti, kterou v míře svého vlivu pomáhá nebo se pokouší aktivně přetvářet. A v tom je právě ten kámen úrazu. Teoretikové médií se víc než o co jiného přou o právo médií vstupovat do děje, ovlivňovat přítomnost, a tedy historii. Hledá se dělící čára, která by jasně vymezila, kam až sahá novinářská povinnost co možná úplně a nestranně informovat o tom, co se děje, a kde už média překračují tento referenční rámec a stávají se hráči na mocenské šachovnici.Odpověď na toto dilema nenajdeme snadno, a už vůbec ne hned. Předchází ji totiž ta hlavní otázka, jež se týká samotného smyslu, postavení a významu médií v moderním světě.

Jedním z autorů, kteří svůj odborný život zasvětili studiu mediální problematiky, je profesor skotské Stirlingovy univerzity Brian McNair. V posledních letech se věnuje věru aktuální mediálně-politické problematice. Vydal např. knihy Fake News: falsehood, fabrication and fantasy in journalism (2018), AnIntroduction To PoliticalCommunication (2017), Communication and PoliticalCrisis: media, politics and governance in a globalized public sphere (2016). Česky vyšla jeho klíčová kniha Sociologie žurnalistiky. Bez přehánění se domnívám, že jde o knihu, která do té doby v mnohém smyslu české odborné literatuře na mediální témata dlouho citelně chyběla.

Jak bylo řečeno, žurnalistika nepožívá mnoho obecného respektu. Jistá nedůvěra se logicky přenáší i na obor, který se jí zabývá, na mediální studia. Jako by média nebyla dostatečně důležitým či vážným předmětem odborného zájmu. Přitom opak je pravdou, jak říká ostatně i sám McNair:

Vždycky se mi zdálo, že jako sociolog si nemůžu vybrat lepší pole působnosti než mediální studia, neboť v současné kapitalistické společnosti snad neexistuje nic, co by život lidí ovlivňovalo významněji. Také z tohoto důvodu zaujímají dnes mediální studia ve společenských vědách totéž postavení, jaké v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století zaujímala sociologie. Díky své převratnosti a provokativnosti jsou předvojem intelektuálního bádání, jsou nezbytná pro pochopení funkce moderní společnosti. Žárlivé a často i dětinské výpady proti mediálním studiím, jež se ozývají z jiných částí akademické obce, a někdy i z médií samotných, jsou ozvěnou útoků, které svého času zakoušela i sociologie. Pro obor samotný je lepší být předmětem zášti nepřátel intelektuálního rozvoje, nežli být přehlížen kvůli bezvýznamnosti.

Největší problém disciplín, které se pohybují nad přísně vymezenými kategoriemi a užívají poznatků z řady oborů, bývá přesná definice předmětu zkoumání. V daném předmětu je to žurnalistika jako obor lidské činnosti, který zachází se skutečností jak pasivně – zobrazuje ji, tak aktivně – přetváří ji. McNair stojí hned na počátku své studie o sociologii žurnalistiky právě před takovou otázkou.

Co je žurnalistika? V současném rozporuplném postmoderním světě je stejně důležité znát odpověď i na otázku co žurnalistika není. Jestliže v dnešní kultuře není vždy jasná dělící čára mezi vzděláváním, informováním a zábavou, mezi uměním a brakem, mezi ušlechtilým a pokleslým, mezi elitou a masou, musíme se ptát, kudy máme vést hranici mezi žurnalistikou a nežurnalistikou a zda na tom vůbec záleží. Záleží, protože sociologický význam žurnalistické komunikace se odvozuje zejména od očekávání, jež publikum vkládá do konkrétní formy a obsahu, a od obecně přijímaného názoru, že jsou-li přítomny tyto osobité rozlišovací vlastnosti, výsledná komunikace získává zvláštní status, jenž není vlastní jiným, nežurnalistickým formám komunikace. Žurnalistika je v tomto smyslu privilegovanou kulturní formou a takovou je od doby první vlny společenských nepokojů v dějinách moderní Evropy, při nichž poprvé zaujala ústřední postavení ve veřejném diskurzu. Nebudu rozebírat řadu různých definic, jež se objevují v akademické i odborné literatuře, ale budu stručně definovat žurnalistiku pro účely této knihy jako: jakýkoli vytvořený text v písemné, zvukové nebo vizuální podobě, který je publiku předkládán jako pravdivé oznámení nebo záznam jisté až dosud neznámé, významné nové skutečnosti existující v současném společenském světě.

Jestliže jsme si společně s autorem pojmenovali, co je žurnalistika, jaké má nejobecnější zadání, pak si můžeme pomalu představovat hodnotová měřítka, jimiž ji budeme poměřovat a podle nichž budeme zkoumat její výkon.

V prvé řadě žurnalistika vznáší nárok na pravdivost a přesnost -jsou to vlastnosti často spojované s výrazem objektivita, jež je pojmem užívaným pro legitimizaci žurnalistických textů při současném vědomí mnohorozměrné a těžko postižitelné podstaty „pravdy“. Žurnalistika chce být přijímána jako přinejmenším přiblížením se k pravdě, a hodlá se jí přiblížit natolik těsně, aby si zasloužila naši důvěru ve svou poctivost.

Žurnalistické vyjádření musí být také nové, ne-li v přinášených skutečnostech, pak alespoň v jejich interpretaci (či podání). Žurnalistika nás seznamuje se skutečnostmi, které jsme až dosud neznali. Totéž pochopitelně činí i přehledy cen akcii na Wall Streetu nebo průměrných včerejších teplot v hlavních městech na celém světě, ale tyto a jim podobné údaje, uváděné v podobě číselných sloupců na stránkách novin nebo na televizních obrazovkách, neodpovídají pravé definici žurnalistiky, protože nejsou „vytvořené“. Takové údaje jsou možná klíčovým strategickým zdrojem kapitalismu v jeho současné fázi závislosti na informacích. Žurnalistickou formou se však stávají pouze tehdy, zasadí-li je jejich autor do kontextu a dodá-li jim význam,jakmile je tedy promění v příběh nebo vyprávění.

Soupis údajů o teplotě a tlaku vzduchu nám sice prozradí něco o počasí určitého dne, ale nesdělí nám žádný příběh a není žurnalistickou formou. Jestliže stejná čísla zasadíme do kontextu vyprávění o dobrém a špatném počasí, vyprávíme tím jistý příběh a okamžitě sdělujeme myšlenky a hodnotové soudy o tom, co v souvislosti s počasím znamená výraz „dobrý“ a „špatný“. Posluchač může s těmito myšlenkami souhlasit či nesouhlasit. Myšlenky vytvářejí rámec, jenž dodává časový, zeměpisný a společenský smysl a kontext událostem, které se odehrávají ve světě přesahujícím naši bezprostřední smyslovou zkušenost.

Moderní pojetí žurnalistiky jako narace, jako příběhu, vychází z konstatování, jaká je současná společnost: rychlá, dynamická, vyžadující mnoho odpovědí na ještě více otázek, ale ty odpovědi musí být okamžité. Možná je dokonce větší důraz kladen na rychlost a pohotovost, než na úplnost a věrohodnost. V tom je jeden z rysů povrchnosti naší doby. Druhým rysem, nad nímž se Brian McNair pozastavuje s velmi zásadním důrazem, je interpretativnost informace, její myšlenkové podloží, nebo – jak McNair bez předsudků uvádí: prostě ideologická podstata. Je třeba podotknout, že následující McNairovy vývody se leckomu v našem prostoru s naší historickou zkušeností mohou zdát konfliktní, protože zacházejí s terminologií, kterou občas slýcháme v posunutých významech a zkreslených dimenzích. Mluví- li McNair o ideologii, společenských třídách či zájmové dominanci, jde o termíny ze standardního sociologického slovníku, které v daném kontextu nemají žádné stranické zabarvení, jsou jen strohým konstatováním skutečnosti. Slovo ideologie si tedy našem kontextu volně překládejme jako souhrn myšlenek, hodnot a cílů.

Žurnalistika, stejně jako kterékoli jiné vyprávění, je ve své podstatě ideologickou záležitostí. Je to komunikační nástroj, jímž se k publiku (úmyslně či neúmyslně) přinášejí nejen fakta, ale i předpoklady, postoje a hodnoty tvůrců, jež jsou odvozeny od jejich světového názoru a současně jej i vyjadřují. Obsah zmíněné ideologie může být vyjádřen vědomě a cílevědomě - jestliže majitel novin s využitím své ekonomické moci určí své redakční stanovisko či „předpojatost“. Nebo může být volně uspořádaných souhrnem hodnot, které producenti považují v daném čase za společensky přijatelné a žádoucí. Je to pokus reprezentovat veřejné a obecně platné hodnoty v protikladu k soukromým ideologiím a zájmům.

V tomto smyslu může být žurnalistika vnímána také jako ukazatel rovnováhy společenských sil ve společnosti. Novináři vytvářejí svá vyprávění na základě vlastních hodnot a postojů, ale přijímají informace z široké škály informačních zdrojů, jež se v důsledku toho stávají „definujícími činiteli“ žurnalistické skutečnosti. Věrohodná a „pravdivá“ žurnalistika vyžaduje ověření od svědků stojících mimo žurnalistické kruhy, např. od politiků, akademiků, odborníků a jiných uznávaných informačních a interpretačních zdrojů, které textu propůjčí svůj odborný status a dodají mu autoritu v očích publika. Novinářská poptávka po informačních zdrojích (jak budeme označovat ty, které novináři v tomto směru využívají) kromě toho povzbuzuje současné společenské subjekty k tomu, aby se zvyšující se vychytralostí a intenzitou soutěžily o přístup do médií. Používají k tomu metody, jenž se označují termínem public relations (vnější vztahy) nebo usměrňování zpráv. Působení zdrojů lze proto považovat za nástroj ideologického boje.

Sílu a moc informačních zdrojů lze odvodit z jejich schopnosti „vytvářet“ zprávy a zajistit si přesnou reprezentaci vlastních postojů. Lze ji také odhadnout z míry, v níž se nežurnalistické (mimomediální) subjekty stávají součástí novinářského hlavního proudu. Na sklonku 80. let minulého století se mnohé novinářské organizace rozběhly v „rytmu“ ochrany životního prostředí a dnes je každé znečištění životního prostředí zcela běžně vnímáno jako „zpráva“. Z toho lze usuzovat, že ekologický světový názor a ideologie získaly v průběhu času na síle a vlivu. Začlenění mnoha podobných -ismů do ideologické struktury současné žurnalistické produkce je současně vyjádřením změn společensko-politického prostředí, jež žurnalistika odráží (sexismus a rasismus se dnes už běžně považují za špatnou věc).

Žurnalistika jako cílevědomě vytvářené vyprávění je tedy současně ideologickou silou, jež nesděluje jen fakta, ale také přístup, jak je chápat a dodávat jim smysl. Je velmi pravděpodobné, že i zcela neutrální fakta lze chápat a interpretovat více než jedním způsobem. A proto je žurnalistika arénou, v níž se utkávají protichůdné dynamiky hledání smysl;je také výrazem a odrazem ideologické „rovnováhy sil“ v dané společnosti. Tato rovnováha se časem mění přinejmenším částečně díky tomu, že žurnalistika dává (nebo by měla dávat, pozn. Pž.) prostor myšlenkám alternativním, a dokonce i protichůdným vůči těm, jež v dané době převažují.

Shodneme-li se na tom, že žurnalistika spoluvytváří hodnotové škály tím, jak interpretuje popisované skutečnosti, pak už nám nebude činit potíže vyrovnat se s McNairovou následující tezí:

Měli bychom si uvědomit, že forma a obsah kategorií, skrze něž poznáváme svět, není přirozená ani nevyhnutelná, ale společensky determinovaná. V souvislosti s naší diskusí bychom mohli říci, že neexistuje obecně platná a objektivní žurnalistika, ale pouze žurnalistiky různého stylu a hierarchie zpravodajských hodnot formované konkrétními společenskými skutečnostmi v konkrétní době. Sociologové prohlašují, že přes všechna tvrzení o pravdivosti, je žurnalistika ve všech svých formách především konstrukcí: intelektuálním produktem zahrnujícím technologickou, hospodářskou, politickou a kulturní historii společnosti, v níž vzniká. Bez znalosti této historie je žurnalistika nevysvětlitelná. Bez kontextu, do něhož ji historie zasazuje, ji nelze interpretovat. Sociologie žurnalistiky předkládaná na stránkách této knihy popisuje tento kontext a analyzuje společenské vztahy a interakce, které definují parametry vnímání novinářů, limitují jejich autonomii a utvářejí a diktují formu a obsah toho, co žurnalisté sdělují o světě. Novináři v moderní kapitalistické společnosti usilují o nezávislost a mnozí ji v různé míře mají, přičemž se však zcela nemohou osvobodit od okolností, v nichž je jejich práce organizována, regulována, prodávána a užívána. Tato kniha tyto okolnosti popisuje a snaží se určit jejich relativní vliv na tvorbu žurnalistických médií.

Jestliže Brian McNair už na začátku knihy, a konec konců už v jejím samém titulu inzeruje fakt, že studuje žurnalistiku z pozic sociologa, pak z tohoto úhlu pohledu logicky poměřuje také postavení a roli žurnalistiky v současném světě.

Sociologie žurnalistiky na sebe tradičně brala podobu debaty mezi dvěma způsoby náhledu na to, jak je organizován společenský svět a jakou roli při udržování této organizace zastávají média. Tyto dva náhledy lze označit jako paradigma konkurence a paradigma dominance. Konkurenční paradigma bylo spojováno s tím, co budeme označovat také jako normativní přístup. Ten vyjadřuje ideál, čili to, jak by věci měly být. Paradigma dominance je na druhé straně hájemstvím kritických analytiků, kteří namítají, že se soustředí na věci takové, jaké jsou a na mezery mezi skutečností a ideálem.

Ti, kdo na úlohu žurnalistiky pohlížejí z hlediska konkurenčního či normativního paradigmatu, považují liberální kapitalistickou společnost severoamerického a západního evropského typu za pole působnosti v podstatě rovné konkurence mezi odlišnými skupinami společenských subjektů, jimž media slouží a současně je zastupují. Zásobují je informacemi, vyjadřují názory a zprostředkovávají a organizují veřejnou debatu, čímž pomáhají řešit politické a ideologické rozdíly. Vydavatelská a stylová rozmanitost tisku je z tohoto hlediska považována za ztělesnění intelektuální svobody, která charakterizuje liberální kapitalismus a vyjadřuje a umožňuje politickou a kulturní pluralitu.

Také v tomto modelu jsou sdělovací prostředky „hlídacím psem“ a jejich kolektivní funkce je staví do pozice čtvrtého stavu. Jsou nezávislým institucionálním zdrojem politické a kulturní moci, která sleduje a zkoumá činy mocných v dalších sférách. Novinářská nezávislost při vykonávání této funkce byla z tohoto pohledu zajištěna dvěma základními mechanismy. Soukromé vlastnictví tisku a elektronických médií přináší finanční nezávislost na státu. Zatímco různorodost vlastnictví v rámci konkrétní kapitalistické ekonomiky zajišťuje pluralitu novinářských názorů a skutečnou konkurenci myšlenek. (McNair vydal tuto knihu v originále už v roce 1998, čili zde lze najít jistý důvod pro pochopení jeho optimistických náhledů zejména na roli veřejnoprávních médií: dnešní skutečnost je mnohem truchlivější, pozn. PŽ).

Teorie liberálního pluralismu, která je oporou konkurenčního paradigmatu, jak jsem ho právě popsal, zůstává dodnes preferovaným modelem toho, jak působí žurnalistika v rozvinuté kapitalistické společnosti. Dávají jí přednost ti, kteří považují typ kapitalistické společnosti, v níž dnes žijeme za ne-li nejlepší ze všech možných světů, pak alespoň za nejlepší z těch, které lze rozumně očekávat. V rámci takové společnosti je novinář vnímán jako služebník veřejného zájmu. Dokonce i ti, kteří působí v sektoru komerčních sdělovacích prostředků, jsou považováni za nezbytné a společensky užitečné prvky systému, jenž jako celek zajišťuje prostor pro skutečnou soutěž myšlenek, názorů a ideologií. Díky tomu si občané mohou svobodně vybírat zdroje zpráv a analýz, odkud vede cesta k účasti na demokratickém procesu. Sdělovací prostředky dodávají informace, a kolektivně tak vytvářejí to, čemu dnes mnozí analytici po vzoru německého teoretika Jürgena Habermase, říkají „veřejná sféra“, tedy veřejně přístupný komunikační prostor, v němž je možné vzájemně si vyměňovat informace, myšlenky a názory a diskutovat o nich, což je nezbytnou podmínkou pro racionální kolektivní rozhodování. (I zde je namístě poznámka o tom, že McNair popisuje optimální, nikoli reálný stav, pozn.pž)

Konkurenční model, jak bylo řečeno, sleduje skutečnost spíše, jaká by měla být, z hlediska ideálního uspořádání demokratické společnosti. Protože však teorie obvykle bývá více či méně od praxe vzdálena, i zde proti liberálnímu ideálnímu pojetí stojí názor spíše kritický, ale v zásadě realistický. Navzdory tomu, že McNair všemožně snaží své teze objektivizovat, jsou okamžiky, kdy jeho v zásadě levicové smýšlení zřetelně vypluje na povrch:

V kapitalistickém systému je abstraktní liberální představa „rovné soutěže“ zásadně omezována konkrétní realitou a kumulací kapitálu a doprovodnými formami společenské stratifikace, které vedou k zásadním nerovnostem při rozdělování ekonomických zdrojů, vzdělání a politické moci v rámci populace v jakékoliv kapitalistické společnosti bez ohledu na to, jak pokročilou a civilizovanou se stala. Nerovnost životních příležitostí zase vytváří společenská pnutí a tlaky, které je nutno zvládat v kontextu vztahů, nadřazenosti a podřízenosti různých kategorií strukturujících společenský systém stratifikace. Liberální pluralistický ideál nemá takřka co říci k úloze médií ve zvládání zmíněného pnutí a společenských vztahů. Média mohou jen prohlašovat, že všichni občané mají více méně stejná práva na vyjádření svých názorů a že diskutované společenské problémy lze překonat ke spokojenosti všech zúčastněných.

V protikladu ke konkurenčnímu modelu existuje celá řada názorů na společenskou úlohu žurnalistiky. Lze je seskupit v rámci paradigmatu dominance. Jádrem těchto postojů je tvrzení, že žurnalistika neumožňuje rovnou soutěž rozdílných idejí a hodnotových systémů, ale že je spíše součástí kulturního aparátu, jehož primární funkcí je udržovat vztahy nadřazenosti a podřízenosti mezi v zásadě nerovnoprávnými skupinami ve společnosti, které by při neexistenci zmíněného aparátu navzájem eliminovaly jedna druhou, své vykořisťovatele i celou společenskou strukturu. Podle tohoto modelu žurnalistika neslouží veřejnosti, ať už v podobě jednotlivců nebo skupin, které se střetávají v rovné soutěži, ale dominantním soukromým a sobeckým zájmům společnosti rozvrstvené podle hranic daných třídou, pohlavím a národní příslušností - abych jmenoval tři kritéria diferencovaného přidělování zdrojů, které důvěrně znají všichni, kdo žijí v kapitalistickém systému.

A jsme zpátky oklikou u ideologií a jejich role v současném světě. Pokud si dovolíme malou aktualizaci z našeho prostředí, pak musíme vzpomenout různých politických třenic posledního čtvrtstoletí, v nichž svou nezastupitelnou roli hrála právě média ve vztahu, či řekněme rovnou v konfliktu s ideologiemi a jejich nositeli – politickými subjekty - typicky to byla třeba zimní krize v České televizi v roce 2000. Přestože tam bylo lze najít mnoho partikulárních a soukromých zájmů, zvnějšku šlo o spor mezi hodnotami, které vyjadřují kolizi zájmů – mezi médii a mocí, mezi skutečností a ideologií. Pokud se budeme snažit dopátrat nějakých objektivizovaných dimenzí pojmu veřejný prostor, pak jednu z nich určitě najdeme právě zde.

Všechny lidské společnosti drží pohromadě díky soustavě dohodnutých hodnot a základních postojů, ideologií, jejichž posláním je regulovat vztahy a poslání v různých oblastech, které utvářejí lidský život, ať už je to oblast společenská, pracovní, finanční či sexuální. Ideologie lze považovat za „pojivo“, díky kterému se společnost nerozpadne na kusy. Je to vlastně obsah a náplň hodnotového systému, který podpírá společnost, pomáhá zvládat její vnitřní pnutí a konflikty v souladu s úspěšnou společenskou reprodukcí. Například, židovsko-křesťanské náboženství po čtyři staletí trvání kapitalistického společenského systému usměrňovalo sexuální chování svých příslušníků: dávalo přednost konkrétní formě rodinného života, která byla přes všechna svá omezení dokonale funkční v rámci kapitalistického rozvoje. Ideologie „svobody“ vyjádřená ve vztahu k obchodu, intelektuální činnosti nebo politickému a kulturnímu životu po více než tři sta let, legitimizovala konkrétní formu politické a ekonomické společnosti typické pro kapitalismus a vyjadřovala podmínky existence jeho dominantních skupin.

Původ a intelektuální rozpracování ideologie je předmětem bádání jednoho celého odvětví sociologie. Pro naše účely můžeme ideologii považovat za dílo filosofů, ekonomů, náboženských vůdců a dalších příslušných myslitelů, jejichž myšlenky si přisvojily a zpopularizovaly politické strany a nátlakové skupiny. Nátlakové skupiny využívají kulturní instituce sdělovacích prostředků k vyjadřování svých názorů a k propagaci svých stanovisek, přičemž soutěží s jinými podobnými skupinami. Sdělovací prostředky tedy rozšiřují ideologii jménem těch skupin, jimž jsou odpovědné a jejichž názory hlásají. Ve skutečnosti je to považováno za jednu z hlavních funkcí žurnalistiky v liberální demokracii. Média slouží také jako komunikační kanál hlásající již existující ideologický a kulturní systém, tedy kulturní konsensus převažující v daném čase v dané společnosti. Pracovníci sdělovacích prostředků, stejně jako kdokoli jiný ve společnosti, se s větší či menší ochotou a jistotou přiklánějí k souboru hodnot, které jsou součástí jejich pracovního výstupu a které limitují jejich vidění světa a jemu odpovídající popis toho, co se v něm děje.

Žurnalistika má tento účinek a hraje tuto úlohu, ať si to její aktéři uvědomují, či ne - stejně tak jinými způsoby a v jiných oblastech předávají rodiče jisté hodnoty svým dětem, kněží svým věřícím a vysokoškolští profesoři svým studentům. Při pohledu na tento aspekt jejich společenské úlohy byli novináři jako celek označeni za „nové kněžstvo“.

Zatímco konkurenční model zdůrazňuje, že v pozadí ideologického působení žurnalistiky stojí rovnost a veřejný zájem, z hlediska paradigmatu dominance působí žurnalistika v kontextu společnosti rozdělené na nadřazené a podřízené skupiny. V rozsahu, v němž jsou média považována za nositele a šiřitele pravdy, má žurnalistický diskurz přesvědčovací moc, díky níž může ovlivnit strukturu idejí existujících v dané společnosti.

Sociologický pohled na média ve společnosti, jaký uplatnil Brian McNair ve své studii, není příliš optimistický. Vědec ovšem nemusí a snad ani nemá být optimista. Konstatuje, zjednodušeně řečeno, že je zde bitevní pole, na němž se střetávají ideologie zájmově definovaných skupin, přičemž média – podle dominantní teorie – zastávají spíše zájmy těch skupin, které mají dominantní roli a moc. Jenže nic není černobílé. Ani u médií a žurnalistiky. Jejich role se vyvíjí, stejně jako se vyvíjí svět kolem nich.

Dominantní ekonomické skupiny ve společnosti v minulosti ovládly církev a omezené sdělovací prostředky, čímž si současně přisvojily prostředky ideologické produkce. Dokud nebyl vynalezen tisk a neexistovala tištěná média, která by mohla zpochybnit jejich nadvládu (přispívala k tomu také masová negramotnost), byl potlačen vznik alternativních idejí. Z technologických a politických důvodů byly proto relativně donedávna velmi omezeny možnosti uveřejňovat ve sdělovacích prostředcích kritické a podvratné komentáře. V průběhu minulého století však dominantní ekonomické skupiny ztratily mnoho ze své schopnosti monopolizovat prostředky intelektuální produkce. Noviny, rozhlas a televize, jsou zpravidla majetkem velmi malého počtu velmi bohatých lidí (nebo společností založených bohatými muži, jež nyní vlastní seskupení bohatých mužů), ale obsah médií je nyní natolik rozmanitý a čerpá z tolika zdrojů, že žádná ideologie nemůže být delší dobu skutečně „dominantní“, pokud, alespoň do jisté míry, není v souladu s tím, co obyčejní lidé cítí a zakoušejí jako pravdivé. Žádný popis událostí se dnes nevyhne zpochybnění. Sdělovací prostředky na přelomu tisíciletí ne vždy nebo nezbytně fungují jako nástroje ideologické nadvlády (přestože to v některých případech může být jejich funkce), ale často působí jako aréna, v níž dochází ke skutečné (v protikladu symbolické nebo iluzorní) soutěži myšlenek a událostí.

Rozmach informačních médií a zejména zvyšování počtu žurnalistických médií podkopal kulturní a ideologickou moc elitních skupin v rozvinuté kapitalistické společnosti. Moderní žurnalistická média se v průběhu času, a zejména v 90. letech minulého století, více otevřela také jiným než dominantním názorům, více než kdy dříve jsou otevřenější a přístupnější pluralitě názorů hlásané liberální teorií. (Z dnešního pohledu se zdá, že nejde ani tak o ochotu dominantních médií být otevřenými vůči diskusi, nýbrž že jsou s kontrastními názory proti své vůli konfrontována zejména digitální mediální scénou, internetem, pozn. Pž). Společensko-ekonomická hierarchie zůstává, ale její struktura se mění. Boj mezi soutěžícími ideologiemi a soustavami názorů podporován stále sílících proudem informací je stále prudší.

Ve stejné době, kdy příslušníci elity začali být více vystaveni pátravému pohledu žurnalistiky, stalo se rozhodování vlády citlivější a odpovědnější jednoduše proto, že se zprávy o něm šíří rychleji a na větší vzdálenost. Kdysi důvěrné a tajné informace, na jejichž základě jednali ti, kdo rozhodovali, jsou stále více veřejným majetkem přenášeným prostřednictvím médií rychlostí světla do celého světa. To ohrožuje samotné základy politické nadvlády. Ponechám na čtenářově úsudku, zda to přináší negativní či pozitivní společenské důsledky a snižuje možnosti zneužití moci dominantními skupinami. Místo ideologické kontroly vládnoucí třídy jsme v prvním desetiletí 21. století svědky masově-kulturního informačního chaosu.

Brian McNair svá zamyšlení o roli médií v moderní společnosti shrnuje vcelku lapidárně, ale velmi realisticky. Už pro tento jeho závěr stojí za to číst knihu Sociologie žurnalistiky, zejména chceme-li se hlouběji zaobírat mediálními souvislostmi a nechceme-li u toho propadat na jedné straně iluzím, a na druhé straně paranoidním vizím. A je potěšitelné, že závěrečná, značně optimisticky vyznívající poznámka je věnována internetovým médiím, v nichž McNair, na rozdíl od protagonistů dnešního boje proti svobodě slova na webu, považuje za jednoznačný pokrok v celé mediální – a veřejné komunikaci.

S jistou odvahou lze prohlásit, že žurnalistika je šiřitelkou hodnot a informací, že její vyprávění je vystavěno na předpokladech, které autoři a spotřebitelé považují za samozřejmé, že žurnalistika je morální a ideologickou silou a zdrojem kognitivních údajů. Je také pravda, že liberální žurnalistika obecně preferuje kapitalismus jako formu ekonomického, společenského a politického uspořádání, v jehož rámci se zrodila a vyvinula -důrazně se však staví proti nesmlouvavému kapitalismu, v němž jsou navždy dány neměnné vztahy nadřazenosti a podřízenosti. Čelní teoretici a političtí filosofové kapitalismu v obavách před návratem despotismu feudální epochy propůjčili žurnalistice nezávislou roli. Tato nezávislost není brána na lehkou váhu a je zdrojem autonomní moci žurnalistiky.

Ideologická úloha sdělovacích prostředků v tomto modelu chaotického toku spočívá v šíření a vyjadřování hodnot a idejí, které mohou usilovat a bojovat o dominanci, ale nemusí jí dosáhnout.

Volný či chaotický tok informací se stává předmětem vážných úvah politiků a těch, kteří přijímají rozhodnutí. Během několika málo let od svého nástupu se internet stal důležitým faktorem při vývoji a řešení politických i jiných krizí. Internet tedy není nutno považovat za hrozbu existujícím sdělovacím prostředkům, ale rozhodně by měl být považován za převratný pokrok v mezilidské komunikaci. Internet má možnost demokratizovat média. Jinými slovy obnovit, nebo chcete-li, poprvé vytvořit skutečnou veřejnou sféru tím, že vrátí lidem kontrolu nad prostředky komunikace. Nejbližší doba ukáže, zda je to nemístná utopie, nebo realistický odhad osvobozujícího potenciálu technologie, která se vzpírá dozoru a regulaci, a nepodléhá tudíž komercionalizaci a kontrole elit, které si až dosud podrobily všechny formy médií v dějinách lidstva.

(Brian McNair – Sociologie žurnalistiky. Překlad Hana Loupová. Praha: Portál 2004. ISBN 80-7178-840-6)