Dnes se vracím k témuž autorovi nejen proto, že vydal další knihu s názvem Poctivost a kreativita s podtitulem Kapitoly z buranské sociologie a volné úvahy, ale také proto, že se náramně hodí k tomuto rozhádanému času, který nás bohužel nemíjí každý listopad, avšak ten letošní, třicátý, slibuje být něčím opravdu extra. Opět se na několika veřejných prostorách sejdou lidé s transparenty, budou se vykřikovat fráze, dojde na verbální exhumaci Václava Havla a pan Hutka nebo někdo takový k tomu zapěje úderný epos o tom, jak by měl současný president odkráčet na věčnost a premiér do tepláků. Prostě kulturní úderka jako každý rok, jen letos jaksi v plnější polní.

Nerad se uchyluji k sebecitacím, ale v tomto případě udělám výjimku, neboť následující věty, které jsem k listopadovému třeštění napsal pro jeden slovenský časopis, bych asi neuměl zformulovat přesněji: „V oněch podivných výročních časech se s železnou pravidelností v českých ulicích srocují příznivci stran, které prohrály ve volbách, a požadují odchod těch, kdo v nich vyhráli. Je to tradiční český zvyk. Kdysi se tomuto syndromu říkalo „sousedovo prase“. Můj soused má hezčí, vypasenější, zdravější prase, to moje je zubožené, špatně krmené, takový nuzáček. Co s tím? Mám snad o to své lépe pečovat, tedy vynakládat na něj námahu a peníze? Ne. Ať to sousedovo prase chcípne. Pak to moje bude triumfovat. Tak nějak si naši permanentní listopadníci představují demokracii. Rozhodovat a vládnout bez mandátu a ty s mandátem vyhnat někam za město.“

Petr Hampl si ve své nové knize, složené i z dříve publikovaných, ale doplněných a aktualizovaných textů, dal za úkol podívat se na českou společnost očima, jak on říká, buranské sociologie. To je sám o sobě velmi lákavý terminus technicus, který, jak při četbě rychle zjistíte, má důvodné opodstatnění. Vyjadřuje totiž onu „rozdělenou společnost¨“, o níž dnes každý správný příslušník pražské kavárny mluví či spíše šermuje jako klackem určeným k likvidaci názorových protivníků. A tak možná i díky ukázce, sloužící jako pozvánka k četbě celé knihy, dospějete k lecjakému vysvětlení věcí, které se okolo nás právě dějí.

Úvaha o politickém a kulturním buranství

Pokud si dobře pamatuji, vnesl pojem buranství do současné české politické debaty Miroslav Kalousek. Stalo se tak před několika lety, když byl ještě ministrem financí. Jeho objev českého buranství je zcela jistě tím nejlepším, co za celý život vykonal. Doplnil tak něco, co v české debatě dosud chybělo, a co do určité míry nahrazuje americké „redneck“. Zdůrazňuji, že do určité míry, protože česká debata a česká politika je přece jen jiná. 

Bylo to v situaci, kdy se země propadala do recese vyvolané nesmyslným zvyšováním daní, dopady na obyvatele ještě zhoršovalo škrtání sociálních dávek a ministr financí se rozhodl darovat 30 miliard korun do nějakého nesmyslného fondu centrální evropské byrokracie. Lidé pochopitelně zuřili a Miroslav Kalousek se tehdy nechal slyšet, že neposlat 30 miliard na bonusy bankéřů by bylo projevem buranství.

Co je na buranství tak špatného, že jsme se měli zastydět a přestat reptat? Čeho špatného se vlastně buran dopustil?

Zloděj je ten, kdo něco někomu ukradl. Lhář je ten, kdo říká nepravdivé věci. Násilník je ten, kdo někomu fyzicky ubližuje. Nevěrnice je žena, která podvádí svého manžela či přítele. Ale buran? Buran je ten… komu čouhá sláma z bot. Co je na tom vlastně tak špatného?

Burani, hejskové a historická zkušenost

Slovníková definice říká, že buran je „hrubián, neotesanec, křupan, neomalenec“. Možná je chytrý, možná pracovitý, možná pomohl spoustě lidí, ale nezná módní předpisy, neumí používat zvláštní příbor na šneky, neumí odlišit hedvábnou kravatu od polyesterové, nerozezná víno za stokorunu od vína, jehož lahev stojí víc než jeho roční plat. Zkrátka, buran nezná kulturní kódy. Nebo ještě přesněji, buran neovládá kulturní kódy aristokracie. Opakem burana je pak hejsek. To je chlápek, který je naprosto k ničemu, ale zná dokonale módní trendy a ovládá kulturní kódy do nejmenšího detailu.

Co je na tom tak špatného být buranem? Proč by měl mít takový člověk méně práv než ostatní? Proč by měly být jeho názory pokládány za méně důležité než názory někoho jiného?

Pokaždé, když elitářský politik typu Miroslava Kalouska použije slovo „buran“, vyjadřuje tím přesvědčení o tom, že existují v zásadě dvě skupiny občanů: Jedni jsou určeni k tomu, aby pracovali, trpěli, financovali sladký život těch druhých, a nechali si od nich cokoliv líbit. Druzí jsou určeni k tomu, aby žili na úkor těch prvních, vymýšleli pro ně nejrůznější směrnice a omezení a snižovali tím jejich životní šance.

Buranstvím pak v kontextu politické debaty rozumíme jev, kdy občan z té první kategorie (určený k tomu, aby se tiše podřizoval) odmítá toto rozdělení respektovat a požaduje plná politická práva. Do určité míry je to vlastně opakování historické situace, kdy špinavý sedlák nebo řemeslník požadoval stejná práva, která má vznešený kníže. Pánové Kalousek, Sobotka a další by se měli podívat do dějin evropských buržoazních revolucí. Možná by pak měli méně klidný spánek.

Burani hrdí a burani zakomplexovaní

Z pražské kavárny, parlamentních lavic, kanceláří evropských institucí nebo limuzín korporátních manažerů jde tedy o to, že člověk bez úrovně se chová způsobem, za který by se měl stydět. Poněkud jinak vypadá situace optikou dílny, fabriky, obchůdku nebo třeba střední průmyslové školy. Viděno očima pracujícího se nezdá, že by velkoměstští intelektuálové schopní strávit celé hodiny diskusemi o ubohosti českého národa byli nějak zvlášť vznešení. Působí jako docela obyčejní tlučhubové s chatrným vzděláním, neschopností vidět základní souvislosti a ochotou ponižovat se před každým, v jehož kapse lze tušit grant.

Rozhodující ale nakonec není to, jak buran (příslušník nižší třídy) vidí příslušníky vyšší třídy, ale jak vidí sám sebe.

a) Zakomplexovaný buran se stydí za to, čím je. Cítí nesmírnou vděčnost za každý závan pozornosti, kterou mu aristokracie věnuje, i kdyby to mělo spočívat třeba jen v kopanci do obličeje. Nechá si líbit naprosto cokoliv a doufá, že na něm ulpí aspoň malý kousek vznešenosti šlechtice. O co je servilnější vůči šlechtě, o to víc pohrdá spoluburany. Je ochoten tiše tolerovat i vyhlazovací tábory a plynové komory, pokud je řídí kultivovaní lidé, co čtou Goetha a poslouchají Wagnerovy opery. A naopak si nedokáže představit nic děsivějšího než být okraden ještě horším buranem, než je on sám. Doufá, že si ho vrchnost dříve či později všimne a odmění za jeho poníženost. 

b) Hrdý buran hájí svoje zájmy. Klidně se uprdne v přítomnosti knížete nebo dokonce knížete kopne do zadku, je-li to zapotřebí. Nenechá si nic líbit a je ochoten za svá práva bojovat. Nikdy se nesmíří se špatnými věcmi jen proto, že je požaduje vrchnost. Jeho loajalita vůči spojencům není neomezená. Nikomu nevěří bezmezně.

Život v nevolnictví a život bez elit

Z historie známe doby a země, jejichž obyvatelé se chovali jako hrdí burani. Cítili se majiteli svých zemí a jednali podle toho. Stavěli se na odpor dobyvatelům, ale i vlastním králům, pokud to bylo zapotřebí. Jednou to byli švýcarští sedláci, podruhé nizozemští měšťané, potřetí američtí osadníci… a mnozí, mnozí další. V jejich zemích se žilo dobře, bezpečně, většinou i pokojně a v mezích možností blahobytně.

Mnohem více ale bylo těch zemí a situací, kdy lidé uvěřili, že musí politickou moc někomu svěřit, a ten z nich nakonec udělal otroky či nevolníky. Doufali ve vznešenost a dostalo se jim jen kopanců. „Toto je způsob, jakým nad vámi bude král vládnout. Vezme vám syny, aby mu dělali vozataje a jezdce a aby běhali před jeho vozem. Vezme vám dcery, aby mu vařily, pekly a připravovaly voňavky. Vezme vám nejlepší pole, vinice i olivy a rozdá je svým dvořanům. Vezme si vaše služebníky i vaše děvečky, váš nejlepší dobytek i vaše osly, aby pracovali pro něj. I vy sami nakonec budete jeho otroky,“ píše se v Bibli. Je to naprosto přesné.

Do určité míry je možné tvrdit, že zápas o demokratickou politiku je zápasem o sebevědomí nižších tříd. Uvěří lidé, že si mohou vládnout sami a že má smysl za toto právo bojovat? Nebo odevzdají moc nad svými životy někomu, kdo o sobě tvrdí, že je kompetentnější? Ne náhodou vydávají moderní státy tak obrovské prostředky na to, aby svým občanům vštípily pocit méněcennosti. Stačí připomenout tak medializovaný projekt HateFree, v němž vlády norská a česká společně vydaly desítky milionů korun na propagandu s cílem přesvědčit příslušníky nižších vrstev, že pokud vidí svět jako příslušníci nižších vrstev, jsou méněcenní. V první fázi šlo o politické názory, v druhé se projekt zaměřuje na sexualitu. Jsi kluk z vesnice a líbí se ti holky z vaší vesnice? Podle projektu HateFree nejsi v pořádku.

Majitelé a experti

Odbočka o kompetentnosti. Celý život narážíme na situace, kdy musíme rozhodnout o něčem, čemu příliš dobře nerozumíme. Proto najímáme odborníky. Platím automechanika, který rozumí motorům lépe než já, ale jsem to já, kdo rozhoduje. Platím stavitele, který rozumí střechám lépe než já, ale jsem to já, kdo rozhoduje. Ostatně, i ti nejlepší, nejchytřejší a nejvznešenější najímají odborníky. Ale nenechávají odborníky rozhodovat za ně. V politice by to mělo být také tak. Pokud někdo tvrdí, že prostí lidé nemohou rozhodovat, protože záležitosti správy státu jsou příliš odborné, je to docela obyčejný podvodník. K rozhodování nepotřebujete odborné znalosti. Stačí vůle, odhodlání, schopnost najmout odborníka a také schopnost ho vyrazit, když s ním nejsme spokojeni.

Politik, který použije slovo buran, tím říká „občane, jsi horší člověk než já. Nemáš právo podílet se na správě své země. Pracuj, plať, skloň šíji a neodvažuj se mluvit, dokud nebudeš tázán.“ Politik tím slovem říká, že demokracii bere jen jako předstírací hru. Intelektuál, který použije slovo buran, tím ukazuje, že je ve službách takového politika.

Kdyby bylo možné formulovat něco jako manifest buranské politiky, mohl by znít třeba následovně.

Manifest buranské politiky

Odmítáme se stydět za to, že jsme příslušníky nižších tříd. Možná jsme si nedokázali nakrást tolik jako elity. Možná opravdu máme méně výkonné mozky a nedokážeme spočítat stejně složité rovnice nebo se naučit stejný počet tezí o jsoucnu a bytí. Ale to neznamená, že jsme horší lidé.

Odmítáme přestat hájit svoje zájmy. Odmítáme přijmout, že naše děti mají mít nižší životní šance než děti z nóbl rodin. Možná to naše děti nedotáhnou na korporátní manažery. Možná jejich schopnosti skončí u venkovské dílny. Ale to neznamená, že by stát měl venkovské dílny ničit a korporacím přidělovat investiční pobídky.

Odmítáme se stydět za své názory a za své cítění. Ano, máme jiné zájmy, jiný hudební vkus, jiný jídelníček, jiné chování a jiný způsob oblékání než elity. Máme jiné představy o výchově dětí, o trávení volného času i o vzájemném chování mužů a žen. Ale to neznamená, že tyto naše představy jsou horší. Jestliže elity pohrdají našimi hodnotami, jakými jsou národ, rodina, tradice, slušné bydlení a klidný život, ať si svůj vlastní život zařídí jinak. Ale nemají právo nám brát náš životní styl. Ať si svůj multikulturalismus, veganství a Barnevernet aplikují jen samy na sebe.

Jestliže jsme elitám dost dobří k tomu, abychom platili daně na jejich umělecké projekty, a jestliže jsme dost dobří k tomu, abychom za ně umírali, až vyvolají další zbytečnou válku, jsme také dost dobří k tomu, abychom spolurozhodovali o své zemi.

Takhle nějak vidí svět texaští burani. Takhle ho vidí švýcarští sedláci. A až ho takhle budou vidět čeští dělníci, inženýři, řemeslníci, podnikatelé a učitelé (a pochopitelně i jejich manželky), bude Česká republika svobodnou a prosperující zemí.

Závěrečná poznámka pro ženy

Pro ženy je debata o buranství těžší než pro muže. Ženy jsou nastaveny tak, aby zajistily maximální šance svému potomstvu, to znamená, aby získaly muže co nejvyššího společenského postavení. Jsou tedy nastaveny tak, aby hledaly znaky aristokracie a aby jimi byly uhranuty. Ženy mají silnější vnímání třídní příslušnosti než muži a vyšší schopnost rozlišovat. Muž by si vzal do sandálů bílé ponožky, ale jeho manželka jej napomene. 

Proto je přirozené, že žena špatně snáší buranské oblékání, křupanské chování a cokoliv, co značí příslušnost k nižší třídě. Pokud jí takový postoj umožní získat partnera z lepší společnosti, je to dobrá strategie. Ale pokud se jí to nepodaří, může to být ničivé. Žena, která se neumí takového pocitu zbavit, pak pohrdá svým manželem, tiše mu vyčítá, že není knížetem, a plní život svůj i život svého okolí frustrací. Jen máloco je tak ničivé jako nenaplněné ambice. 

Proto bych čtenářkám rád připomněl, jak vznikl nápoj zvaný Cafe Americano. Když za druhé světové války přišli do Itálie spojenečtí vojáci, tedy vesměs burani z amerického venkova, zjistili, že jim pravé italské Cafe Espresso o velikosti náprstku nevyhovuje. Vzali tedy horkou vodu a dolili velký hrnek po okraj. Bylo to buranské? Ovšemže ano! Bylo to barbarské? Ovšemže ano! Působili jako primitivové? Ovšemže ano! A vadilo jim to? Ani náhodou. A tady čtenářky vyzývám, aby si srovnaly v hlavě, vedle koho chtějí žít. Jestli vedle zemitého burana, který se nemožně obléká, neumí pít kávu, krká po jídle a nepodrží ženě židli, ale zato je statečný, pracovitý, houževnatý a umí zvítězit v bitvě. Nebo jestli by měla raději aristokrata s výborným vkusem na oblékání, kávu i víno, který nedokáže uhájit pobřeží vlastní země před hordou nájezdníků, co ani nejsou ozbrojeni. 

Dodatečná poznámka:

Tato kniha je hlavně o společenských třídách či vrstvách a o vztazích mezi nimi. Burana ale nedokážeme definovat třeba jako „člověk bez maturity žijící v malé obci, s měsíčním příjmem do 20 000 korun“. Buran může být kdokoliv, od traktoristy z jihočeské vesnice po amerického prezidenta Donalda Trumpa. Přesto cítíme, že buranství je víc spojeno s horníkem, zemědělcem či někým, kdo pracuje ve fabrice. Cítíme, že existuje jakýsi vztah mezi buranstvím, tvrdou prací (zpravidla fyzickou) a nízkými příjmy. 

Trochu světla vnáší do tohoto složitého vztahu článek analytika Davida Catrona nedávno publikovaný v The American Spectator. Zabývá se americkou politikou a rozebírá rozšířené přesvědčení, že dělníci a rolníci volí Trumpa, zatímco městští manažeři podporují Demokraty nebo neokonzervativní křídlo Republikánské strany. Výzkumy ale ukazují, že mezi Trumpovými voliči je překvapivě mnoho lidí s vysokými příjmy. Původní názor tedy musí být zpřesněn. 

Catron dospívá k závěru, že trumpovské nacionalistické agendy sice opravdu podporuje bílá dělnická třída, ale mezi jejími příznivci najdete lidi ze všech společenských vrstev, kteří se ztotožňují nebo sympatizují s kulturou dělnické třídy. Nebo jim ani není osobně příliš blízká, ale racionálně usuzují, že bez aktivního zapojení dělnické třídy není možné zabránit úplnému rozpadu civilizace. A připojuje se i řada dalších skupin.  

Vznešený globalistický neomarxismus se zase opírá o lidi ze sklobetonových centrál a filmových studií, ale podporují jej i normální pracující, kteří ke kulturní elitě z nejrůznějších důvodů zhlížejí.  

To vede k dalšímu zjištění. Když hovoříme o konfliktu mezi elitami a obyčejnými lidmi, musíme mít na paměti, že se to nikdy netýká úplně všech příslušníků dané skupiny. Existují i dělníci, kteří jsou sluníčkáři a euronadšenci. A osobně znám řadu lidí, kteří jsou celkem úspěšnými korporátními manažery a přitom celý ten korporátní svět hluboce nenávidí a odmítají jeho kulturu a hodnoty. 

Rozdíl je ale ve statistice. Sluníčkových skladníků je málo a národoveckých skladníků je hodně, zatímco většina topmanažerů je sluníčková. Podobně bychom mohli popsat vztah mezi městem a venkovem nebo mezi generacemi. 

Je tedy naděje, že by třeba mezi vrcholovými manažery mohli převládnout obránci evropské civilizace? Obávám se, že nikoliv. Když člověk nesdílí korporátní hodnoty (a má i povahové rysy, které s tím souvisí), je v takovém prostředí znevýhodněn. Někteří tací tam dokážou jakž takž přežívat, ale nikdy nepřevládnou. Navíc mezi vyššími třídami funguje mnohem tvrdší nátlak na osvojení politicky korektních postojů. 

Charles Murray se ve své skvělé analýze současné americké elity zabývá také volebními výsledky v superluxusních vilových čtvrtích. Samozřejmě zde vyhrává extrémní levice, ale i její odpůrci dostávají poměrně zajímavé počty hlasů. Přitom podle diskuzí, nápisů na domech a propagovaných názorů by se zdálo, že v celé čtvrti není ani jeden trumpovský volič. 

Nicméně pořád platí, že mezi nižšími vrstvami je víc těch, kdo napodobují elity, než naopak. Je to dáno jednak tím, že elity mají k dispozici propagandistické aparáty, zatímco druhá strana nikoliv. Ale i tím, že ztotožnit se s těmi nahoře je snadnější než s těmi, kdo jsou dole.  Poslušných lidí je vždycky více než rebelů.

(Petr Hampl: Poctivost a kreativita - Kapitoly z buranské sociologie a volné úvahy. Olomouc: Naštvané matky, z.s. 2019. ISBN978-80-906573-5-9)