V pražských Holešovicích se pro něj dokonce už stavěla budova – dnes v ní sídlí navigační systém Galileo. Počítač měl vyhodnocovat kolik je v zemi zapotřebí toaletního papíru, banánů, gumiček do stěračů a všeho dalšího zboží, aby se odstranila tržní nerovnováha. Rozuměj: nedostatek skoro všeho. Tato křeč jen potvrzovala, že československá ekonomika byla v roce 1989 prakticky nereformovatelná.

Čas na změnu byl ještě někdy po roce 1968, o dvacet let později už ne. Ano, v dosavadním trendu mohla existovat ještě nějakou dobu, živena levnými surovinami ze Sovětského svazu, kam také vyvážela podstatnou část své nepříliš kvalitní produkce. Ale v normálních ekonomických poměrech přežít nemohla. Něco se muselo stát. A jak to bylo obvyklé v těch letech, to „Něco“ muselo přijít především ze Sovětského svazu.

Zřejmě nejdál v hledání příčin, které vedly k našemu Listopadu, jde prezident Miloš Zeman. Nedávno mi řekl, že rozpad Sovětského Svazu začal v roce 1969, kdy Američané přistáli na Měsíci, a Rusové si uvědomili, že jejich jediné prestižní odvětví - kosmický výzkum - prohrálo soutěž s Amerikou. Tehdy podle něj došlo k psychické destrukci a začal se rozpadat Sovětský svaz.

I někdejší náčelník StB generál Lorenc, se kterým jsem mluvil v říjnu v Bratislavě, ukazuje na Moskvu. I on se svými lidmi pátral po tom, co vlastně Gorbačov zamýšlí. Dnes říká, že to bylo úplně zbytečné. Protože to, co Gorbačov zamýšlel a to co se událo, byly dvě úplně rozdílné věci.

Československá mocenská špička byla paralyzovaná, protože dvacet let byla naučená, že všechno se musí odsouhlasit v Moskvě. A najednou měla rozhodovat samostatně a toho nebyla schopna. A Moskva do třetice: v květnu 89 do ní odjíždí na pokyn premiéra Adamce jeho spolupracovník Miroslav Pavel s velmi jednoduchým úkolem - zjistit, co vlastně ti Sověti chtějí. Zjistil, že pokud jde o Československo, nechtějí vlastně nic.

A vzpomíná na svůj nedávný rozhovor s Milošem Jakešem, který se ho ptal, jestli neví, jak se události v tom listopadu odvíjely, kdo to všechno udělal. Jakeš měl totiž pocit, že musel přijít nějaký dopis z Moskvy, který neviděl a podle kterého začal konat premiér Adamec. Ostatně Miloš Jakeš si myslí i dnes, že sametovou revoluci mohly zatavit tanky, tak jako v Číně, což je srovnání dost absurdní a svědčí o jeho naprostém nepochopení situace. Tehdy i dnes.

Pětadvacáté výročí 17. listopadu přináší kromě zasloužených oslav taky už mnohokrát nastolené otázky, jak to tehdy vlastně doopravdy bylo. Kdo se domlouval s kým, kdo psal scénář revoluce, kdo ji řídil a proč.r

Nepochybuji o tom, že se domlouval kdekdo s kdekým. Nikdo nechtěl být tím, koho revoluce sežere a leckdo zase viděl výhody, které mu nové poměry mohou přinést. A je docela možné, že se někdo s někým na něčem taky domluvil. Ale zároveň si myslím, že pokud to tak skutečně bylo, je to vlastně docela jedno. Tehdejší vývoj nemohl jít z dnešního pohledu nějak dramaticky jinak a nevěřím, že by byl někdo schopen při tak hektickém vývoji dlouhého sledu událostí jej naplánovat do nejmenších detailů.

Německá kancléřka Angela Merkelová řekla při výročí pádu Berlínské zdi, že mírová revoluce v NDR by bez událostí v jiných státech byla nemyslitelná. Určitě ano a to samé v bleděmodrém platí i pro tehdejší Československo. Jen ještě zbývá ony události kolem 17. listopadu správně pojmenovat. Byla to sametová revoluce? Nebo jen vyjednané předání moci? Byl to něčí puč anebo podle Petra Pitharta imploze, tedy něco, co se zhroutilo dovnitř? Já si myslím, že tehdejší režim prostě tak nějak přestal…

Přemysl Čech vám přeje vlídný den!

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.