Radim Uzel: Zvítězí jednou pravda a láska nad lží a nenávistí?

21.02.2018 9:23 | Zprávy

Můj přítel a učitel Miroslav Plzák nebyl jenom zakladatelem manželského poradenství, ale také moudrým filosofem, který se pojmy „pravda“ a „láska“ zabýval v několika svých vědeckých pracích. Většinou připouštěl existenci lidí, kteří se v těchto dvou pojmech rozpouštějí jako inkoust ve vodě. Vehementně vás utvrzují o tom, že o těchto věcech je zapotřebí diskutovat se zvláštní ohleduplností. A všichni tito lidé v pravdě a lásce rozpuštění považují za samozřejmé, že oni dobře vědí, co je to pravda a láska. Bohužel pravda je taková, že přesně to neví nikdo, přesněji řečeno každý si pod těmito pojmy představuje něco jiného.

Radim Uzel: Zvítězí jednou pravda a láska nad lží a nenávistí?
Foto: hns
Popisek: Radim Uzel v půlnočním rozhovoru

Není sporu o tom, že myšlenka o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se táhne jako červená nit dějinami lidstva. Tato myšlenka je nesporně krásná, naplňuje lidské emoce a povznáší mysl každého jedince. Není divu, že tuto ušlechtilou ideu vyznávají také četní učenci a umělci.

Tragédií se však stane, když pravdu a lásku začnou vyznávat politici a snaží se podle ní vládnout. Tato myšlenka je totiž vizionářská a ve svých důsledcích jednoznačně utopická. Osvícení filozofové vědí, že absolutní pravda neexistuje. Pravda může být boží, pravdu mohou mít političtí aktivisté. svou pravdu měla i dělnická třída. A která láska má vítězit? Láska k bohu? Láska k nezávislému Tibetu, nebo k Sovětskému svazu, který už pěkných pár let neexistuje?

Na první pohled je jasná ušlechtilá myšlenka vzpoury proti útlaku. Ale nemůže vést k nové totalitě? Vzpomínáte na nešťastný konec koně Boxera, který v Orwelově Farmě zvířat stál už na začátku povstání proti zlému farmáři. Dřel do úmoru, podporoval politiku prasat, nikdy za svou práci nic nedostal a když mohl mít volno, šel sám pracovat v noci, aby toho pro ostatní udělal co nejvíce. A jak skončil? Udřel se k smrti a vítězná prasata nechala jeho mrtvolu odvézt koňským řezníkem. Měli bychom snad usilovat o to stát se koněm Boxerem?

Každý šiřitel myšlenky pravdy a lásky je každodenně konfrontován s mentalitou většiny lidí. A není to jenom lež a nenávist. Univerzálně zde vládne bohužel sedm hlavních hříchů. Už v náboženství jsme se učili, že je to je pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. Pravda a láska proti nim nemají šanci. Jsou utopií a iluzí. To ovšem zdaleka neznamená, že bychom o jejich vítězství nemohli usilovat. Toto úsilí třeba jenom o milimetr posune naši společnost směrem od lži a nenávisti. Nebo jenom o zlomky milimetru, ale to už přece stojí za to!

K diskusi o vítězství pravdy a lásky by hlavně neměla být připuštěna politika. A taky náboženství. Tyto dvě oblasti lidské činnosti totiž toto vítězství neumožňují. Vzpomeňte jenom kam to v historii vedlo! Svatá pravda Jana Husa jistě nepředpokládala, že to povede k vypalování a drancování klášterů a zabíjení ve jménu kalicha. Pravda utopických socialistů nepředpokládala, že skončí pracovními tábory pro nepřátele socialismu, tresty smrti a vedoucí úlohou strany. A nakonec i pravda a láska Václava Havla vedla k „humanitárnímu“ bombardování Srbska. Také dnes ve jménu šíření této pravdy a lásky přísaháme na multikulturalismus, masivní příchod migrantů z jiných kulturních oblastí a genderovou politiku rovnosti.

Každodenně kolem sebe vidíme, že novodobé „náboženství“ lidských práv odpovídající představám vládnoucích elit, všemožných aktivistů a byrokratů v Bruselu, nešíří kolem sebe pravdu a lásku. Takové urputné úsilí o politickou „korektnost“ hrozí spíše vítězstvím lži a nenávisti. Dnešní technologové moci se z hlediska myšlení a svobody slova chovají stejně totalitně jako odpudivé režimy minulosti.

Naskýtá se tedy kardinální otázka jak z této pasti ven. Myslím, že univerzálním lékem je kouzelné slůvko „tolerance“. Už od školních let bychom měli být cvičeni v dovednosti trpělivě naslouchat různým názorům. Nemám pochopitelně na mysli extrémní fašistické ideje šířené občas i politicky pomazanými hlavami. Ale každý by měl přinést aspoň lopatičku písku k zasypávání těch dosud nepřekročitelných příkopů mezi dvěma polovinami národa, které navíc nejsou ideálními polovinami padesát na padesát.

Podobnou situaci jsem totiž zažil a na vlastní oči viděl asi před čtvrtstoletím při své návštěvě Chile. Příznivci generála Pinocheta si tam doslova šli po krku s poraženými marxistickými revolucionáři prezidenta Salvadora Allendeho. Byl jsem v té zemi v roce 1993, dvacet let po porážce revoluce a Allendově sebevraždě (11. 9. 1973). Země byla politicky rozdělena přibližně na poloviny. Hranice běžela na pracovištích i v rodinách. Nedávno mi jeden chilský kolega sdělil, že dnes už je válečná sekyra zakopána a příkopy téměř zasypány.

Trvalo to tedy 45 let. Celá jedna generace odešla do věčných lovišť. Nezvítězila sice pravda a láska, ale zvítězila tolerance a snaha o vzájemné naslouchání a částečné porozumění. Takže možná máme u nás taky naději.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Jaroslav Faltýnek byl položen dotaz

Děláte ve sněmovně vůbec něco?

Dobrý den, zajímalo by mě, co jako poslanec děláte, že o vás není vůbec slyšet? Ani nikde v televizi jsem vás dlouho neviděl, nečetl s vámi žádný rozhovor. Přijde mi, že vás Babiš nechal kandidovat jen proto, aby vám zajistil dobře placené místo, ale jakoby vám zakázal, abyste se po vašem skandálu v...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Weigl: Lidovecké konce

15:16 Jiří Weigl: Lidovecké konce

Blíží se konec pro naši zemi nepříliš úspěšného roku. Všeobecná nejistota je ohromná, budoucnost prů…