Sedmnáctý listopad nepatří jen kavárně. Prohlášení Akce D.O.S.T.

Dnes jsme si připomněli jeden z významných symbolů pádu komunismu před třiceti lety. Jsme vděčni, že se této připomínky může zúčastnit každý, kdo si cení návratu svobody do naší země. I dnes jsme však na Národní třídě byli svědky toho, že někteří z nás svobodu druhým upírají. Že někteří z nás by nejraději občany s odlišným názorem z této slavnostní chvíle násilně vyloučili. Takovým chceme vzkázat, že to, po čem volají, rozhodně není svoboda, ale jen větší podíl na moci. Nejlépe monopolní podíl. Pluralita do naší společnosti patří, stejně jako postoje, které se někomu mohou nelíbit. Ve chvíli, kdy si připomínáme třicet let svobody, bychom ale měli právě tuto pluralitu oslavovat a nikoli nahrazovat názorovou uniformitou.

Nostalgie za totalitou?

Česká společnost je v postoji k soudobé politické realitě a k hodnocení různých fází a osobností polistopadového vývoje hluboce rozdělena. Různí mainstreamoví komentátoři, pro které je každý kritik nepřítelem „velkého listopadu“, vidí toto rozdělení zjednodušeně a varují před údajným nárůstem nostalgie za husákovským režimem. Tito komentátoři vhánějí (možná úmyslně) všechny své oponenty do jednoho chumlu, čímž dochází k optickému klamu, kdy se komunistické nebezpečí jeví větší, než je. Skutečnost je jiná: Mnozí lidé opravdu vzpomínají na doby, „kdy bylo líp“, nemají tím ovšem na mysli nesvobodné poměry tzv. reálného socialismu, nýbrž zvyklosti normálního světa, které měli v srdcích, bez ohledu na tehdy vládnoucí režim, nebo jemu navzdory. Do normálního světa se ostatně také chtěli v roce 1989 naplno vrátit!

Světa svobody podnikání, projevu a přesvědčení. Světa, kde se dostane společenského uznání hodnotám, jako je rodina, věrnost, pracovitost, nikoli fanatismus, udavačství a podlézavost. Světa suverénních a svobodných národních států, nikoli umělého internacionalismu. Soudobé nadnárodní „elity“ však brzy po listopadu 1989 nabídli občanům místo návratu k normalitě opět vizi jakýchsi jasných zítřků v podobě globalisované multikulturní společnosti. Společnosti, která krok za krokem zpochybňuje občanské svobody (ať už pod záminkou ekologické krize nebo ochrany svévolně stanovených „lidských práv“).

Skutečně, takřka všechny tolik vytoužené svobody, jichž se občané u nás v listopadu 1989 dovolávali, byly a jsou těmito „elitami“ během posledních třiceti let znovu a znovu napadány. Snad s výjimkou svobody cestování, která „elitám“ (aspoň zatím) nevadí, jsou totiž přesvědčeny o svém brzkém globálním úspěchu a z toho plynoucí jistoty, že z jejich ráje nebude kam utéct. Stejné multikulturní vize, které prosazují u nás, už předtím imputovaly společnosti západní a v mnoha zemích je dnes názorové rozdělení veřejnosti ostřejší než u nás (z toho vznikající napětí je asi nejviditelnější ve Spojených státech mezi příznivci a odpůrci současného prezidenta). Česká společnost tedy netrpí rozdělením na příznivce demokratických zítřků a komunistických včerejšků, ale na fanatické (nebo naivní) stoupence multikulturalismu, kteří si dělají monopol na 17. listopad a cynicky (nebo naivně) se zaštiťují hesly o pravdě a lásce, a občany, kteří odmítají zavírat oči před hrozbou nové nesvobody!

Populismus?

V roce 1989 si občané přáli návrat do svobodného světa, místo toho se ocitli ve světě „No go“ zón, kam se Evropan bojí vstoupit. Ve světě, kde „odborníci“ na universitách s vážnou tváří tvrdí, že u člověka existuje několik set druhů pohlaví (a kde ostatní akademici k těmto nesmyslům mlčí). Ve světě, kde se některé jevy opět nesmějí pojmenovat pravým jménem (například sexuální deviace). Ve světě, kde zklamávají i mnohé duchovní autority (část z nich jsou odporní pedofilové a část ochotní překrucovači nauky podle diktátu „elit“). Ve světě, kde se vyvolené „neziskové organizace“ těší nemístné veřejné podpoře, s pomocí médií manipulují davy a snaží se nahradit parlamentní uspořádání hybridním systémem, krytým líbivým názvem liberální demokracie.

Zklamání z tohoto vývoje je důvodem, proč občané dávají své hlasy tzv. populistům (tímto titulem „elity“ označí každého politika, jenž se v něčem odchýlí od stanovené linie). Příznivci pravdolásky či tzv. pražské kavárny se často zlobí, že část občanů dala někomu takovému volební hlas. Nikdy se však neptají, proč se tak stalo. Odpověď je přitom jednoduchá: Protože nestojí o váš globalisovaný ráj. Nechtějí se s vámi hádat na ulicích nebo ve zbytečných internetových diskusích, místo toho jdou k volebním urnám a hodí to komukoli, kdo měl dost peněz na předvolební kampaň (takže ho znají) a kdo zároveň není úplně spjat s vašimi hodnotami (jako je nekritizovatelnost EU, genderismus, nadpráva menšin atd.). Hlasy dané tzv. populistům jsou hlasy protestu.

Proti permanentní revoluci

Ačkoli to představitelé pražské kavárny neradi slyší, jejich vize představují vlastně to nejhorší z komunismu: myšlenku trockistické permanentní revoluce proti tradičním hodnotám našich národů, i proti existenci evropských národů vůbec. Tyto vize se zaštiťují lidskými právy a dovolávají se humanismu, přitom však nejsou ochotny poskytnout skutečně ohroženým skupinám občanů ani společenský respekt, ani chabé sociální „jistoty“ někdejšího reálného socialismu. (Pro mladé manžele mají jedinou radu – nemějte děti. A pro chudé starší lidi obdobnou – včas si vyžádejte euthanasii).

To jsou vize, které nechceme. Přejeme naší zemi pracovité a podnikavé lidi, mladá manželství, fungující rodiny schopné poskytnout svým členům potřebné zázemí, úctě se těšící starce a především šťastné, v bezpečí žijící děti. Přejeme našemu národu budoucnost. Proto dnes musíme jménem Akce D.O.S.T. prohlásit, že výročí 17. listopadu 1989, dne boje za svobodu a demokracii, nepatří jen kavárně. Vždyť mnozí z nás se tehdy aktivně zapojili do demonstrací proti totalitnímu režimu. Dnes, třicet let po té, nás ovšem stejné důvody jako tehdy opět nutí ke společenské aktivitě.

Akce D.O.S.T. není politickou stranou, tím spíše však může spojovat, navazovat kontakty a inspirovat. Vědomí vážnosti současných hrozeb nás dnes vede k ochotě nabídnout ruku ke spolupráci každému člověku dobré vůle, který sdílí naše obavy a naše sny, včetně včerejších a předvčerejších nepřátel. Samozřejmě nabízíme podporu autentické konzervativní pravici, ale, ačkoli důrazně odmítáme marxistickou filosofii, jsme připraveni na konkrétních problémech spolupracovat se všemi, kdo se neodrodili národu a nesdílejí nenávistné vize permanentní revoluce.

Ačkoli jsme vlastenci a národní zájmy jsou pro nás zásadní, jsme připraveni spolupracovat i s autentickými vlastenci jiných národů, zejména blízkých středoevropských partnerů, jako je národ slovenský, polský a maďarský, ale také těch, s nimiž jsou české vztahy dlouhodobě zatíženy vážnými historickými spory, jako jsou Rakušané, Němci či Rusové. Věříme v budoucnost Evropy. Věříme ve vitalitu jejích mužů a žen. Věříme v sílu přirozených autorit. Věříme v hodnoty řádu a svobody.

V Praze 17. listopadu 2019

Mgr. Petr Bahník – historik
Mgr. Michal Semín – politolog
Ladislav Jakl – úředník
PhDr. Jiří Hejlek – filosof
Jiří Sodoma – důchodce
Antonín Minarský – podnikatel
Vlastimil Podracký – spisovatel
Mgr. Ivo Švajner – státní zaměstnanec
David Hibsch – grafik a výtvarník
František Červenka – publicista
Ladislav Malý – důchodce
Jan Kopal – státní zaměstnanec
Ing. Mgr. Jiří Hamouz- OSVČ
Jan Čáka – podnikatel
Mgr. Igor Volný – právník
Tomáš Čada – živnostník
Dušica Zimová – občanka České republiky RNDr.
Ivana Haslingerová, CSc. – šéfredaktorka revue Fragmenty Doc.
Ing. Jiří Pancíř, CSc. – vydavatel revue Fragmenty
Pavel Doležal – výtvarník
Mgr. Marcela Justová – úřednice
Ing. Petr Smetánka – IT specialista