Pro kritiku izraelských zločinů Výboru OSN pro lidská práva „chybí důvěryhodnost“, konstatovala před dvěma týdny velvyslankyně USA při OSN Nikki Haleyová a opětovně pohrozila, že by USA mohly z tohoto orgánu vystoupit, pokud se nebude držet „lajny“. O týden později izraelská armáda postřílela 17 neozbrojených Palestinců, kteří v rámci masového pochodu u hranic blokádou uzavřeného pásma Gazy požadovali „právo na návrat“ pro asi 1,3 milionu lidí, které podle registrů OSN Izrael v průběhu dekád vyhnal z jejich domovů. Izrael svalil vinu za oběti na fundamentalistické hnutí Hamas, které v Gaze vládne a mělo prý demonstrantům nařídit, aby se drželi dále od hranic. USA vzápětí v Radě bezpečnosti OSN zablokovaly kuvajtský návrh rezoluce, která Izrael fakticky ani neodsuzovala, „jen“ vyzývala ke zdrženlivosti a požadovala důsledné vyšetření událostí, při nichž bylo první den protestů zraněno přes 1 400 lidí.

Asi jen málokteré protesty propukají z hlediska moci v ten pravý čas, a pro současné palestinské protesty to z hlediska Izraele platí „dvoj“ a možná i vícenásobně. Přicházejí totiž v době, kdy Izrael stupňuje svou kampaň, která má coby hlavního „zlosyna“ Blízkého východu „usvědčit“ Írán, jehož rostoucí vliv v Iráku a Sýrii má být existenciální hrozbou pro židovský stát. A co víc, palestinské protesty mají bez ohledu na izraelské pohrůžky trvat 45 dní, tedy až někdy do 14. května, na kdy připadá nejen 70. výročí založení státu Izrael, ale i palestinská Nakba. Především je to ale datum, kdy se má americké velvyslanectví přestěhovat z Tel Avivu do Jeruzaléma, což bude stvrzením amerického uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a koncem Jeruzaléma coby alespoň teoretické společné metropole Židů a Palestinců. A k tomu si, jen pro úplnost, Donald Trump navíc na 12. května naplánoval konečné rozhodnutí o osudu jaderné smlouvy s Íránem…

Napětí se dá krájet už nyní a důvodů k pokračujícímu násilí a krveprolití se nabízí hned několik. Faktem současně zůstává, že se při očekávaném „mlčení Západu“ – oněch 17 lidí přece nebylo zabito v Rusku nebo Íránu – „arabskou ulicí“ prohání další mohutná antiamerická vlna, která nejenže dál snižuje popularitu USA a Západu na Blízkém východě, ale současně i jednotlivým arabským režimům omezuje případný manévrovací prostor, tedy přinejmenším těm, které budou chtít „přežít“ nevůli svých občanů. Není přitom pravděpodobné, že by ale Donald Trump ve své politice vůči Izraeli couvl, a nejen proto, že celý přesun ambasády namísto americké vlády fakticky platí americká židovská lobby – islamofobie ho totiž očividně „baví“, a navíc se v poslední době obklopil „radikály“, ať už bude řeč o novém ministru zahraničí Miku Pompeovi, novém poradci pro otázky národní bezpečnosti Johnu Boltonovi nebo i o „staré“ Nikki Haleyové, která se stává hvězdou americké židovské lobby a možná i její reálnou kandidátkou na nejvyšší post v USA…

Washington podle všeho přitom spoléhá na to, že petrodolaroví princové, šejkové a emíři z Perského zálivu, jejichž ropa a bankovní účty Ameriku na Blízkém východě tradičně zajímají ze všeho nejvíc, beztak o osud Palestinců projevovali vždy jen vlažný zájem. Výjimkou z muslimských řad v tomto směru jsou jen Katar, Írán a Turecko, které mezitím – jen pár dní po „dobytí“ syrského Afrínu plného civilistů -- izraelské zabíjení v Gaze odsoudilo, obvinilo Izrael ze „státního terorismu“ a vyjádřilo soustrast pozůstalým. Zatímco Írán v Hamasu spatřuje dobrý nástroj k destabilizaci Izraele a posílení své role v islámském světě, Katar a Turecko fundamentalistické hnutí Hamas v pásmu Gazy podporují, protože je to faktická odnož Muslimského bratrstva, čili politického islámu, který je na Blízkém východě s jeho averzí vůči demokratickým volbám z různých důvodů považován za nepřítele číslo 1. A Katar – stále „ve při“ se Saúdy – mimo jiné prohlubuje spolupráci s Íránem i Ruskem…

Rozhořčení nad izraelskou střelbou do Palestinců nicméně hlasitě ventilovaly také Kuvajt, Egypt nebo Jordánsko. Na opačné straně spektra se tak ocitla Saúdská Arábie, jejíž despotický budoucí vladař Muhammad bin Salmán aktuálně zkouší „sbírat body a sympatie“ na dvoutýdenní návštěvě Spojených států. Kritiku si vysloužil už svou prvotní „nanicovatou“ reakcí na americké oznámení o přesunu ambasády do Jeruzaléma, což nutně muselo vyvolat spekulace o tom, že byl předem informován a Palestince Američanům prostě „prodal“ výměnou za svou „ochranu“ a podporu. Ať už tomu tak bylo nebo ne, faktem zůstává, že MbS takovým postojem sám zničil pracně budovanou image Saúdské Arábie coby hlavního ochránce muslimských práv a nároků na Jeruzalém. A když už Saúdové „pouštějí“ Jeruzalém s jeho mešitou Al Aksá a Skalním dómem, ptají se mnozí muslimové, jak potom budou asi tak hájit nejposvátnější místa islámu v Mekce a Medíně? Nebo jinak: Kdo jim má ještě věřit? Tím spíš, že vedle podpory palestinské státnosti uznali i právo Izraele „vlastnit své území“, čímž se především – a pouhých pár dní poté, co izraelská armáda zabila 17 Palestinců – rozhodli „vlísnout“ nejen Izraeli, ale především s jeho pomocí posílit svůj vliv v USA, ale načasovali to opravdu nešťastně…

Stěhování amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, o němž třeba vedle Guatemaly uvažuje mimochodem prý i Česká republika, tak ve výsledku odsouvá Saúdy v rámci muslimského světa blíže slepé koleji, zatímco „na kůň“ sedají rivalové typu Íránu a Turecka. A nejen to: pro Saúdy musí být velkým ponížením, že se do „první linie obránců Jeruzaléma“ prodralo i Jordánsko, jehož hášimovským panovníkům právě Saúdové zhruba před sto lety obě nejsvětější místa islámu zabrali. Saúdské pokusy Jordánce zastrašit a dokonce i vystrašit v tomto případě nezabírají, jen prudce „ochlazují“ vztahy mezi dvěma monarchiemi, o něž se USA v regionu už tradičně opírají.

Suma sumárum: Izraelská palba do protestujících Palestinců současně zabíjí i mnohé z tradičních amerických koalic a vazalských vztahů na Blízkém východě, čímž znovu o trochu překresluje politické mapy regionu. Nemluvě o tom, že OSN potvrdila izraelskou podporu syrským teroristickým organizacím, včetně tamní frančízy Al Kajdy, což židovskému státu image rovněž nijak nevylepšuje. Washingtonu, který zrušil i své financování agentury OSN pomáhající palestinským uprchlíkům, ale pokračující „eroze“ sympatií a odpor na Blízkém východě nicméně možná až tolik vadit nemusí, protože „co je venku, se nepočítá“. V projevu, v němž oznámil „brzký odchod ze Sýrie“ totiž Donald Trump znovu nastolil své „srdeční téma“ obnovy americké infrastruktury „americkým srdcem, americkýma rukama a americký odhodláním“. A to je možná i hlavní bod jeho budoucího programu: Žádné války kdesi v zahraničí, pokud nebudou bezprostředně ohrožovat americké zájmy. Realita, nebo jen zbožné přání?

Pro Izrael ale také příliš mnoho dobrých zpráv aktuálně nepřichází, i kdyby nebylo onoho prvního dne protestů a 17 zabitých Palestinců. V době, kdy USA v Radě bezpečnosti OSN už 44x uchránily Izrael před odsouzením a případnými sankcemi, kdy oficiální izraelské úřady spočítaly, že Palestinců žije v Izraeli víc než Židů, a rozpoutaly tak debaty o tom, zda v židovském státu panuje apartheid či nikoli, kdy mezi mladými Američany a voliči Demokratů klesá popularita Izraele, kdy se od Izraele odvrací i stále více mladých amerických Židů, vypadá triumf s americkým faktickým uznáním Jeruzaléma za hlavní město židovského státu, jen jako symbolické gesto, jehož negativa mohou výrazně převážit nad pozitivy, což přehlédnou opravdu jen ti „zatvrzelí“, po nichž už bývá jen potopa. A k tomu se ještě Izrael dohodl s OSN, že tisíce „svých“ afrických migrantů prostě přepošle na Západ, tedy konkrétně do Evropy a Kanady, což jeho „rating“ na starém kontinentu zvýšit prostě nemůže. Dohodu sice po „rozpacích“ Západu vzápětí zrušil, ale jak obecně shrnuje bývalý izraelský ambasador v USA a aktuálně náměstek ministra Michael Oren, Izrael právě nyní na zabíjení Palestinců nebyl „diplomaticky připraven“.

Mimochodem, ve snaze zvrátit nepříznivý vývoj si v Izraeli „spočítali“, že po světě je na 60 milionů „potenciálních Židů“, kteří by mohli podporovat Izrael, protože mají „blízko“ k judaismu a Izraeli a někteří by prý mohli i konvertovat…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.