Spojené státy a Británie si cvičí rebely v Jordánsku, aby na východ Sýrie, konkrétně na hlavní město Daeše, Rakká, zaútočily současně i z jihu, tvrdí zprávy z posledních týdnů. Nelze je nijak potvrdit, počet zmíněných vycvičených „hodných“ džihádistů připravených jít spolu s americkými speciálními oddíly do boje za americké zájmy rovněž není nijak vysoký, vlivné jordánské zdroje vylučují, že by se jejich země opravdu chtěla – navíc až po šesti letech – vložit do syrské války, nicméně téma americké okupace východní Sýrie, a tím i faktického rozdělení země na rusko-íránskou a americkou část, je čím dál „živější“. A zajímavější.    

S nejnovějším „výhledem“ přišel Wall Street Journal. Připomíná, že Rusko i Sýrie aktuálně souhlasí s tím, že Rakká bude osvobozena Spojenými státy a jejich kurdskými spojenci stojícími v čele koalice Syrských demokratických sil (SDF). Dohoda na tomto scénáři byla očividně uzavřena ve vší tichosti a podle všeho se bude týkat i oblastí jižně od Rakká, které si syrští Kurdové chtějí do budoucna přičlenit ke své enklávě. 

„SDF se tak nyní stalo jedinou pozemní silou, která má v boji proti Daeši podporu USA i syrské vlády,“ shrnuje WSJ. „Proto západní diplomaté tvrdí, že plán po ovládnutí Rakká předpokládá, že SDF předá správu města místnímu výboru, který bude mít přátelské vztahy se syrským režimem. A zmíněný výbor může kontrolu nad městem případně rovnou vrátit do rukou režimu,“ píše WSJ s odvoláním na „západní diplomaty“. Dodává, že vznik místního výboru podporuje i Rusko, ovšem za podmínky, že zůstane zachována „autorita syrské vlády“.

„Americká armáda půjde do Rakká a pokusí se zjistit, kdo jsou vlastně tamní kmenoví vůdci,“ cituje WSJ informovaný americký zdroj. „Režim (v Damašku) tyto podrobnosti zná. Má přirozenou výhodu znalosti místního prostředí a je s to se pomalu vrátit na scénu. V roce 2020 v Rakká už nebudeme, ale režim (z Damašku) ano.“

A to je fakt „lehce shocking“: američtí vládní činitelé totiž vůbec poprvé připouštějí, že dobyté území vrátí syrské vládě a činí tak s tichým souhlasem Sýrie, Ruska a zcela jistě i Íránu. Místní „občanský výbor“ pro budoucí správu Rakká byl „zvolen“ už v půli dubna a někteří jeho členové mají sice za to, že se „zpět pod Damašek“ nikdy nevrátí, ale tváří v tvář geopolitice asi nemá smysl brát jejich názory nějak vážně.

Donald Trump jasně deklaruje svůj nezájem o politiku svých předchůdců, tedy o nákladné mise usilující o „budování“ nějakých nových států. Možná má význam i ona zmínka o konkrétním roce 2020, neboť to bude rok volební a Trump v něm bude chtít ukázat, že v rámci svých slibů porazil Daeš, ale současně federální kasu nezatížil žádnými dalšími „demokratizačními“ okupacemi, což by mělo platit jak pro Sýrii, tak i pro Irák. A k tomu může za své „gesto“, v jehož rámci možná už vůbec nebude útočit na syrskou armádu, po Rusku požadovat nějakou „kompenzaci“, třebas i někde jinde ve světě – kritických míst ve vzájemných vztazích je dost, byť zvýšená intenzita kontaktů mezi USA a Ruskem může naznačovat, že se na jejich snížení pracuje. A hlavně – jakákoli americká enkláva ve východosyrské poušti by musela odrážet útoky syrských vládních jednotek a jejich spojenců, rozčarovaných Kurdů, místních arabských klanů, zbytků Daeše nebo Al Kajdy a navrch třeba i šíitských milicí ze sousedního Iráku. A taková vize ze všeho nejvíc připomíná další Afghánistán, noční můru posledních několika amerických prezidentů. A to platí i pro případné další oblasti, k jejichž ovládnutí – v rámci „boje proti šíitům a Íránu obzvláště – Spojené státy přesvědčují Saúdové, Katařané a Izrael. Z tohoto pohledu lze rovněž vcelku oprávněně spekulovat i o podobě budoucího kurdského „státu“ na severu Sýrie, proti jehož vzniku se – kromě výše zmíněných navíc staví i Turecko… Nicméně, dohoda nedohoda, nedůvěra v americké slovo je – v celém regionu Blízkého východu – natolik vysoká, že syrské jednotky, po zmírnění bojů ve zbytku země, beztak plánují „směr východ“ a už se začaly přesouvat i na jih, k jordánským hranicím.

Bez ohledu na případné dohody „o věcech příštích“ Washington formálně pokračuje ve své politice – uvaluje sankce na syrské vědce a prodlužuje platnost „prohlášení národní mimořádné situace“, která poprvé už v roce 2004, tedy více než dekádu před vzplanutím nynější války, označila Sýrii za „neobyčejnou a mimořádnou hrozbu“ Spojeným státům. Hlavním motivem může být „uklidnění“ jestřábů typu Johna McCaina, pro něž musejí být úvahy o navrácení Rakká pod vládu Damašku infarktovou záležitostí, současně ale může být ve hře i snaha zakrýt realitu kolem osvobozování Rakká. Kurdská SDF totiž v rámci postupu uzavřela dohodu s Daešem: asi sedm desítek bojovníků teroristické organizace dostalo možnost volného odchodu z oblasti strategické přehrady u Tabká i z města samotného, přičemž na místě zanechali všechny své těžké zbraně. Vzhledem k důsledkům případného protržení přehrady – na její vodě jsou závislé stovky tisíc lidí – se „handl“ s teroristy zdá být vcelku logický, ovládnutí Tabká je velkým vítězstvím nad Daešem „cestou“ na Rakká, nicméně pro Trumpovo snažení s Daešem válčit až do konečného vítězství je to přece jen krok nepříliš „vhodný“. Pentagon se nyní hájí tím, že s dohodou neměl nic společného, necítí se jí být nijak vázán a připomíná, že americké letectvo poté útočilo na bojovníky Daeše, kteří ale měli od Kurdů (po splnění jejich podmínek) zaručený volný odchod z Tabká… Možná je ale vysvětlení tohoto postupu jiné: Pentagon totiž už několikrát avizoval, že se teroristé z Daeše mohou vzdát, ale nikdy neuvedl, co by si s nimi potom počal. Pro rychlejší ukončení války by samozřejmě „neškodilo“, kdyby Kurdové nebo irácké oddíly u Mosulu, ať už je řeč o vládní armádě nebo šíitských milicích, měli jasná pravidla pro nakládání s nepřáteli, kteří vyhlásí kapitulaci. Pentagon však zřejmě razí tezi „kill them all“, což samozřejmě žádné velké nadšení pro složení zbraní nevyvolá, a tím jen prodlouží boje, o posílení „protikřižácké“ propagandy Daeše ani nemluvě.

Syrský režim se přitom už dokázal „dohodnout“ v asi 1 500 městech, vesnicích a oblastech, přičemž džihádisty, kteří složili zbraně – naposledy nyní z Kabúnu nedaleko Damašku – pravidelně, společně s jejich rodinami a bez jakéhokoli útočení sváží do „kajdistické“ provincie Idlíb u tureckých hranic. Bez zbytečného válčení a zabíjení tak ovládl značné oblasti v provinciích Damašek, Aleppo nebo Homs…

Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.