Král Salmán bin Abdalazíz nedávno provedl rozsáhlou „čistku“ ve vládě, přičemž do vedoucích pozic dosadil své příbuzné – jeden jeho syn, princ Abdalazíz se stal ministrem energetiky a další, princ Chálid, vojenský pilot, který bombardoval i Sýrii, zase velvyslancem v USA – a k tomu dramaticky zvýšil vliv svého dalšího syna, doposud „zástupce korunního prince“ a ministra obrany Muhammada bin Salmána. Fakticky tím provedl „palácový převrat“, jímž zbavil moci oficiálního „korunního prince“ Muhammada bin Najáfa, hlavu příbuzenské větve rodu Saúdů. Současně s tím obnovil vyplácení finančních dávek a benefitů státním zaměstnancům, které byly kvůli nízkým globálním cenám ropy zrušeny loni v září. Dvouměsíční žold navíc pak slíbil i vojákům, kteří se účastní saúdské agrese do Jemenu. 

Snaha zvýšit moc i popularitu své „větve“ rodu přitom pravděpodobně vyvolá v královských palácích ostrý mocenský boj a například jmenování jednoho ze synů do funkce velvyslance ve Washingtonu by současnému vladaři mělo podle všeho zajistit blízké vazby na Bílý dům a tím i jeho podporu, kterou si král Salmán bin Abdalazíz -- za 350 plus 40 miliard dolarů -- zkoušel koupit i při nedávné návštěvě Donalda Trumpa.      

Muhammad bin Najáf sice dál zůstává „korunním princem“, ale jeho vyhlídky, že by postoupil až na trůn, jsou nyní mlhavé. Naopak, zdá se, že veškerou moc a tím i nejvyšší ambice má aktuálně Muhammad bin Salmán, jemuž vladař bez ohledu na jeho mládí svěřil nejen vedení agrese proti Jemenu, ale i snahy o modernizaci království a snížení jeho závislosti na exportu ropy, což vedlo k utahování opasků i k rozprodeji „rodinného stříbra“ v podobě ropného konglomerátu Aramco, který mezitím v texaském Port Arturu převzal největší americkou ropnou rafinérii.

Mocenské „čistky“ přitom provázel strach a nejistota – ve dnech před oznámením „rodinných škatulat“ v ulicích Rijádu patrolovaly posílené hlídky policie a nad městem kroužily vrtulníky v očekávání demonstrací a protestů, které by se však týkaly spíše sociální situace většiny prostých „poddaných“, která se zhoršuje už roky, než přetahované „tam nahoře“. Problémy ale nepociťují jen obyčejní občané – i velké firmy začaly propouštět a finanční těžkosti prý donutily i vlajkovou loď saúdského propagandistického impéria, „panarabský“ list Al Haját, uzavřít redakci v Londýně a za své hlavní sídlo zvolit levnější Bejrút. V očekávání nepokojů ministerstvo školství ukončilo i školní rok ještě před začátkem ramadánu (27. května), a tak si saúdští žáci a studenti – „díky“ strachu královské rodiny -- užívají nejdelší prázdniny v dějinách království…     

Rozhoupaná loď

Lze předpokládat, že souboj o nadvládu v království bude v příštích měsících eskalovat a „zástupce korunního prince“ se svými vlastními i nevlastními bratry a bratranci si v něm uchová převahu – a současně udrží i jakous takous stabilitu v zemi – jen za předpokladu, že bude s to „sypat“ peníze nespokojeným občanům a zaplatit bezpečnostní složky. A to nedokáže bez vysokých cen ropy. A ty se aktuálně neustále točí kolem 50 dolarů za barel, což pro saúdský rozpočet pro letošní rok představuje deficit kolem 53 miliard dolarů. Saúdská královská rodina proto bude muset využít veškeré své mezinárodní „páky“ k ovládnutí ropného trhu, přičemž jediným jeho cílem bude další omezování těžby v rámci OPEC a následné zvyšování cen. Z hlediska „odvážných reforem“ prince Muhammada bin Salmána je to očividný krok zpět, který jen do budoucna nakupí další problémy, z hlediska zklidnění domácí situace se ale – kromě represí vůči disentu -- příliš jiných možností nenabízí. 

Ani sázka na opětovnou „ropnou záchranu“ přitom vůbec nemusí přinést kýžené výsledky. Saúdové většinu své ropy těží v provincii Nadžrán na jihovýchodě země, který obývají převážně šíité spjatí se svými souvěrci ze sousedního „revolučního“ Jemenu. Saúdská armáda už v plné zbroji potlačuje protesty ve městě Avámíja, argumentuje přitom zátahem na „šíitské ozbrojence“, nicméně kromě demonstrantů v tamní „městské válce“ umírají už i vládní vojáci. Nadžrán byl přitom dějištěm masových protestů už loni, kdy režim nechal popravit významného šíitského klerika šajcha Nimra, a „neklid“ v ropném regionu, pokud by se zcela vymkl kontrole, může ohrozit i samotnou těžbu ropy. A bez ropy a zisků z ní přerozdělených „poddaným“ může povstat i Rijád… Jinými slovy, „stabilita“ je pro současnou vládnoucí garnituru alfou omegou veškerého snažení, s použitím veškerých dostupných prostředků a bez ohledu na názory OSN.

Možné povstání v Nadžránu přitom není jedinou drolící se „hliněnou nohou“, na níž saúdský režim vrávorá. Těsně před příjezdem Donalda Trumpa saúdskou metropoli zasáhla balistická raketa, kterou odpálili jemenští rebelové. Jejich oddíly už obsadily několik vojenských základen právě příhraničním Nadžránu, což je jen další důkaz, že se více než dva roky trvající saúdská agrese proti chudému Jemenu nevyvíjí „nijak dobře“. V této souvislosti není bez zajímavosti skutečnost, že mezi zbraněmi, které USA Saúdům dodají, jsou také systémy obrany proti balistickým raketám, protitankové a dělostřelecké systémy, což pro změnu napovídá, že se Saúdové chystají na obranu vlastního území. Paradoxně tak na smyslu získává patolízalské ujištění britského ministra obrany, podle něhož Saúdové Jemen dál bombardují po právu, neboť „v sebeobraně“.

A co víc, v posledních dnech se rozkymácel i saúdský „zadní dvorek“, ostrov Bahrajn. Tamní sunnitská vládnoucí rodina, kterou v rámci arabského jara u moci udržely saúdské tanky a masakry, znovu – a znovu se saúdským posvěcením a nově prý i se souhlasem Donalda Trumpa -- nechává střílet do svých většinou šíitských „poddaných“… 

Prostor pro Írán

Lze samozřejmě předpokládat, že si jemenští rebelové onu balistickou raketu „neslepili“ na koleně někde v garáži, a tak Rijád už opět vyhrožuje „obvyklému podezřelému“ a svému „úhlavnímu nepříteli“ Íránu. „Nebudeme čekat, až válka dojde do Saúdské Arábie, ale budeme pracovat na tom, aby se válčilo raději v Íránu než v Saúdské Arábii,“ zdůraznil princ Muhammad bin Salmán v projevu, který byl nezvykle ostrý i na saúdské poměry. Teherán si takovou pohrůžku nenechal líbit a „slíbil“, že pokud si monarchie dovolí cokoli „hloupého“, zničí celou Saúdskou Arábii, ovšem s výjimkou posvátných míst islámu v Mekce a Medině.

Podobná „slovní dělostřelba“ podle všeho ke skutečnému konfliktu nepovede, byť vylučovat cokoli v současném chaotickém světě asi není zcela na místě. Další vývoj ve vztazích mezi Saúdy a Íránem přitom může určit cena ropy – Írán si po dekádách mezinárodní izolace si „užívá“ nárůstu těžby a prodeje ropy, čímž bude držet globální ceny adekvátně nízko a současně škrtat Saúdům všechny jejich propočty… Je navíc otázkou, do jaké míry se Saúdové mohou spoléhat na „přátelství“ Trumpových USA: výměnou za stovky miliard totiž po Washingtonu požadují mimo jiné zamést pod koberec žaloby za jejich podíl na teroristických útocích z 11. září, nicméně jejich lobbing provázejí skandály, a co víc, v časech „války proti terorismu“ se bude ochrana sponzorů terorismu i v USA špatně „prodávat“. 

Suma sumárum, Saúdové čelí problémům snad na všech stranách a zdrojů nestability přibývá. Pro Teherán se tím uvolňuje prostor nejen v Iráku, Sýrii a Jemenu, ale například i v Bahrajnu. Kombinace obou trendů tak může destabilizovat celý Blízký východ – a následně překreslit geopolitické mapy regionu. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.