Podle USA bylo výzkumné centrum v Barze „střediskem pro výzkum, vývoj, produkci a testování chemických a biologických zbraní“. A proto se v noci na sobotu stalo terčem amerických raket. Není jasné, kolik jich vlastně bylo. Podle Američanů třicet, podle místních obyvatel – nálet byl opravdu přesný a sousední domy výrazněji nepoškodil, dokonce v nich ani nevyrazil většinu oken – maximálně čtrnáct. Ale to je vlastně vcelku jedno, protože z výzkumného střediska, které leží asi patnáct minut jízdy taxíkem od centra města, zůstaly jen ruiny.

Obrýlený Sajíd Sajíd v centru pracuje přes osmatřicet let a vedl jedno z tamních oddělení. Teď se jen s pocitem marnosti usmívá zpod klobouku, který ho chrání před aktuálními šestatřiceti stupni ve stínu. „Jaké chemické nebo biologické látky? Vždyť inspektoři Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW) tu měli vlastní kancelář a všechno bylo pod jejich kontrolou,“ mává  rukou k hromadě sutin. „Jaké chemické zbraně? Vždyť támhle žijí lidé a támhle je školka,“ ukazuje na druhou stranu k řadám barevných a vesele vypadajících moderních paneláků, které se asi sto metrů od nás idylicky utápějí v zeleni stromů a parků s dětskými hřišti. Celá ta oblast je totiž oproti zbytku Damašku výjimečná a místní experti a ostatní pracovníci žijí v prostředí, které od města dělí série armádních checkpointů. „Poslední osvědčení o tom, že se tu nás nevyvíjí nic zakázaného, OPCW vydala před třemi měsíci. A nepřetržitě jsme pod jejich kontrolou byli od roku 2013…“

Co jste tu tedy dělali, ptám se, i když je mi jasné, že v uplynulých dnech musel na tuhle otázku odpovídat už milionkrát. Hned dopoledne po náletech bylo na místě šest syrských televizních štábů, pak se začali rojit ti zahraniční, ve finále dorazila i americká televize CBS, aby hledala „jedovatý mrak“. I když, ve skutečnosti její reportér Seth Doane vlastně svým samotným počínáním rozbil veškerou oficiální americkou rétoriku, protože dorazil v košili s krátkým rukávem a nějakou „protichemickou ochranu“ se nesnažil ani předstírat.

Když jsem si na Sajída poslušně „vystála frontu“ – přede mnou byl legendární doyen blízkovýchodních zpravodajů z britského The Independent Robert Fisk – znovu jsem zopakovala otázku: „Takže, co jste tu tedy vyvíjeli?“ „Léky na některé druhy rakoviny,“ odpověděl už lehce kolovrátkově Sajíd. „Sankce, které Západ uvalil na Sýrii, nás donutily začít některé preparáty vyvíjet samostatně. A taky různé druhy protijedů, třeba proti nemocem přenášeným moskyty. Měli jsme v plánu to začít prodávat i do Libanonu a Jordánska, protože obě tyto země se od nás v mnoha přírodních poměrech neliší.“

A proč si myslí, že USA zničily právě jeho „srdeční“ podnik? „Nevím, ale myslím si, že proto, že jsme se dostali daleko, takřka k cíli. Ve válečných podmínkách a navzdory všem možným překážkám jsme byli s to dotáhnout vývoj takřka do finále. Nechtěli nám dopřát úspěch.“

Velké kamiony už odvážejí sutiny, ale je otázkou, zda se Sajídovi a jeho kolegům podaří veškerý provoz vůbec někdy obnovit. „Trvalo by to roky. Nevím kolik. Třeba čtyři pět. A ani nevím, jestli by na to stát měl znovu peníze. Zatím vše propočítáváme a sčítáme skutečné škody. A co když zase něco vybudujeme a oni nám to prostě zase rozbijí?“

Odcházím serpentinami hlaďoučkého asfaltu z kopce dolů k checkpointu, abych si tam od vojáků vyzvedla svůj pas. Za hodinku se začne stmívat a vzduch se konečně příjemně ochladí. A cestou přemítám o dvou naprosto neslučitelných „pravdách“, které se nad válkou v Sýrii vznášejí. Té západní a té syrské. Přímo na místě lze tu syrskou snadno akceptovat a dokonce i podložit fakty a obecnou realitou. Ale koho to tam na tom našem Západě vlastně zajímá? My máme přece „pravdu“ svou, i kdyby skřípala sebevíc. A dá se z toho bludného kruhu plného nesmyslů vůbec vystoupit?

„České pivo je skvělé a Karlovy Vary taky!“ volá na mně ještě na poslední chvíli doktor Sajíd.

Paráda. 

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.