Tyto ideály se už staly zhoubnými natolik, že ohrozily samotnou fyzickou a kulturní existenci evropských etnik, evropská etnika vymírají, nedovedou se bránit, vyčerpávají nadměrně materiální zdroje planety (nikoliv samy) atd.

Patová situace evropské civilizace

Nejhorší je ideově zdůvodněná neřešitelnost. V rámci převažujícího individualismu a humanrightismu není legitimní vůbec mluvit o problémech ohrožení biologické existence, a už vůbec ne něco dělat. Každý je přece zodpovědný za sebe! Nelze nikomu nařizovat mít děti, zůstávat v našem státě, zodpovídat za jeho osud a už vůbec ne bránit svoji civilizaci.

A tak vlastně, pokud bychom se vůbec tím chtěli zabývat, musíme změnit ono přehnaně individualistické myšlení, které nazývám efekt „odloučení“ (viz 1, 2), a začít se zabývat kolektivními ideály: přežití národa, zdraví lidu, životní prostředí, budoucnost civilizace, čili obnovit pojmy: rodina, obec, národ, stát atd. Reálně obnovit ty posledně jmenované znamená změnit životní hodnoty, vrátit se prostě domů k hodnotám domova. To samozřejmě není korektní k hlavnímu ideovému proudu prosazovanému evropským establishmentem a tím vlastně není korektní ani k tzv. evropským hodnotám a celé vůdčí mocensky prosazované ideologii neomarxismu.

Proto se jeví situace bezvýchodná bez opuštění ideového rámce doby. V podstatě lze dnes dělit lidi na ty, kteří si hoví v současných poměrech a jsou nezodpovědní za kolektivní hodnoty a na ty, kteří přecejen mají nějakou zodpovědnost, problémy nadhazují a snaží se najít nějaké řešení. Ti první ty druhé nazývají xenofoby, nacionalisty, kolektivisty, ale hlavně neví jak je nazvat, protože něco takového v jejich myšlenkovém rozsahu neexistuje.

Tekutý člověk (viz 3) domov nevytvoří

Krize hodnot se připravovala v době, kdy se současné evropské hodnoty zdály být pokrokové a správné. Jejich dlouhodobou neudržitelnost nikdo nepředpokládal a tak filozofové zvučných jmen nám předvedli základ onoho přehnaného individualismu (efektu odloučení). Už osvícenecký filozof Kant vyslovil tezi, že „člověk je účelem sám o sobě“. Marx ve své teorii „odcizení“ tvrdí, že člověk v kapitalismu se prý odcizil sám sobě, je někým jiným, než by chtěl být, a proto musí „najít sám sebe“, tedy se jaksi odpoutat od společnosti, která jej vykořisťuje. Je to samozřejmě na první pohled nesmysl, člověk vždy bude nějak závislý, buď na druhých lidech, nebo na přírodě, na technologiích apod. Konstruování tzv. sobě neodcizeného člověka je naprosto scestná myšlenka, protože vede k odcizení člověka společnosti a úplnému odloučení od reality. Člověk nikdy nebude sám sebou, může pouze uplatňovat svoje představy v životě a prosazovat se, musí nutně dodržovat pravidla společnosti a zohledňovat kolektivní zájmy, musí být v dětském věku vychováván v řádu společnosti.

Tzv. Frankfurtská škola zplodila mnoho neomarxistických filozofů. Z nichž Erich Fromm vyslovil jakousi základní tezi tohoto přehnaného niterného individualismu: „Hlavním posláním člověka je zrodit v životě sám sebe, stát se tím, čím potenciálně jest. Nejdůležitějším výsledkem jeho snažení jest jeho osobnost…“. To není jen zcela obyčejná výzva k mobilizaci svých schopností, ale ve všech marxistických souvislostech je to hledání jakéhosi JÁ, ale hlavně „odloučení“ od vykořisťovatelské společnosti, která člověka prý deformuje. Člověk, který byl dříve odcizen sám sobě, musel se přizpůsobovat druhým a přebíral obraz společnosti, se nyní stává sám sebou, odcizuje se druhým lidem a „osvobozuje“ se od společnosti. Přitom si nemyslím, že tento výsledek je jen na základě marxistické teorie „osvobození“, vedl k tomu celý dlouhodobý vývoj liberální společnosti, která měla na prvním místě individuální svobodu, ale zanedbala nutnost zachovat si tradiční morální pravidla postupně mizející po ztrátě církevních autorit.

Zatímco dříve byl člověk vychován v řádu, v pravidlech života, které autoritativně přijal, aniž by jim musel zcela rozumět, ale ony jej dokázaly zařadit do řádu vesmíru tak, aby přežil generačně a vykonal v přírodě to, co měl za úkol k životu, nyní je člověk vychováván pouze k nástrojům jak ve vnějším světě uspět, jak se chovat, aby byl úspěšný. Obrácen jen do sebe nerozumí světu, žije v nejistotě a v neustálé vzpouře, kterou nikdy nevyřeší, protože se s druhými lidmi nedomluví především proto, že myšlenky někoho jiného nepřijme, leda se shodne pragmaticky. Navenek se toto odloučení projevuje jako nihilismus a myšlenkový chaos.

Pokud člověk „zrodí v životě sám sebe“ stane se přirozeně sobcem a hédonistou, k čemuž směřují všechny životní cíle, kterým neodpovídá rodina, která se odkládá a nezakládá, kontinuita společenstva je nezajímavá, neuznává se citová vazba k národu nebo etniku a zbývá jen světový prostor. Proto tito lidé, kteří se „v sobě zrodili“, jsou obvykle už zcela přirozeně kosmopolité, protože představa zodpovědnosti k nějakému národu je pro ně nepředstavitelná (kosmopolity mohou být ovšem i jiní lidé). Z. Bauman je nazývá „tekutými lidmi“ (viz 3). Jejich vlastností je po sobě klouzat jako molekuly kapaliny, protože ztratily k sobě vazby k vytvoření pevné struktury. Takoví lidé domov nevytvoří.

Začíná to obvykle dlouhodobým studováním, aby se zkvalitnila osobnost. Potom se hledá nějaká „smysluplná práce“, která příliš nezatěžuje, aby se člověk náhodou neodcizil sám sobě. Přitom se také příliš moc nevydělává, takže k zakládání rodiny není vůle nejen kvůli hédonickému a pohodlnému životu, který je nechuť opustit, ale i kvůli nedostatku prostředků. Seberealizace se také neslučuje s rodinou, protože v kolektivu rodiny potom člověk není „sám sebou“, je vykořisťován jinými lidmi (dětmi). Kontakty k „seberealizaci“ jsou hledány často v celém světě a člověk, obvykle už přestárlý adolescent bez rodiny, se stává dobrovolným běžencem. Celé paradigma tohoto života vede ke dvěma navenek viditelným výsledkům: kosmopolitismu a přehnanému individualismu. Člověk je „odloučen“ od kolektivů rodiny, obce, národa a státu, ztrácí sounáležitost s těmito kolektivy, vztah k nim a tím i zodpovědnost za ně. Omylem klasiků neomarxismu je domněnka, že člověk je dokonalý tvor, kterého špatným dělá společnost a člověk osvobozen od společnosti se bude chovat mravně. To si mysleli i naši klasikové Patočka a Havel. Je to bohužel opačně, jedině tradiční, vyzkoušený a dějinami ověřený řád může zajistit mravnou, funkční a kontinuální společnost, člověk sám od sebe bez vnějšího vlivu je jen slupka užívání života a vyhýbání se povinnostem.

K tomu je zapotřebí říci, že k „odloučení“ napomohla též liberální pravice, která hlásala individuální svobodu, nicméně ve svatém zaujetí pro tržní ekonomiku neodsoudila hédonismus a tím se zbavila argumentů pro obhajobu tradičních kolektivů rodiny a státu. A tak je to bohužel nyní ona, která je obviňována z rozmachu hédonismu, který rozkládá rodiny.

Takto „odloučenecky“ jsou definovány potom všechny relativistické neomarxistické ideály: genderový feminismus znamená ženy a muže „odloučené“, samostatné, na sobě vzájemně nezávislé, v posledku neschopné spolu žít komplementárním životem; humanrightismus znamená lidská práva „odloučených“ jedinců majících je bez toho, aby se o ně nějak zasloužili nebo byli povinováni pro ně vytvářet podmínky; multikulturalismus znamená odloučené kulturní okruhy, které vedle sebe paralelně existují a míjí se ve všech kulturních projevech – taková společnost nemůže existovat, protože pravidla života jsou vždy jen pro jednu kulturu a pokud se přijmou, utlačují nutně druhou (dnes se vede spor, zda evropský řád nebo šária) atd. Společnost jakoby neexistovala, existuje jen otravný stát nebo nic. To je ovšem zhoubný trend nabývající převahy, zatím nikoliv úplně vše ovládající. Celý tento neomarxistický trend je prosazován především univerzitami už od šedesátých let a proniká do celého intelektuálního života.

Odloučení definované tak dobře Frommem vede ve společenském životě ke ztrátě zodpovědnosti za společné (zděděné) hodnoty, neschopnost se dohodnout, nevyjasněnost idejí a tím i nesoulad cílů. Demokracie sice existuje, ale jen jako prázdný systém, protože lidé ji nenaplňují nezávislou angažovaností, nejraději by měli oligarchu na trůně nebo zaškrtávací políčka referend a přímých voleb, kde je vše tak snadné a není potřeba se zúčastňovat trvalé práce v politických stranách. Nebezpečné je, že takto smýšlejících (tekutých) lidí je většina a proto též je úvaha o zhoubném trendu namístě.

To vše ovšem neodpovídá zkušenostem ze zcela jinak založeného totalitního komunistického režimu, který z důvodů vlastní funkčnosti prosazoval kolektivismus a výchovu nového „lepšího“ člověka. Neomarxismus je odlišný, je přizpůsobený svobodné společnosti, kterou rozkládá jaksi zevnitř, využívajíce jejích vlastních nástrojů (svobody jednotlivce). Bojem proti totalitnímu komunismu liberálové přehnali demontáž silného státu, tím napomohli marxistické ideji „odumírání státu“ znamenající přirozeně kosmopolitní směřování, které opožděně začali kritizovat (viz V. Klaus); stálým prosazováním individualismu spolupracovali spíše jako „užiteční blbci“ na rozkladu rodinného a občanského kolektivismu.

Návrat k domovu

Přesto si lidé začínají uvědomovat domov a postupně se staví proti globalismu. Ale vycházejíce z nihilistické doby neomarxistických konstruktů, vyjadřují se pouze záporně. Populismus utvrzuje záporné myšlení, protože nihilističtí lidé nedovedou myslet kladně a konstruktivně, zvláště když nestojí před zcela konkrétním úkolem. Na náměstích jsou jen odmítavé řeči a přesto, že domov vyžaduje konstruktivní a kontinuální činnost, zatím to není příliš pochopeno ani těmi, kteří si začínají uvědomovat svoji příslušnost k domovu.

Zcela reálně se nabízí dva druhy řešení. Jedním z nich je návrat k osvědčeným hodnotám, druhým jsou nové teorie. Kritikou stávajícího stavu se pomalu otevírá prostor pro mnoho spekulací, hloupostí, přitažlivých nesmyslů a pro rigidní zpátečnictví okořeněné mnoha zbytečnými a překonanými tezemi.

Proto jsem se dopustil té smělosti, že jsem se pokusil ve své knize Návrat k domovu(viz 1) alespoň naznačit mantinely nového vývoje, mající svoji nevyhnutelnou přirozenou část, která v každém případě nastat musí, protože je v rámci přírodních zákonitostí, a tu, která je možná spekulativní, nicméně alespoň naznačuje nějakou pravděpodobnost nejpříznivější a nejméně strastiplné cesty, protože vychází z minulých osvědčených zkušeností.

Kniha se především opírá o domov jako o hodnotu člověka přesahující, mající nezbytný ráz kontinuity svého přirozeného bytí. V domově se člověk nerodí „sám ze sebe“, ale z rodičů, kteří ho vychovávají zároveň s učiteli a celým prostředím v morálních tradičních hodnotách. Tak vzniká svobodný člověk s vědomím hodnot, které jsou pro něj závazné po celý život. Zajistit kontinuitu přirozeného prostředí pro život člověka není ani ideologická akce, ani totalitní nátlak, a dokonce ani výchova k domovu a jeho kontinuitě není mimo přirozenost. Uvědomělá obnova domova ovšem vyžaduje obnovu kolektivní sounáležitosti a tím vystavění opoziční zdi proti současnému kosmopolitismu, globalismu a přehnanému individualismu (normální individuální zodpovědnost je ovšem přirozená a do domova patří). Celá akce návratu k domovu je vzpourou proti stávajícím ideálům kosmopolitního establishmentu. Obnovení kolektivního vědomí je samozřejmě cestou k obnovení rodiny (jako nemenšího přirozeného kolektivu), občanské společnosti, obce, národa a státu.

Mnohokrát jsem slyšel a četl pomatené nelogické teorie ohledně zvyšování sociálního kapitálu nezaloženého vlastně na ničem, visícího ve vzduch a opírajícího se jen o nějaké memorování směrem k netečným individualistům a sobcům. Ti se zbaví tohoto dotěrného obtěžování tím, že dají bakšiš na dětský domov nebo nějaké jiné altruistické projekty. To ovšem není skutečné řešení. Zvýšit sociální kapitál nelze bez představy domova jako hodnoty. Sociální kapitál nebudou vytvářet lidé pohybující se světem bez reálného nebo alespoň citového ukotvení v nějakém místě.

Literatura:

1/ Vlastimil Podracký – Návrat k domovu, řešení pro Evropu  – Centrum české historie 2016
k dostání: www.ceskatrikolora.cz

2/ Vlastimil Podracký – Nadčasový humanismus – Marek Belza 2013

3/ Zygmunt Bauman – Tekutá modernost – Mladá Fronta 2002

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.