„Obnovili jsme kontrolu nad našimi zákony i naším osudem,“ prohlásil britský premiér Boris Johnson ve štědrovečerním čase, když ohlásil dokončení základních obrysů dohody s EU. „Je to poprvé, kdy mezinárodní obchodní dohoda nerozšiřuje volný obchod, ale naopak vytváří bariéry,“ kontroval významný britský obchodní diplomat Pascal Lamy. K tomu dodejme, že z dohody vypadlo jak dodržování shodných pravidel, tak řešení sporů u Evropského soudního dvora. Kde nejsou pravidla, nevíme, jak to dopadne. Tomu se říká riziko. Snižuje je tušení, že vyhraje ten silnější (pokud se neužívají asijské metody boje).

Volnému obchodu mezi Británií a EU bude od ledna nevolno. Co to přinese? Lze jistě argumentovat, že volný obchod, který je dobrý pro ekonomiku, nemusí být vždycky dobrý i pro lidi. Vydělají na tom spotřebitelé, ale jen do doby, než přijdou o práci nebo část mezd, a často i o možnost, něco s tím udělat. Proto musí zasahovat vlády. Avšak ani rázná omezení bezbřehého trhu a jeho náhražka ručním řízením nemusí vést k lepšímu, když se zahraniční monopoly nahradí těmi domácími, které mohou zkombinovat nižší mzdy s horším a dražším zbožím.

Přirozeně, je-li vláda osvícená, může to dopadnout dobře. Co když však volby vedou jen k úvahám, od čeho je skutečně odvozeno sloveso volit? Také tady by nabízelo naději ruční řízení osvíceným samovládcem, ale s tím je zase spojeno riziko, že příště jej vystřídá naprostý debil, kterého už se nezbavíme. Demokracie – i trh – jsou proto stále většinově využívány hlavně proto, že jde o nejdostupnějším metody, jak ukončit časy hrůzy. Nejsou zárukou, že je (opět – dočasně) nevystřídá hrůza jiná.

O obchodní dohodě mezi Británií a EU toho moc nevíme, byť na to Financial Times nasadily tucet nejlepších analytiků. Zaprvé je hrozně tlustá, někdo mluví o 500, jiný o 1000 stranách, a pak není ani zdaleka hotova, přestože má upravit vztahy po konci přechodného období Brexitu, tedy už po 31. prosinci letošního roku. I když to specializované právní týmy zvládnou, musí to schválit britský parlament (snad 30. prosince) a Evropský parlament (někdy v lednu), nemluvě o Evropské radě a nějakém tom ratifikačním procesu. Proto se zatím rýsuje i dohoda, že v lednu se budeme tvářit, jako by to už platilo. Brzdou odporu proti změnám může být obava, že kdyby to neplatilo, začneme znovu.

K rychlému ukončení nekonečných odsunů všech definitivních a nepřekročitelných závěrečných termínů pomohla děsivá situace na britských hranicích, která sice byla vyvolána novým kmenem koronaviru, ale před hraniční čárou by se nahromadily stejné tisíce kamionů, kdyby prosinec skočil bez dohody. Největší britskou slabinou se ukázala závislost na dovozu potravin, který často kryje čtyři pětiny spotřeby. Takovou ránu si nemůže žádná vláda dovolit.

Dohoda je proto lepší než skok z útesu, ke kterému se přirovnávala situace, kdyby konec ohlásilo jen prásknutí dveřmi. Pomohlo, že si to nakonec vzali na povel šéfové v nočním telefonickém hovoru mezi premiérem Johnsonem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen. Nový šéf Labouristů Keir Starmer okamžitě slíbil, že jeho poslanci dohodu podpoří, takže v britském parlamentu spolehlivě projde. Je za tím jednoduchá úvaha, kterou ostatně Starmer vyslovil i veřejně – je to Johnsonova dohoda, ať tedy nese odpovědnost. Lstivou složkou je pak fakt, že se tím zvýrazní třenice v Konzervativní straně s euroskeptickými fundamentalisty, kteří určitě nebudou spokojeni.

Opozice tak vrátí domácí politickou hru na políčko jedna. Když se před lety dostal do konfliktu s konzervativní extrémní pravicí tehdejší premiér David Cameron, slíbil jí referendum o Brexitu v naději, že euroskeptici toto hlasování spolehlivě prohrají. To se nestalo, nehlasovalo se jen proti Bruselu, část voličů hlasovala taky proti Londýnu. Čert dopustil a motyka spustila.

(Parádní rozbor britské vnitropolitické situace té doby nabízí bakalářská práce Markéty Svobodové z Fakulty sociálních věd UK ZDE.)

Na konci cesty se situace opakuje. Premiér Johnson dlouho ustupoval stejné skupině, která trvala na Brexitu bez dohody. Až když bylo zřejmé, že si koledují o katastrofu, premiér vyměkl a dohodu přijal. Tím ztratil na pravici kredit a rýsuje se další domácí zabíjačka. Labouristé se těší na převzetí vlády od rozhádaných Konzervativců, kteří na sebe budou přehazovat vinu, kdo za to může. V učebnicích to skončí jako doklad toho, že fundamentalistům nelze ustupovat.

Co se dohodlo?

Poslední fáze jednání o obchodní dohodě se hodně soustřeďovala na práva rybolovu, ale to je nepodstatný detail, byť se do něj vkládala nálož symboliky „získat kontrolu“ na vlastním územím. Podstatnější byla dohoda o obchodní výměně. Zatím se týká jen výrobních oborů. Tam má EU obrovský obchodní přebytek, a tedy větší zájem na průchodnosti hranic. Netýká se služeb. Nejvýnosnější obor britských finančních služeb je tak ve vzduchu.

Nejpodstatnějším rysem obchodní dohody je rezignace na přijetí společných pravidel. Neznamená to nic jiného než přenesení sporů do budoucnosti. Británie nemusí přejímat všechna nová pravidla EU, může naopak zavádět jednostranně ta svá, ale pokud druhá strana dostane pocit, že je znevýhodněna, může se uchýlit k odvetným opatřením. Mohou mít podobu cel, omezení přístupu na trh, další papírové nálože, zdržení... Vynalézavosti se meze nekladou. A protože v zápase tělo na tělo obyčejně větší vyhrává (pomineme-li asijské techniky boje), lze tušit, jak to dopadne.

Zjišťujeme tak, že dohoda o volném obchodu (free trade zone) může vést k zavádění nových cel i mimocelních překážek obchodu. Bude o tom rozhodovat jakýsi arbitrážní mechanismus, kterému se bude říkat „vyrovnávací“ (rebalancing). Ale každá strana má právo čelit nespravedlivé nevýhodě. A druhá strana má zase právo považovat za nespravedlivou odvetu. Odmítnutí společného soudce u Evropského soudního dvora posílilo pocit britské suverenity, ale jen do chvíle, než se ukáže, že právo by příležitostně dalo šanci i tomu slabšímu. Bezpráví nikdy (opět, s výjimkou asijských forem boje).

Pokud jde o Irsko, hranice se Severním Irskem bude volně průchozí, ale s celní kontrolou, i když cla nebudou vybírána. Kontrola muší bejt, stejně tak papíry, fronty, zdržení, náklady, spory. Dovoz aut do Evropy (4 miliony ročně) nebude usnadněn ani tam, kde je (deklarovaná) převaha unijních součástek. Všechno bude v režimu zahraničního obchodu. Státní pomoc na britské straně bude regulována novým speciálním úřadem. Ten však nebude mít předběžné pravomoci, bude řešit až spory. A jsme znovu u těch zhojovacích arbitráží.

Data mohou proudit přes hranci, ale jen některá. Británie ztratí přístup k evropské online databázi kriminálních případů. Spolupráce bude pokračovat, ale jen omezeně nebo na individuální vyžádání. Víza budou platit 90 dní, pak se žádá znovu. Nákladní doprava smí vyvézt a dovézt, ale jen z jednoho místa, nesmí v EU vykládat a opakovaně znovu nakládat. Letadla mohou přelétat, ale jen na jedno letiště. Nesmí mít další přistání, na to se musí zorganizovat zvláštní unijní služba.

Podrobnosti se teprve dozvíme. Jako obyčejně, sny bývají velkorysé, ale ďábel tkví v detailu. Uvidíme, co z toho Britové vyvaří. Skutečnost, že si zaneřádili vnitřní prostředí vyšší mírou nejistoty, je zbaví spousty přímých zahraničních investic a sníží vliv přerostlé City. To může být i dobře, stejně jako vynucené rozvojové plány pro vyšší potravinovou a další soběstačnost. Počkejme, co to přinese.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele