Amerika není za vodou, ale bude, asi tak jednou za sto let. Stoletou vodu neškodně, tisíciletou bezpečně a desetitisíciletou takříkajíc na krev má zachytit nádrž na říčce Klabava, nebo taky na Padrťském potoce, jak mu říkají místní. Potom by byl brdský zámeček Tři trubky skoro ve vodě a někdejší hájovna Amerika za vodou.

Mluvíme o brdském údolí, které je neuvěřitelně krásné a čisté, protože u vjezdu do lesa byla neprostupná závora vojenského újezdu. Amerika se tomu říká od první republiky, podle hájovny. Elegantní lesní zámeček Tři trubky je asi kilometr dál po cestě.

Za ním už to bylo tuplem nepropustné, protože kdybychom zahnuli doleva podél potoka Reserva, je tam místo s výmluvným lidovým názvem U němých. Jedná se o podzemní bunkr s jadernými raketami. Nebo jen s jadernými hlavicemi. Samozřejmě sovětskými a dávno tomu nazad, za totáče. Možná to bylo jen připravené, aby tam byly hlavice případně uskladněny. Kdo ví, ani těch němých byste se tenkrát nestihli zeptat.

Ministerstvo obrany donedávna hledělo na vyhlídky nádrže nevlídně, protože o využití bunkru možná uvažovali i Američané. Bylo by to kousek od radaru, který nám chtěli strčit na sousední kopec. Obama radar odpískal a v podzemí je teď muzeum. Ale jestli se vodní dílo Amerika zaplní, bude to i v tom bunkru čvachtat.

Vody je v Brdech samozřejmě hodně. Když na jaře rychleji taje nebo v létě pořádně zaprší, Klabava pěkně hrčí. Dole v Strašicích jsou zvyklí, ale to si šlapou po štěstí. Panika kolem povodní roku 2012 vytvořila příležitost, kdy bychom mohli nádrže sekat jako Baťa cvičky. Jsou na to dotace.

Začnete argumentovat stoletou vodou, a ta vás pak stavebně vymrští jako trampolína. Předpis říká, že když už se začne nějaká hráz stavět, pak musí bezpečně zachytit i tisíciletou vodu a horní okraj musí být metr nad tou desetitisíciletou. Jen si vzpomeňte si, jak to tady vypadalo za svatého Václava nebo na začátku neolitické revoluce. Abychom předešli opakování něčeho podobného, musí být údolí s nádherným obrostlým potokem, v jehož křišťálové vodě žijí raci kamenáči, překlenuto dvacet metrů vysokým valem, jako když tam zahnízdíte kolonii paneláků.

Jakmile to bude hotové, jednou za sto let budou povodně ve Strašicích brnkačka, projdou je suchou nohou. Samotné údolí Klabavy dopadne výrazně hůř. Kdyby se rozvodněný potok skutečně zahradil, nádherné údolí, které láká turisty do našeho vnitrozemského ráje, by bylo utopeno v bahně. Kam by se pak ten sajrajt vyvážel, kudy, a kdo by byl ten šťastný, komu by to leta smrdělo, o tom zatím není představa.

Ale devastace turistického lákadla by začala už dřív. Už předtím by bylo okolí přehrady prokácené, probagrované a rozježděné těžkými náklaďáky, protože mohutná sypaná zemní hráz se musí napřed postavit a materiál na stavbu se musí odněkud vzít. Odkud přesně, to taky zatím nikdo neví.

Strašice samotné žádnou hráz nepotřebují. Povodňové škody tu bývají bezvýznamné, protože málokdo je takový blázen, aby stavěl v zátopovém pásmu. Pro koho se to tedy dělá? Další brdské potoky, které ústí do Klabavy pod hrází, už by to neovlivnilo. Na Berounku by byl vliv nulový, uznávají projektanti z Povodí Vltavy. Trochu by to pomohlo jen v případě, kdyby se všude ty povodně sešly.

Hrozí něco takového? Něco naznačuje dopis ministra zemědělství Mariana Jurečky, který si Povodí Vltavy vystavilo na internetu. „Věřím, že se zahájení stavby uskuteční co nejdříve a že k tomu zaměříte maximální úsilí,“ napsal na začátku roku.

Znamená to, že máme zrovna teď řešit nějaký tisíciletý nebo desetitisíciletý problém?

Nikoliv, ale je problém, jak dát dohromady projekty, aby se podařilo vyčerpat přidělené evropské dotace. A u nás zdomácněla představa, že to jsou dotace na devastaci. Šetrné chování, které by vodu udrželo v lese, je vlastně nehospodárným plýtváním energií, neboť to je zadarmo.

Ministrův dopis byl jedním z argumentů, kterým zástupci Povodí Vltavy v září ve Strašicích přesvědčovali místní obyvatele na zvláštní veřejné schůzi, aby souhlasili s projektem, jehož ideu promítali na plátno v sále Společenského domu. Bylo docela plno. Přijeli i starostové z okolních obcí. Ten místní zopakoval, že Strašice jsou proti a řada okolních obcí jej v tomto postoji podporuje.

„Co to je za blbost, tisíciletá voda!“ vykřikla rozhořčeně pracovnice odboru životního prostředí. Místní geolog zase upozornil, že vhodný materiál na sypanou hráz u obce není. Ví, na čem obec leží, dělal průzkum před stavbou vodovodu.

Vzpomněl jsem si na starostu sousedního Trokavce, jak statečně porazil strašlivého Bushe a zahnal ho i s jeho radarem až kamsi do Rumunska. S brdskými si neradno začínat!

Přehrada na Klabavě není nový nápad. Uvažovalo se o tom už za první republiky, jako o vodárenské nádrži. V podobném duchu to připravovali komunisti roku 1974. Území je stále v seznamu 65 českých retenčních lokalit. Později začaly být módní povodně, a tak se změnil charakter argumentace. Nakonec tedy dospěla k suchému poldru.

Na začátku poslední vlny povzbuzování zájmu o přehradu stál dnešní ministr Milan Chovanec, ovšem v časech, kdy byl ještě hejtmanem Plzeňského kraje. Pamatuji si spory Středočechů s Plzeňany o tom, komu má připadnout území Brd, až vojáci odejdou. Tenkrát jsem to slyšel od tehdejšího příbramského starosty, později středočeského hejtmana Josefa Řiháka. Viděl zásadní rozpor mezi přístupem středočeských obcí, které chtěly Brdy chránit, vojáci jim nevadili, a obcí Plzeňského kraje, sálajících budovatelským elánem nad vyhlídkou uvolněných pozemků.

Jednou osou sporu tedy byl rozdíl v pojetí využití vojáky opuštěných Brd, který byl ve Středních Čechách a na Plzeňsku. Další spor se však se vynořuje také na ose ministerstvo zemědělství a ministerstvo obrany. V Brdech nadále hospodaří Vojenské lesy, a ty se staraly také o místní vody. Chloubou byly Padrťské rybníky, chráněné tím, že u jejich břehu byla cílová pozorovatelna. Po zrušení újezdu však byla správa vod svěřena Povodí Vltavy. Komunikace Povodí Vltavy s Vojenskými lesy je rázem na bodu mrazu.

Profesionální klapky na očích Povodí Vltavy nedovolují pohled za břehy potoka, protože už to není v jejich kompetenci. Ale odněkud se ta voda do potoka dostat musí. Když však procházím brdskými lesy a pozoruji lesní cesty s příkopy po spádnici, je zřejmé, že se dělalo všechno proto, aby voda, která spadne z nebe, byla co nejrychleji pryč. To musí vidět i osoby mysli mdlé. Nebyl to originální nápad, učilo se to na vysokých školách, dělalo se to tak všude.

Teď už jsme se naštěstí začali probouzet a začínáme chápat, že je lepší, když se voda vsákne. Pochopitelně, musí se jí pomoci. Přinejmenším nesmí být vedena kolmo dolů, ale co možná po vrstevnici. Nějaký ten mokřad nebo močál už taky není hřích, drží vodu a navíc je přínosem pro biodiverzitu. Povodně jsou totiž jen jednou stranou mince našeho krátkozrakého, kořistnického vztahu ke krajině. Tou druhou stranou je sucho. Výraz suchý poldr možná napovídá o budoucnosti víc, než bychom si přáli.

Když to zkrátím. Plzeňanům svitly dotace. Šlo by to udělat i jinak, ale není motivace. Navíc Povodí Vltavy nemluví s Vojenskými lesy, takže ani není možnost využít lépe součinnosti s přírodou a pokusit se odstranit problém tak, že se zároveň zachová charakter Brd jako strategická zásobárna pitné vody. Ne jen vody v nádržích, ale hlavně vody v podzemí, v půdě. Místo toho se nabízí projekt, který má řešit to, co Strašicím nehrozí a dole pod Strašicemi nepomůže.

Zkusím ještě obecnější závěr. Když se nedávno rozebíhalo další kolo patnáctiletých strategických výhledů, udělal se přehled, jaké strategie už byly předtím zpracované. Ukázalo se, že jich je přes stovku, pro nejrůznější oblasti, a všechny platí, či spíše hnijí někde po šuplících. To je nejvýmluvnější vyhlídka úrovně strategického myšlení pánů nahoře. Smyslem je napsat a založit. Po nás potopa. Proto taky poldr.

O to obdivuhodnější je, že lidé v obci Strašice – stejně jako ti v Trokavci – dokážou dohlédnout za horizont okamžitého zisku nebo něčí přízně a brání se nesmyslům, za které by je jejich potomci nenáviděli. A těm potomků by bylo jedno, že tenkrát na těch volebních billboardech to vypadlo překrásně.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.