Statistiky konečně ukázaly, co koronavirus dovede. Průmyslová výroba v dubnu v ČR meziročně reálně klesla o 33,7 procenta a hodnota nových zakázek dokonce o 42 procent. Největší vliv měl propad automobilové výroby na pouhou pětinu loňské úrovně. Zhruba stejně (o 77 procent) se propadla i hodnota nových zakázek. K tomu je třeba přičíst také pokles exportu, jehož důsledkem je schodek 27 miliard korun, takže obchodní bilance je o 43 miliard horší než loni v dubnu. (ZDE)

Německu je na tom trochu líp, když průmyslová výroba spadla jen o 18 procent (ale i to je historický rekord). Také nové zakázky průmyslu tam mají „jen“ o 25,8 procenta nižší než před rokem. Nicméně kumulativní pokles německé průmyslové produkce od začátku roku do dubna už dosáhl 25 procent, a to je víc než za finanční krize roku 2008. Vedle závodů v produkci se proto rozbíhají i závody v opatřeních pro záchranu ekonomiky. V tom si nevedeme špatně, ale jen pro tuto chvíli. Hůř to vypadá ve výhledu delšího období.

Němci dávají do záchrany ekonomiky obrovské peníze, velkou část způsobem, který dává přednost snížení výdajů, takže se to nemusí rozesílat na účty a na adresy. Od července do konce roku bude platit snížená sazba DPH z 19 na 16 procent, dolní sazba pak klesne ze 7 na 5 procent. Ještě důležitější věcí je to, že Němci krizi přijali jako transformační, takže do ní zakomponovali jak zelenou orientaci, tak zejména elektromobilitu. Jedním z prvků je zdvojnásobení dotace na elektrická auta s cenovým stropem, do kterého se nevejde Tesla. Jedná se tedy o podporu německé výroby. Velké peníze jdou také do sítě nabíječek a další infrastruktury.

Čísla o dubnovém propadu českého průmyslu jsou drastická, ale zároveň je musíme vnímat jako jasnou volbu české vlády, která dala přednost životům a zdraví občanů před okamžitým hospodářským efektem. Tuto roli zvládla slušně, kéž by se nám vždy a ve všem dařilo tak jako v souboji s koronavirem. Je to však obor, ve kterém máme ulehčenou situaci v tom smyslu, že když zavřeme hranic, pak už to záleží jen na nás. To v globalizované ekonomice neplatí, tam jsme závislí na druhých, kteří to od nás kupují. A pokud se teď budoucnosti někdo bojí, bojí se správně.

Dokonce i Američany vyděsilo potenciální zpomalení globální ekonomiky. Ukázal to průzkum veřejného mínění listu Financial Times ve spolupráci Peterson Foundation (věhlasným americkým pracovištěm ekonomického výzkumu). V loňském roce tato obava nepatřila mezi dominanty, těmi byly zdravotnické náklady a spory s hlavními obchodními partnery. Situace se razantně změnila v březnu, kdy pandemie řádila hlavně v Číně a Evropě a z globalizace začaly vypadávat zpřetrhané dodavatelské řetězce.

Obavy Američanů z globálního zpomalení se tak do dubna ztrojnásobily z 12 na 36 procent, zatímco nebezpečí rostoucích zdravotnických nákladů ztratilo polovinu své váhy z 34 na 17 procent. Zajímavý je však i pohled z čínské strany, který naznačuje, že všechno nelze svalovat jen na epidemii. Zatímco čínský export v květnu klesl do Spojených států o 11 procent, do Evropy a jihovýchodní Asie to bylo jen o jedno procento.

Lze předpokládat, že hodně z globalizace zůstane v troskách i po odeznění epidemie. Bude třeba hledat nové obory a nová odbytiště, a to v krutě zesílené konkurenci. Hřiště je nalinkováno trendy jako je dekarbonizace a elektromobilita spolu s decentralizací, robotikou a umělou inteligencí. Pokud jde o tu robotiku a umělou inteligenci, Česko si nevede špatně, skoro by se chtělo říci, že velmi dobře. Máme skvělá akademická pracoviště, jenže fabriky patří zahraničním vlastníkům. Můžeme dodat myšlenky, ale výsledky nám nepatří. V těch dalších trendech, které by mohly být blížší než kabát, už to dobré není, často spíše špatné až děsivé.

Přístup české vlády k zásadnímu trendu světové ekonomiky, který spočívá v nástupu decentralizace a propojení výrobců a spotřebitelů, připomíná odhodlání obránců Madridu v době španělské války v červenci 1936, v originální podobě známé od Dolores Ibárruri jako No pasarán! Neprojdou! Český výhled ve srovnání se světovými trendy, kde se prosazují uvedené civilizační modely výhodné také pro boj proti klimatickým změnám, se tak zdá být spíše poserán.

Zkusme nahlédnout do doby, kdy koronavirus už budeme mít za sebou. A nechme stranou, že průmysl nám nepatří, banky jsou cizí a domácí trh pevně ovládají zahraniční instituce. I kdyby se tu přesto někdo pokoušel zvedat hlavu a dokázal nasbírat kapitál třeba po internetu, pro inovace je tu naskládáno tolik překážek, že to každého nového Křižíka, Škodu či Kolbena snadno odradí.

Smrtící je už levná koruna zdražující dovozy technologií. Zdá se, že tři roky opuštěný „kurzový závazek“ držet korunu u kurzu 27 korun za euro, nastavil laťku, která drží. Tomu se netřeba divit, s tímto kurzem pracovali zahraniční investoři, kterým Česká národní banka prodala dva biliony korun za eura a dolary, aby přetlakem na straně nabídky srazila kurz české měny dolů. Představa, že po skončení „kurzového závazku“ se tyto peníze nějak rozpustí na trhu, se nenaplnila. Z devizových rezerv se stal balvan, se kterým se nedá hnout.

Připomeňme si, že do roku 2008 koruna trendově posilovala. Pak přišla nejprve finanční krize, navázal „kurzový závazek“, a dnes máme kurz kolem 26,50 CZK/EUR, který tu byl už roku 2007. Ztratili jsme tedy dvanáct let a ztratíme další, protože prodejem korun do špatně nastavených a zbytečně velkých devizových rezerv ČNB jsme prodali i právo na kontrolu vlastní budoucnosti.

To, že investice do nových technologií zdražily, nemusí každému vadit. Kdo se obejde bez inovací, pro toho je levná koruna výhodná. Je výhodná pro vývozce subdodávek se střední či nižší přidanou hodnotou, protože i když za to dostanou málo euro, smění je za hodně korun. To je nenutí věci moc měnit. Levná česká měna tedy představuje první inovační brzdu.

Čeští vývozci přitom mají ve srovnání se zahraničím nízké náklady, vždyť jen mzdy jsou u nás nejvýš třetinové proti Německu. Proto takoví výrobci tvrdě dorážejí na vládu, aby udržovala podmínky pro lacinou práci a pomáhala s dovozem pracovníků z ještě chudších zemí. Jediné inovace se objevují v rozvíjení argumentace Hospodářské komory a podobných institucí, že bez toho česká ekonomika lehne. A teď se k tomu chystá ještě další rána české konkurenceschopnosti. Má ji zasadit drahá elektřina, aby se zaplatila výstavba a provoz nových jaderných bloků.

Na burzovním trhu velkoobchodní cena silové elektřiny klesá, v nejlepším případě stojí. V únoru byla o pětinu levnější než v listopadu. Pokusy o zdražování elektřiny tak jdou proti trhu. ČEZ považuje za úspěch, když se mu podařilo nasmlouvat na příští dva roky velkou část velkoobchodní produkce za ceny blížící se 50 euro za megawatthodinu, protože na energetické burze se nabízí i o třetinu méně. Tvrzení, se kterými se pravidelně každoročně setkáváme, že příště už ceny porostou a spotřeba také, se nenaplňují se stejnou pravidelností. Avšak s touto cenou se jádro nezaplatí. Při současných cenách výstavba nových jaderných bloků nedává smysl, opakovaně konstatuje generální ředitel ČEZ Daniel Beneš.

Proto tu cenu zvedneme uměle. Něco zaplatí spotřebitelé a něco daňoví poplatníci. Uměle zvýšená cena silové elektřiny má mít podobu státní garance, že jaderná elektrárna dostane za svou produkci tolik, kolik potřebuje. To už bylo dohodnuto. Stát doplatí rozdíl, který vznikne mezi cenou na burze a tím, k čemu se jaderné elektrárně – nejspíš už státní – zaváže. Ale aby to tolik neřvalo, přenese další část zvýšených nákladů také na spotřebitele. Ti by to měli zaplatit vyšším poplatkem za jistič. To se teď chystá, na Havlíčkově ministerstvu průmyslu a obchodu už chystají příslušné vyhlášky. (ZDE)

Když to zkombinujeme, náklady jaderné elektrárny nás zatíží finančně, jak to pocítíme v daních a na spotřebitelských účtech, i morálně. Platba daní ani platba za jistič nezávisí na spotřebě elektřiny. Klidně si šetřete, ale zaplatíte stejně. Pokud jde o jistič, platíte za rezervovaný příkon, nikoliv za spotřebu. Je to jasný podnět pro udržování vysoké energetické náročnosti české ekonomiky, zatímco inovace míří opačným směrem, tedy ke snižování nákladů a zvyšování přidané hodnoty, která by se pak měla promítnout do vyšší ceny výrobku.

Neúnavná česká péče o zachování energeticky náročných odvětví se projevuje i jinak. Ministerstvo životního prostředí chystá nařízení, která umožní podnikům kompenzovat vyšší cenu uhlíkové povolenky, která je jedním z hlavních nástrojů ochrany klimatu. Měla by jím být, ale už se jí ulamují zuby. Podnik smrdí víc, měl by zaplatit víc, ale stát mu to kompenzuje. Zákon o obchodování s povolenkami to v širokém okruhu případů umožňuje, a tak vznikne systém, který chystá každoroční výplaty náhrad.

Argumentace je vtipná: „U těchto firem hrozí, že se kvůli vysokým nákladům na environmentální regulace dostanou do potíží a výroba by se tak mohla přesunout do zemí mimo EU, kde by byla veskrze mnohem neekologičtější. Stát má tedy zájem o zachování těchto sektorů v zemi.“

Je lepší, když smrdíme my, protože smrdíme citlivěji. Zaplatíme to z daní, jak jinak. (ZDE)

Jestliže nám inovace utečou, budeme nadále zakleti v jednoduší produkci a nízké přidané hodnotě, na které se moc nevydělá. Každého zároveň napadne, že vyšší náklady na elektřinu, které dolehnou na zaměstnavatele, jsou v takové situaci konkurencí mezd. Proto je pozoruhodné, že odbory podporují výstavbu jaderných bloků, ale zároveň vyhlašují konec levné práci. To nejde moc dohromady.

Když porostou náklady i mzdy, někde se otevře ventil, kterým se pára upustí. Koruna může být ještě levnější. Zahraniční dělníci budou ještě nenahraditelnější a začnou proudit z ještě chudších zemí. Kdyby se uhájené mzdy promítly do inflace, zvednou se úroky, ale pak se nám prodraží i rostoucí státní dluh. Zase je kde prostého občana pumpnout.

Horší je, že Česká republika si touto politikou vyslouží pověst škůdce životního prostředí, přestože se snažíme jádro prezentovat jako „bezuhlíkatý zdroj“. A co ty jaderné odpady, o které by se měli postarat nejen vnuci a pravnuci, ale ještě tisíc dalších generací? Snivé vyprávěnky o republice razící si cestu mezi deset nejvyspělejších zemí světa tak začnou být vhodné jen pro nejmladší ročníky, kde se dají doplnit i hloupým Honzou. On na to přece vždycky nějak vyzraje.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele