Jestliže snížení daní dole není kompenzováno zvýšením nahoře, nakonec vyvolá škrty, které zase dopadnou na ty dole. A v zemi ohrožované pandemií jsou za bezpečnostní prioritu vydávány nákupy zbraní pro expediční armádu. Premiéra opustila rozvaha i odvaha, proto se s ním židle třese.

Problém, na kterém státní rozpočet ve sněmovně uvázl, je při dnešním nastavení daňové soustavy neřešitelný. Potřebujeme nižším příjmům přidat, abychom pomohli těm, kdo to nejvíc potřebují a snížili nerovnosti. Přidat lidem dole formou zrušení superhrubé je nejsnazší cesta, ale protože máme regresivní daňový systém, nejvíc to přidá těm nahoře, takže se sociální nerovnosti zvýší a daňové příjmy sníží. Není to součástí promyšlenějšího daňového manévru, který by byl spravedlivější i výnosnější.

Pes je zakopán v ideové nevyhraněnosti ANO. Je to projekt, který spadl z nebe, když byl Andrej Babiš vyprovokován ke vstupu na politickou scénu po sérii provokativních rozhovorů na téma „všetki kradnú“. Vysloužil si radu, ať to tedy zkusí sám, když je tak chytrej. Náš ústavní systém je postaven na „volné soutěži politických stran“, s volnou soutěží chytrých osob nepočítá. Ledaže by byli hnutí, škvírka tu je. Ale pořád je povinná i ta politika.

Politika znamená, že jsem pro něco, zatímco nejsem pro něco jiného. Dobře, nejsem proto, aby všichni kradli, samozřejmě perspektivně. Ale co dál? Jsem napravo, nebo nalevo? A která je pravá a která levá? To je ostatně těžká otázka i pro znalce, kteří se v tom pohybují dlouho. Babiš nakonec sesypal všechny možné priority na jednu hromadu, aby se dala vést politika všech azimutů. Levice chce přidat, pravice nezvyšovat daně. Máte to mít, přece se nebudeme hádat. Jedni nás naštvou, půjdeme s druhými. Bylo to koncipováno jako strategie přežití, ale teď se ukazuje, jak těžko se prodává takové vrtkavé partnerství.

Věnujme se raději těm daním. Už jsem tu rozebíral, že náš systém je regresívní, protože příjmové daně jsou prakticky rovné. Rozpočet přitom dostává větší příspěvek od nepřímých daní, jako je DPH. Ty však nejvíc dolehnou na ty, kdo celý mzdový sáček utratí, pokud vůbec vyjdou s penězi. Zdaní jej tak znovu. Z toho je zřejmé, že chudší lidé jsou zdaněni víc než bohatí. To je ekonomický nesmysl, který lze prosadit jen násilím. V moderní době postačuje mlátit do médií pytli peněz za inzerci a na volby. Nebo koupit celá vydavatelství, jak se u nás osvědčilo.

Proč je regresívní daňový systém nesmysl? Jednou věcí je zanedbání rozpočtových příjmů o peníze, které bylo možné vybrat. Řekněme rovnou, že nejde o žádné drobné. Ale u úplně nejvyšších příjmů může nastoupit další priorita, a sice aby dál nesmyslně nerostly a nevysávaly peníze ze společnosti, která by je mohla využít produktivněji.

Nízké daně z nejvyšších příjmů ohrožují konjunkturu. Po válce měli vedoucí američtí manažeři asi dvacetinásobek nejnižší mzdy, nyní berou i 500 minimálních mezd. Drtivá většina přírůstku mzdy za posledních čtyřicet let odplula k nejvyššímu příjmovému procentu či pouhému jedinému promile. Střední příjmy reálně stagnují, nižší klesají.

Po válce peníze proudily rozumněji. Daň z nejvyšších mezd se blížila stu procent, takže bylo jasno: Šéfovi už nepřidávejte, všechno by šlo státu. Tím se zrušily závody v příjmech a prebendách. Teprve od 80. let minulého století se začaly nejvyšší daně prudce snižovat a příjmy šéfů se brzy staly velkou černou dírou podnikových financí. Když někdo vyždímal ze správní rady trochu víc, hned to museli dostat všichni u konkurence „aby neutekli“. Mizely peníze, které v časech daňové brzdy šly na investice (viz zde).

My jsme to ostatně měli v 90. letech také, kdy mzdová regulace brzdila růst nejvyšších zaměstnaneckých příjmů. Musel se odvést státu trojnásobek toho, co se přidalo na mzdě nad určitou (žádnou závratnou) hladinu. Za každou kačku do platu tři kačky státu. Tehdy šlo o pokus zabrzdit inflaci po zrušení cenové kontroly, a taky zachránit platební bilanci po zavedení směnitelnosti koruny v dumpingovém kurzu.

Ve Spojených státech po celých padesát let, od roku 1930 do roku 1980, činila průměrná daňová sazba pro nejvyšší daňové pásmo (od určité částky nahoru) omračujících 78 procent. Dvanáct let krátce po válce, od roku 1951 do roku 1963 dokonce přesahovala 90 procent. (A v Británii činila 98 procent mezi lety 1941 až 1952.) Byla to snaha zabrzdit růst nejvyšších platů a pomoci občanské rovnosti, aby to nebylo jen prázdné heslo v ústavě. Dělo se to od prezidenta Franklina Roosevelta po prezidenta Dwighta Eisenhowera, přestože bylo jasné, že daňová sazba v nejvyšším pásmu neposílí příjmy rozpočtu, píše se v nesmírně zajímavé knize o tom, jak přinutit bohaté platit daně. (Saez, Emmanuel; Zucman, Gabriel. The Triumph of Injustice: How the Rich Dodge Taxes and How to Make Them Pay (p. 156). W. W. Norton & Company. Kindle Edition)

Kalifornský profesor Emmanuel Saez a jeho mladý spolupracovník Gabriel Zucman jsou specialisté na daně. Občas píší s Thomasem Pikettym, specialistou na nerovnosti (a univerzitním školitelem Zucmana). Jejich návod, jak bohaté přinutit platit daně a jak doplnit státní rozpočty, stojí za přečtení.

Obranné zdanění nejvyšších příjmů je krajní politika, hlavním smyslem daní je vybrat co nejvíce peněz na veřejné služby a investice. Z tohoto hlediska je optimální nejvyšší sazba, kdy výběr ještě roste. Autoři považují za optimální daňovou sazbu pro skupinu bohatých ve výši 60 procent. Dokonce by to prý mohlo být i 75 procent, mluvíme-li o horním jednom procentu s příjmy přesahujícími půl milionů dolarů ročně (řekněme milion korun měsíčně). Tak by nebyl zdaněn celý příjem, ale jen částka nad tuto hranici (jedná se o marginální sazbu). Započítávaly by se přitom všechny daně, v Americe tedy nejen federální, ale i státní a lokální.

Samozřejmě, že taková sazba by byla podnětem pro prudký rozvoj industrie obcházení daňové povinnosti. Jak tomu zabránit? Autoři navrhují vytvoření Úřadu na ochranu veřejnosti (Public Protection Bureau), dalšího z federálních ochranných úřadů jako je Úřad na ochranu spotřebitele. Zmíněný úřad by se soustředil na poskytovatele služeb, jejichž výsledkem je obcházení a neplacení daní. Daňové poradce by mohly dělat jen licencované osoby. Ty by měly ze zákona povinnost ohlašovat každý nový produkt, který nabízejí v oblasti daňového plánování. Kdo to nesplní, dostane pokutu. Produkty, které ohrožují ekonomický základ daně, budou zakázány. Principy volného obchodu nezahrnují krádež, kterou je ošizení státního rozpočtu.

Následuje zásada – za stejný příjem stejná daň. Znamená zrovnoprávnění nejrůznějších zdrojů příjmů. Stejná progresívní daň se uvalí nejen na mzdy, ale také na dividendy, úrokové příjmy, renty, podnikatelský zisk, a taky kapitálový zisk. Tam je však třeba započítat inflaci, která tvoří část rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou cenného papíru. Autoři to doplňují návrhem integrace progresívních individuálních a podnikatelských příjmových daní.

Prof. Saez a Zucman se věnují také tomu, jak přimět ke spravedlivému zdanění nadnárodní korporace. Hned na začátku narazíme na potřebu mezinárodní koordinace. Průměrně 20 procent zisků velkých korporací pochází ze zahraničí, před rokem 2000 to bylo jen 5 procent. Zahraniční pobočky lze využít k transferu zisku do země s nejnižším (nebo raději žádným) zdaněním. Tomu se dá čelit jedině zdaňováním celé firmy najednou, pak by transfer zisku nedával smysl.

Stejného efektu by se dosáhlo, kdyby všude platily stejné sazby. Nebo kdyby aspoň byla dohoda na jednotném chápání základu daně. V EU se o tom jedná, ale bezvýsledně. Podmínkou je shoda všech, takže to může kdokoliv, občas i my, shodit. Je tu také otázka výše daňové sazby. V civilizovaném světě jsou stále příjmové daně fyzických osob vysoce progresívní. Proto musí být vysoké i korporátní daně, jinak se lidé s vyššími příjmy začnou vydávat za firmy a progresívní sazbě se vyhnou.

Ale je možný i postup bez mezinárodní spolupráce. Autoři navrhují uvalení remedial tax, opravné daně na společnost, která platí méně než jiné. Po letech práce komise OECD a skupiny G-20 k erozi daňového základu a vývozu zisku („base erosion and profit shifting“) a pod tlakem veřejnosti se dosáhlo toho, že velké společnosti jsou povinny vykazovat zisky a daně ze všech zemí, ve kterých působí. Není to veřejné, ale daňové úřady si to mohou vyžádat. Lze pak stanovit minimální daň třeba 25 procent, a pokud společnost někde platí méně, rozdíl se vybere v zemi centrály. Transfer zisku pak ztratí smysl.

Společnosti by vykazovaly více zisků doma a méně v zahraničí, kdyby jim hrozila opravná daň. Ledaže by utekly do daňových rájů. Udělají to?

Podle agentury Bloomberg, pouze 85 velkých amerických společností odešlo z USA mezi lety 1982 a 2017. Některé tam byly i předtím. Ale pořád mluvíme o kapce v moři, tvořeném dvěma tisíci velkých společností. Peníze se přesouvají snadno, ale s provozem je to horší.

Další alternativou je zdaňovat podle tržeb a počtu zaměstnanců v zemi – takhle už postupují daňové úřady jednotlivých amerických států. Prodáte u nás polovinu, zaplaťte z poloviny celkového zisku. V cestě tomu mohou stát dohody o zabránění dvojího zdanění. Proto je třeba využít každé příležitosti a tyto dohody přejednat, radí Saez a Zucman.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.