„Mluvící hlava“ přímo zaduněla hloupostí: ministr překročil svou pravomoc, nejmenovat výjimečně kvalitního soudce by směl jen za výjimečných okolností a pro tvrzení o jeho odpovědnosti za škodu, způsobenou státu, nemá důkazy, neboť o jeho odpovědnosti nerozhodl kárný soud. Na rozdíl od dříve naznačeného názoru soudce Libora Vávry neupozornila, že by se pan ministr vyhnul potížím, kdyby podle vzoru pana prezidenta své rozhodnutí neodůvodnil.

K věci se už vyjádřil kdekdo, kdo si myslel, že k ní má co říci. Jediný, kdo mlčí, je ten, jehož osobního zájmu se spor týká: soudce Aleš Novotný. Zřejmě očekával, že stejně jako ho kdysi zaštiťoval bývalý místopředseda soudu Aleš Flídr, který zorganizoval petici soudců v jeho prospěch a povoloval mu soustavné překračování procesních lhůt, teď ho za něho bojovala Soudcovská unie.

Čestný chlap by se ale ozval odmítnutím domněnky, že za rozsudky, jimiž vznikla státu škoda, nenese odpovědnost, protože jde o rozsudky senátní a není známo, jak o nich hlasoval. Souhlas s tímto tvrzením je pro něj ve skutečnosti ponižující.

V článku Nátlak na ministra spravedlnosti (ZDE) jsem srovnal senát Aleše Novotného s dalšími deseti senáty Krajského soudu Brno. Jeho senát znám dobře, protože jsem se pravidelně zúčastňoval hlavních líčení od června r. 2014 až do listopadu r. 2021 a mám z nich zvukové záznamy. Nezaznamenal jsem, že by se vlídné přísedící někdy na něco zeptaly. Představa, že by snad mohly usměrnit nebo dokonce nesouhlasit s právními názory svého předsedy, mě rozesmála.

Nelze z něj sejmout odpovědnost např. za rozsudek, jímž odsoudil na 8,5 let do vězení nevinné ženy Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou, které pak byly zproštěny obžaloby, přičemž Michaela Schneidrová nejdříve musela strávit jeho vinou 7 měsíců ve vězení. „Mluvící hlava“ ani předseda nátlakové organizace Soudcovská unie, jinak počestný soudce Libor Vávra, se nezúčastnili ústního vyhlášení rozsudku, uskutečněného po mnohonásobném překročení zákonné procesní lhůty, takže nevědí, že pan soudce se s rozsudkem nepochybně ztotožnil zapálenou přesvědčivostí jeho odůvodnění. Šel až nad rámec poznatků z dokazování, když urazil Alenu Vitáskovou tvrzením, že se do vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové“ (ředitelky sekretariátu Petra Nečase, tehdy symbolu všeho zla) a usvědčil se z neznalosti spisu vyslovením podivení, že si ze „starého“ osazenstva úřadu ponechala právě jen ods. Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět, že do zaměstnání nastoupila později než Alena Vitásková, a nikdy dříve v Energetickém úřadě nepracovala.

Nejen to: opět po mnohonásobném překročení procesní lhůty soudce Aleš Novotný vydal písemné vyhodnocení rozsudku, jehož pravdivost a zákonnost stvrdil vlastnoručním podpisem. To je zavazující právní úkon. Pokud by s obsahem rozsudku nesouhlasil a vydal jej přehlasován přísedícími, které mu mírou své kvalifikovanosti nesahají po kotníky, možná by se pak dobrovolně vzdal taláru.

Samozřejmě existuje i důkaz o vzniku škody: spočívá v rozsudku, kterým byl uznán nárok obětí Aleše Novotného na odškodnění. Nevím, za které procesy stát odškodnil neprávem odsouzené, ale jistě nenechal vyplatit 4 miliony Kč jen proto, aby měl později ministr Pavel Blažek argument pro nejmenování Aleše Novotného.

Je známo, že další nároky neoprávněně odsouzených čekají na vypořádání. Jistě nejde jen o nároky výše zmiňovaných dam. Čestný chlap by se neměl schovávat za vlídné seniorky ze svého senátu, ale měl se k odpovědnosti přiznat se všemi důsledky, včetně zpětvzetí souhlasu s případným jmenováním, a to dříve, než jeho hříchy začala přetřásat media. Kdyby se vzdal taláru, nepovažoval bych to za přehnané gesto.

V jeho neprospěch ostatně svědčí nejen škody, způsobené státu, ale také chronické překračování procesních lhůt, které je prokazatelné. Místopředseda soudu je orgán státní správy, který sice nesmí mluvit soudcům do jejich rozhodování, ale musí mimo jiné dohlížet na dodržování procesních lhůt. Aleš Novotný v této funkci by určitě byl „kozlem zahradníkem“.

„Mluvící hlava“ i soudce Libor Vávra by měli vysvětlit, jak přišli k tvrzení, že Aleš Novotný je výjimečně kvalitní soudce. Vím, že čelil řadě podnětů ke kárnému řízení i trestnímu oznámení. Skutečnost, že se nenašel kárný žalobce, který by jej poslal před kárný senát, pouze ilustruje skutečnost, že stavovská kolegialita zaručuje soudcům beztrestnost za většinu jejich poklesků. Výtka, udělená předsedou soudu, je výjimka, potvrzující pravidlo.

Podhoubím celého sporu mezi ministrem a nátlakovými skupinami je myšlenkové zmatení, které nastalo v komunitách soudců a státních zástupců po pádu protiprávního režimu. Jeho příznačným rysem bylo podřízení justice a zvlášť těsně prokuratury výkonným orgánům KSČ. Vymanění z područí vyvolalo výkyv kyvadla do opačné polohy k víře v nezávislost na komkoli. Soudci se opírají o středověký blud barona de Montesquieu o rovnocennosti tří sloupů státní moci: moci zákonodárné, výkonné a soudní. Je to skutečně středověký blud, neboť soudnictví je speciální služba státu občanům, nacházející se v podřízeném postavení, jsouc nuceno řídit se pravidly, vydanými mocí zákonodárnou, a „provozními“ a hospodářskými pravidly, stanovenými mocí výkonnou. Podléhá státní správě soudů, jejíž pravomoc a odpovědnost určuje kompetenční zákon a zákon o soudech a soudcích. Je samozřejmě v zájmu občanů, aby soudci byli chráněni před mocenskými zásahy do jejich rozhodování a aby byli důstojně hmotně zabezpečeni. Neplyne ale z toho nárok na beztrestnost za nesprávný výkon úřadu, ani neodnímá pravomoc orgánům státní správy soudů.

Jsem příznivcem ustavení Nejvyšší rady soudnictví, ale ani její vznik by nezaložil oprávnění na beztrestné poškozování občanů.

Nesmyslné jsou i mesianistické představy státních zástupců o jejich nároku na vyčlenění jejich úřadu ze soustavy moci výkonné a o tomu odpovídající ústavněprávní úpravě jejich postavení, s podřízeností nejlépe přímo pánubohu. Neznám žádný evropský stát, v němž by taková úprava existovala. Ve Spolkové republice Německo a Rakousku mají státní zástupci postavení úředníků. SRN ani nemá speciální zákon o státním zastupitelství a nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, jako u nás, ale spolkový ministr spravedlnosti. Rakouský zákon o státním zastupitelství je podstatně stručnější než náš. Ve Španělsku a Francii má státní zastupitelství či prokuratura postavení ministerstva, tedy nepochybně orgánu moci výkonné.

Aktivistickým soudcům a státním zástupcům (soudím, že nejsou většinovou složkou komunity), by slušelo více pokory a vědomí odpovědnosti vůči občanům, kteří se musí podrobit jejich pravomoci. Není přípustné, aby si stále mysleli, že víceleté vysedávání v soudní síni, případně provázené mediálním lynčováním, nebo dokonce omezením osobní svobody, přesto nakonec dospěvší k zprošťujícímu rozsudku, je neškodným způsobem trávení života, na který se v stáří rádo vzpomíná.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.