Nepochybně k nim patří znojemská exprokurátorka Jarmila Goldová, spjatá s případem, o němž jsem psal jako o „znojemském justičním skandálu“ od r.2013 opakovaně, naposled 16. ledna 2017.

 

Shrnu v kostce, o co se jedná. V r.2005 odsoudil Okresní soud ve Znojmě senátem Jaromíra Kapinuse Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. Tomáš Čepura se k činu doznal a svým svědectvím do případu vtáhl Jaroslava Schindlera, který se ale k činu nikdy nedoznal, i když ho měla usvědčovat pachová stopa. Jarmila Goldová u toho působila jako dozorová státní zástupkyně v přípravném řízení a následně jako žalobkyně ve všech dalších fázích řízení až do současnosti. Rozhodnutí přezkoumal v odvolacím řízení Krajský soud v Brně a ještě v r. 2015 je potvrdil rozsudkem. V r. 2011 odsoudil stejný soud senátem Pavla Rujbra ze stejné  skutky Antonína Škrdlu a jeho pomocníky. Tím se situace vymkla logice. Jaroslav Schindler se proto pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse s vydatnou podporou žalobkyně Jarmily Goldové trval na správnosti rozsudku z r. 2005. V protismyslném názoru jej utvrdil stížnostní senát Krajského soudu v Brně, jemuž předsedal exkomunista Aleš Flídr. V jeho usnesení se poprvé objevila fantasmagorická myšlenka, že doznání  Antonína Škrdly by mohlo být účelové.

 

V listopadu r.2013 rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem na základě stížnosti pro porušení zákona ministryně Marie Benešové, že nepovolením obnovy procesu z r. 2012 byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Od té doby jako laik chovám podezření, že se „ justiční skandál“ změnil v justiční zločin. Následně proběhla s obsáhlým dokazováním řízení o povolení obnovy obou procesů, v nichž obstál jako správný Rujbrův rozsudek nad Antonínem Škrdlou a jeho pomocníky, zatímco v případě Tomáše Čepury a Jaroslava Schnindlera byla povolena obnova procesu. Exprokurátorka Jarmila Goldová s tím nesouhlasila a podala proti usnesení senátu Jaromíra Kapinuse stížnost. Krajské státní zastupitelství ale přezkoumalo její rozhodnutí a stížnost stáhlo. Kromě pětiměsíčního zdržení řízení více škod nenapáchala.

 

Proběhlo nové hlavní líčení s úplným dokazováním, které 11.listopadu 2016 dospělo k zprošťujícímu rozsudku. Justiční skandál či zločin tím ale konce nedosáhl. Žalobkyně Jarmila Goldová se opět odvolala, protože se prý soud řádně nevypořádal s usvědčujícími důkazy, které vedly k původnímu rozsudku. Nadřízené státní zastupitelství tentokrát dalo jejímu zoufalému jednání zelenou.

 

Neobávám se, že odvolání povede k novému odsouzení Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR rozsudkem jednoznačně potvrdil, že není možné, aby za stejný skutek byli odsouzeni dva lidé. Novým odsouzením podle původní obžaloby by se obnovil stav, který Nejvyšší soud ČR vedl k závěru o porušení zákona nepovolením obnovy. Odsouzení za nějakou dříve neznámou formu spoluúčasti na trestných činech Antonína Škrdly není  rovněž možné, protože tomu brání tzv. zásada obžalovací (akuzační princip), která stanoví, že obžalovaný může být odsouzen pouze na základě obžaloby za skutek, který v ní byl popsán. Ostatně Jarmila Goldová během řízení o povolení obnovy nepředložila žádné nové, dříve neznámé důkazy, jež by mohly vést k závěru, že se odsouzení přece jen na skutcích Antonína Škrdly nějak podíleli. Pouze opakovaně upozorňovala, že v jejich neprospěch svědčí pachové stopy, ale s její námitkou se předseda senátu vypořádal v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu. Záznamy o zjištění jejich pachových stop skutečně existují, ale pokud jsou nějakým důkazem, pak dle mého laického názoru jen o tom, že si neodpovědní policisté pomohli z důkazní nouze nezákonným jednáním.

 

Vzhledem k tomu, že se jedná o zprošťující rozsudky, odvolací soud nemá jinou možnost, než pochybné odvolání zamítnout nebo rozhodnout o vrácení věci soudu prvního stupně. Protože jsem absolvoval všechna jednání této skandální frašky, nedovedu si představit, že by soud rozhodl v novém řízení jinak než opětovným zproštěním.

 

Čekání odsouzených na spravedlnost bylo i tak hodně dlouhé: od právní moci, která nastala vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího dne 1.  září 2005 do 11.listopadu 2016. Mohlo již definitivně skončit, nebýt tvrdošíjné exprokurátorky.  Mezitím čas běží dál. Vybavuje se mi pojem „trestání časem“ z díla Jiřího Wolkera: čekání obviněných na definitivní rozhodnutí o jejich osudu je nepochybně „trestáním časem“, ne-li přímo týráním.V rozhodnutí žalobkyně protahovat dále proces se projevuje odcizený vztah k lidem, které patrně vnímá jako pouhé případy a verbež,  předem určenou k odsouzení podle jejích představ. Ale nejde jen o to, že v důsledku jejího rozhodnutí budou Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler čekat na spravedlnost o něco déle, ale kromě toho bude zcela zbytečně krvácet státní pokladna: vždyť jednání soudu je nákladné. Samozřejmě, daňovým poplatníkům nezbývá, než trpně přihlížet k plýtvání jejich penězi vrtošivou žalobkyní.

 

Jarmila Goldová má na vzniku „znojemského justičního skandálu“ větší vinu než soudci, protože vše začalo tím, že nedbalým dozorem nad činností policie umožnila podsunout soudu falešné doznání Tomáše Čepury. Významně se pak přičinila o zamítnutí žádosti o povolení obnovy v r.2012, tedy o vznik rozhodnutí, které Nejvyšší soud ČR označil za nezákonné. Vzepřela se proti usnesení soudu o povolení obnovy ze 14. července 2015 a vyvolala tím průtahy v řízení v délce pěti měsíců. A nyní se pokouší vyvolat další běh promarněného času.Právě neužitečnost jejího počínání mě popouzí

 

Podle mého laického názoru by ji měl potrestat kárný soud. Za větší část jejích špatných činů trestána být nemůže, protože vypršely procesní lhůty. V úvahu tak připadá již jen posouzení kárným soudem jejího chování v řízení o povolení obnovy procesu a jejího rozhodnutí podat odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Ale před kárný soud se nedostane, protože její nadřízení hodnotí její poklesky jako pouhé zaujetí nesprávného právního názoru, a na ten má každý státní zástupce svaté právo. Jenže způsob, jakým Jarmila Goldová vyhodnotila rozsudek z 11.listopadu 2016, není prostým zaujetím nesprávného právního názoru. Ve skutečnosti jde o názorový exces, který by měl zbavit jeho nositelku práva na toleranci: vždyť ignoruje rozsudek Nejvyššího soudu ČR a výsledky dokazování ve třech na sebe navazujících soudních jednáních, které vyústily v senátní rozhodnutí, z nichž dvě jsou pravomocná. Ovšem falešná stavovská solidarita jí poskytuje ochranu, takže potrestána nebude.