Žalobce Robert Henzel, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství  v Olomouci, se nápadně liší od svých kolegů chováním k obhájcům. U všech řízení, jež jsem kdy monitoroval, se žalobce v čase čekání na vpuštění do soudní síně držel stranou obhájců, do hovoru s nimi se pouštěl jen výjimečně a ostatně ze strany obhájců nebývá velký zájem družit se s člověkem, který jejich klientům dělá potíže. Robert Henzel se naopak zapojuje do houfu obhájců a živě se s nimi baví. Obhájci to přijímají a oceňuji, ač reálně vzato jako předkladatel obžaloby to je nepřítel číslo jedna. Kamarádství končí ve chvíli, kdy se pan státní zástupce ustrojí do taláru. Je pak stejně nepříjemný jako každý jiný, byť jeho projev je uhlazenější. Obhájci mu dvojí tvář promíjejí, protože prý pouze vykonává své řemeslo, jinak to je podle jejich mínění slušný člověk. Soukromě si myslím, že proti této odchylce od normálu by námitky nebyly na místě.

Další pozoruhodnou okolností je nezájem obžalovaných o dění v soudní síni  a souběžný nezájem soudu o jejich přítomnost. V této části hlavního líčení seděl v soudní síni pouze SAZ se svou nezbytnou „tělesnou gardou“ těžkooděnců Vězeňské služby a s tlumočnicí. Soud nenechal přivézt z blízké věznice aspoň vazebně stíhaného obžalovaného Martina Veselého. Netuším, zda si obžalovaní myslí, že se zde odehrává něco předem daného, takže jejich přítomnost v soudní síni postrádá smysl. Spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera si možná  myslí, že „má své jisté“ a necítí tak potřebu mařit život přítomností v soudní síni. Donedávna ji ale navštěvoval.

Nyní tedy k věci: předseda senátu ohromil obhájce zastavením dokazování a výzvou k přednesení závěrečných řečí, a to bez ohledu na dřívější protesty SAZ a jeho obhájců, kterým od září r.2018 trvale odpíral přístup do spisu a nevyhověl žádnému z požadavků na provedení  padesátky důkazů, navržených v červenci r.2018. Zamítnutí návrhů na další doplnění dokazování podrobně odůvodnil. Chápu, že nestál o výslech ods. Michala Šimáka, obžalovaného ve „velké daňové kauze“, jenž si stěžoval soudu na vydírání  ze strany policistů, kteří jej spolu s Petrem Pfeiferem nutili ke křivé výpovědi proti obž. SAZ. Jeho výpověď by pouze rozšířila obraz podivných postupů policistů, jež vyšly najevo i při dokazování v této kauze.  Odmítnutý výslech Petra Pfeifera, který skutečně nepůsobil ve skutkovém ději této kauzy, by ale mohl posílit dojem, že žalované počínání SAZ je ve skutečnosti obranou proti jeho nepřátelskému jednání a spojenectví s policií. Byl to totiž právě Petr Pfeifer, kdo vtáhl nejdříve Yashira Nadava a po něm SAZ do obchodů, jež tvoří základ skutkové podstaty „velké daňové kauzy“, byl z počátku vyšetřování hlavním podezřelým, a pak se náhle stal korunním svědkem proti SAZ, přičemž policie zahladila stopy po jeho vyšetřování.  Soudce Michal Kabelík přešel bez povšimnutí námitku obhajoby, že tvrzení o nepravdivosti obsahu svědeckých prohlášení, zakoupených SAZ, je nepřezkoumatelný axiom. Odposlechy rozhovorů mezi SAZ a tlumočníkem Mirchim by možná zpochybnily tvrzení policie, že se jej SAZ pokoušel podplatit. Některé požadavky možná byly skutečně přehnané a jejich provedení by bylo neefektivní, ale paušální zamítnutí všech zpochybňuje nestrannost i profesionalitu předsedy senátu.

V této souvislosti podotýkám, že jsem nedostal příležitost vystoupit v tomto řízení jako svědek,  ačkoli disponuji věrohodnou informací, že obž. SAZ považoval nakoupená svědecká prohlášení za bezcenná, pro obhajobu nepoužitelná. O této skutečnosti jsem informoval předsedu senátu dopisem ze dne 26.11.2017 č.j. Cham14/17/MSbrn01Kabelik. Má zpráva jej nezaujala.                      

Jediný, kdo zjevně nebyl zastavením dokazování překvapený, byl žalobce Robert Henzel, který dvě hodiny četl ze svazku listin pečlivě připravenou závěrečnou řeč. Působí to dojmem, že soudce Michal Kabelík bez ohledu na pravidla spravedlivého procesu vede hlavní líčení v dohodě s žalobcem  podle nějakého časového plánu, nejspíš  koordinovaného s plánem jiných akcí ke škodě obž. SAZ.

Přednes závěrečných řečí probíhal před prázdnou lavicí obžalovaných, na které seděl pouze SAZ s tlumočnicí. To je něco, co jsem dosud  nikdy nikde jinde nezažil:  hlavní líčení, na které by si ani část obžalovaných nepřišla poslechnout závěrečné řeči. Předseda senátu je svým ukvapeným postupem krátil v ústavním právu na osobní přítomnost při projednávání jejich věci. Nechtěně tím dokázal, že obž. SAZ mu oprávněně předhazuje nahrazování ustanovení trestního řádu „Kabelíkovými pravidly“ a posměšné označení procesu názvem „Kabelíkov“ je přiměřené.

Pro srovnání: v souběžné „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně se také neúčastní jednotlivých stání všichni obžalovaní. Ale předseda senátu vždy upozorní předem obhájce, když se blíží nějaký úkon, který by mohl být pro jejich svěřence zajímavý. Zájmy obžalovaných ovšem hájí v řízení u Městského soudu v Brně  jejich obhájci. Ale přesto si myslím, že provedením závěrečných řečí v nepřítomnosti obžalovaných došlo ke krácení jejich ústavních práv. Předseda senátu je svým postupem vyloučil z důležité části řízení, v které se hraje krutá hra o jejich osud.

Žalobce Robert Henzel příliš nepřekvapil: nedalo se čekat, že jako signatář obžaloby se závěrečným návrhem od ní zásadně odchýlí. Připomínám, že obžaloba má ve vztahu k SAZ dvě části: v jedné jde o opatřování podkladů k ovlivňování dokazování ve „velké daňové kauze“, v druhé o údajný pokus o podplacení tlumočníka v r.2015 (od ukončení vyšetřování v r.2015 se justice touto věcí nezabývala až do r.2018, kdy se najednou hodila jako důkaz  k posílení vazebních důvodů).  Obžalované rozdělil do několika samostatných skupin. Zahájil rozborem jejich výpovědí. Ve vztahu ke skupině obžalovaných, do které zahrnul obž. SAZ, Záviše Löffelmanna a Jana Šebka (nikoli však „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučeru, který tuto skupinu vytvořil a vedl) uvedl, že všichni od počátku tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustili, s čímž nemůže souhlasit.

Obž. SAZ se podle pana žalobce hájil tvrzením, že nikoho k ničemu nenabádal a v této části skutkového děje se považuje za oběť policejních provokací. V druhé části obžaloby SAZ popírá, že se věci odehrály tak, jak se uvádí v obžalobě, k žádnému pokusu o podplácení nedošlo a ani k němu nebyl důvod. Svědka-tlumočníka Mirchiho, pracujícího také pro nepřátelské íránské velvyslanectví, považuje za policejního provokatéra.

O Záviši Löffelmannovi žalobce uvedl, že  rovněž ve svém jednání nic trestného nespatřuje. Vyhověl kamarádovi Ondřeji Kučerovi poskytnutím pomoci při podání trestního oznámení na  policisty svědkem Janem Doležalem, kterého SAZ považuje za policejního agenta. Pozadí jeho akce prý advokát neznal. Stejně Jan Šebek odmítá, že by
se dopustil čehokoli nezákonného, ale současně potvrzuje, že sepsal se  svědkem Janem Doležalem trestní oznámení, a učinil tak na žádost svého kamaráda obž. Záviše Löffelmanna. Věděl, že zápis bude odeslán na GIBS.  O pravdivosti obsahu trestního oznámení nic nevěděl a ani se o ni nezajímal. Sepsání zápisu bylo jeho služební povinností.

Jednání obž. Evy Halámkové popsal žalobce tak, že plnila požadavky Ondřeje Kučery s vědomím, že tento jedná v souladu s požadavky obž. SAZ, který jejich činnost financuje. Potvrdila styky se svědky Martinem Valentovičem a Janem Doležalem ( žalobce zde nezmínil, že šlo o spolupracovníky PČR, jednající ke škodě obž. SAZ). Žalobce pominul skutečnost, že její motivací byl soukromý vztah k obž. Martinovi Veselému a domněnka, že plněním Kučerových, popř. Zadehových  požadavků by mu snad mohla pomoci.

O podílu Martina Veselého žalobce uvedl, že během řízení se jeho pozice vyvinula. Přiznal se, že z počátku křivě vypovídal a za to se omluvil. Během vazby se nestýkal s nikým z obžalovaných mimo obž. Evy Halámkové a samozřejmě obž. Ondřeje Kučery, kterého považoval za právního zástupce obž. SAZ. Jeho prostřednictvím přijímal peníze, které měly pocházet od SAZ.  Obž. Ondřej Kučera mu současně tlumočil požadavek, aby setrval v České republice a byl k disposici jako svědek ve prospěch SAZ. Obž. Martin Veselý sepsal svědecké vyjádření ve prospěch obž. SAZ, které nechal ověřit v Bruselu. Žalobce v této souvislosti nepoznamenal, že zápis vznikl na jaře r.2015, tedy v době, kdy žádné, ať již skutečné nebo fiktivní uskupení neexistovalo, a byl první písemností, kterou „právník Ondra“ úspěšně prodal obž. SAZ. Obž. Martin Veselý uvedl, že text zápisu mu přišel  mailem a domníval se, že mu jej poslal obž. SAZ (z vazby !!!). Tvrdil  také, že svědci Valentovič a Doležal mu dluží velkou finanční částku.

K jednání spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery žalobce uvedl, že se doznal ke skutku, popsanému v obžalobě. Doznal se i k tomu, že s obž. SAZ navázal spojení v rámci své advokátní činnosti a Veselého zápis  nejdříve nabízel Danielu Rudzanovi, obžalovanému č.2 ve „velké daňové kauze“. Podle jeho tvrzení obdržel písemný vzkaz od SAZ, na jehož základě začal usilovat o navázání spojení se svědkem Valentovičem. V tom mu pomohla obž. Eva Halámková. Od obž. SAZ měl obdržet anglický text budoucího zápisu svědka Valentoviče, který přeložil a upravil. Pak se obž. Ondřej Kučera vydal za dalším možným svědkem do Německa, u něhož ale nepochodil. Později dostal od obž. SAZ pokyn, aby vyhledal svědka Jana Doležala za účelem obstarání dalšího svědeckého prohlášení. V jeho vyhledání mu opět pomohla obž. Eva Halámková. Text notářského zápisu, který pak podepsal svědek Jan Doležal, podle Ondřeje Kučery rovněž pocházel od obž. SAZ. SAZ měl také jeho prostřednictvím vydat pokyn, aby Doležalovo prohlášení bylo použito jako trestní oznámení na policisty. Zmínil se také o iniciativě obž. Záviše Löffelmanna, kterému se nelíbil text Doležalova prohlášení a chtěl jej upravit. Informoval i o plánu obž. SAZ na nastrojení pasti na Petra Pfeifera, který měl být  s pomocí kontaktů svědka Valentoviče se slovenskou policií usvědčen z obchodování s drogami. Ale tento plán se neuskutečnil. Obž. Ondřej Kučera také vypovídal o odměňování svědků za provedené úkony. Žalobce se ale nezmínil, že svědci Valentovič a Doležal jednali v dohodě s policií, které odevzdávali přijaté peníze. Podle sdělení obž. Ondřeje Kučery cílem jednání obž. SAZ bylo ovlivnění svědků ve „velké daňové kauze“ a dehonestace policistů, kteří případ vyšetřovali. Nejvíce mu záleželo  na znevěrohodnění svědka Petra Pfeifera.

Ve shrnutí výpovědí svědků pak žalobce konstatoval, že všichni trestnou činnost popírají. Martin Veselý měl jako první  sdělit svědkovi Valentovičovi, že obž. SAZ má zájem o změnu jeho výpovědi, za kterou zaplatí. Později mu měla obž. Eva Halamková vyhrožovat, že jej čeká postih  ze strany obž. SAZ, pokud mu nevyhoví. Svědek Valentovič se proto rozhodl vyhovět.  Na výhružné vzkazy reagoval oznámením policii. Spojkou mezi ním a obž. SAZ byl opět  obž. „právník Ondra“. Do skutkového děje jej vtáhla obž. Eva Halámková. „Právník Ondra“ pak po něm požadoval podepsání svědeckého prohlášení a podání trestního oznámení na policisty. Za tím účelem jej dal dohromady s obž. Závišem Löffelmannem.  Prohlášení podepsal  ze strachu. Obž. Ondřej Kučera mu vyhrožoval, že jej nechá zavřít, pokud neudělá, co se po něm žádá. Svědek Jan Doležal měl sdělit obž. Záviši Löffelmannovi, že svědecké prohlášení je nepravdivé. Když přišel k obž. Janu Šebkovi, ten již měl trestní oznámení v počítači. Svědek Jan Doležal se měl distancovat od sepsání prohlášení a potvrdil jeho nepravdivost ve vztahu k policistům. Byl vystaven výhrůžkám nejdříve ze strany obž. Evy Halámkové, následně od „právníka Ondry“. Dvojice Kučera-Halámková nakládala se svědky Martinem  Valentovičem a Janem Doležalem v podstatě shodně.

Žalobce se vyjádřil také k druhé části obžaloby, která se týká pouze obž. SAZ. Uvedl, že podle svědka-tlumočníka Mirchi se k němu SAZ zpočátku choval přátelsky, ale později začal zpomalovat jeho práci, aby nestačil dokončit překlady ve lhůtě, jež by umožnila pokračování jeho vazby. Sliboval mu zajištění pěkné dovolené v Rakousku a peníze. Později ale chování změnil, když zjistil, že pracuje také pro íránské velvyslanectví. Komunikace mezi  nimi probíhala hlavně písemně v perštině.

K věcným důkazům patří úřední záznamy o kontaktech svědků Valentoviče a Doležala s policií. Průkazné jsou daktyly na mobilních telefonech, které vydali obžalování. Byla doložena i telefonická komunikace „právníka Ondry“ a obž. Evou Halámkové mezi sebou navzájem, se svědky a s advokátem obž. Závišem Löffelmannem.

Žalobce věnoval pozornost i listinným důkazům. Mezi nimi jsou i doklady o nakládání s Doležalovým trestním oznámením či svědecká prohlášení svědků a obž. Martina Veselého. Důkazem proti obžalovaným jsou i odposlechy telefonických rozhovorů. Z nich mimo jiné vyplývá, že klíčovou osobou  v organizaci skutkových dějů byl obž. Ondřej Kučera.

Posléze se žalobce věnoval vyvracení  námitek proti domnělým nezákonnostem v počínání orgánů činných trestním řízení a taktéž proti nařčení policistů z podjatosti. Ztotožnil se s použitím policejních agentů ke sledování zájmových osob. Polemizoval také s názory, že použití svědků Valentoviče a zejména Doležala bylo nedovolenou provokací. Obhajoval zabavení a propadnutí ve prospěch státu finančních prostředků, vyplacených svědkům Valentovičovi a Doležalovi.

Ze všeho uvedeného podle žalobce vyplývá, že veškeré hemžení různých lidí, koordinovaných spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou, sloužilo k uspokojování potřeb obž. SAZ, který stanovil úkoly a činnost organizovaných osob financoval. V nich významnou roli hrál zájem na znevěrohodnění Petra Pfeifera, korunního svědka žaloby ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně. Všichni mu sloužili vědomě a vůbec ne nezištně, zčásti pod tlakem. Texty svědeckých prohlášení dle žalobce vytvořil obž. SAZ. Žalobce předpokládá, že nezákonné aktivity by pokračovaly i v r.2017, pokud by policie činnost uskupení nezastavila.

Robert Henzel nakonec dospěl k závěru, že všichni obžalovaní se dopustili trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. Jejich trestní stíhání bylo zahájeno také pro trestné činy nadržování a křivého obvinění, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. V případě spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery a Evy Halámkové  přichází v úvahu i trestný čin vydírání. Obž. Jan Šebek se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, obž. SAZ trestného činu podplácení.

Od těchto úvah žalobce dospěl k návrhům trestů. Samozřejmě okolnost, že obžalované uznává za organizovanou zločineckou skupinu, zvyšuje trestní sazby. Všem obžalovaným mimo Martina Veselého a Jana Šebka uznal za polehčující okolnost dosavadní bezúhonnost, ale přesto pro ně požaduje   vysoké tresty. Rozumí se, že nejvyšší trest požaduje pro SAZ a navíc  navrhl zatížit jej peněžitým trestem a zabavením různých peněžních částek. Výjimku udělal pouze u spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery, kterého za pomoc při objasňování trestné činnosti odměnil návrhem na podmíněný trest, který je zanedbatelný vzhledem k rozsahu jeho aktivit a ve srovnání s tresty, uloženými ostatním a  zejména obž. Záviši Löffelmannovi. Spolupráce s policií a státním zástupcem je zřejmě velmi efektivním počínáním, za kterým se skryje i skutečnost, že bez iniciativy a horlivosti tohoto spolupracujícího obžalovaného by se skutkový děj vůbec neodehrál.

Stejně jako předseda senátu, ani Robert Henzel se nevypořádal se skutečností, že tvrzení o nepravdivosti obsahu svědeckých prohlášení, jejichž nákup zprostředkoval obž.SAZ spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera, je nepřezkoumatelný axiom. Nepozastavil se také nad tím, že obž.SAZ měl prohlášení k disposici v době své devítidenní výpovědi před Krajským soudem v Brně ve „velké daňové kauze“. O jejich existenci a obsahu se nezmínil ani slůvkem a není dokázáno, že by je použil někdy později.

Obhájci samozřejmě s obsahem závěrečné řeči nesouhlasili. Její obsah se pokusili „rozebrat na prvočísla“ a její závěry zvrátit. V příštím článku popíši, jak si při tom vedli.

Vyšlo 28.1.2019 na mém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s.