Do jaké měnové unie chce premiér vstoupit? Plnění tzv. maastrichtských konvergenčních kritérií se ukázalo jako liché. Tato kritéria neřeší dynamiku ekonomického růstu, mezd, produktu nebo zaměstnanosti. V každé zemi probíhá z hlediska uvedených veličin zcela odlišný vývoj. Ten vede k narůstání rozdílů v ekonomické úrovni. Rozdílný vývoj se nemůže v měnové unii projevit v měnovém kurzu jednotlivých zemí, a tak se rozdíly dorovnávají pomocí finančních transferů. Ty jsou jakousi náplastí na první bolavá místa nehomogenní měnové unie, kterých bude, soudě podle ekonomického vývoje některých slabších států, v budoucnu přibývat.

Mnozí ekonomové tuto situaci dávno předvídali. V tomto kontextu nelze vynechat predikci Václava Klause z roku 1996 během vystoupení na Evropském fóru v Alpbachu: „Vezměme si jeden, snadno představitelný příklad. Země A bude mít obrovský deficit státního rozpočtu. Bude země B iniciovat změnu rozpočtové politiky země A? Bude dávat návrh na jakýsi vnější zásah? Bude mít právo tento zásah prosadit?“ Nebo o rok později: „Daňový poplatník za polárním kruhem nebude příliš dobrovolně chtít financovat ostrůvek v Egejském moři či zaostalý region v bývalé komunistické zemi.“ Chceme skutečně vstoupit do unie mezistátních transferových plateb, do unie centralizovaných státních rozpočtů?

Existovaly-li v období zrodu eura argumenty pro a proti jeho přijetí, které předkládali někteří ekonomové, pak je načase tyto argumenty oprášit. A přidat další, obohacené o více než desetiletí zkušeností s fungováním eurozóny. Takové argumenty nacházíme mimo jiné právě v textech Václava Klause. Ten chápal a dodnes chápe měnovou unii jako politický cíl. Divil se a stále se diví absenci jakékoli širší diskuse nad klady a zápory měnové unie. Společným jmenovatelem je pak naprostý údiv nad absencí přesvědčivých argumentů o výhodách účasti na společné měně. V roce 2006 formuluje „Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny.“ Odkazuje na někdejší kritéria britského ministra financí Gordona Browna. Ačkoli tato měla být použita v předvolební kampani jako argument pro vstup do eurozóny, nakonec posloužila opačnému závěru. I to je důvod, proč taková kritéria vůbec formulovat.

Svá vlastní kritéria pak Klaus rozděluje do tří kategorií. Ptá se, zda euro přineslo slibované výsledky, neboli zda se eurozóna stala oblastí rychlého a dynamického ekonomického růstu a zda je skutečně zárukou měnové a fiskální stability. Ptá se, nakolik existují rozdíly v ekonomické úrovni, mzdové hladině, produktivitě práce a zejména v cenové hladině a cenové struktuře. Do třetice upozorňuje na politické důsledky a varuje před projektem směřujícím k daňové, rozpočtové a politické unii.

A jaká kritéria předkládá Petr Nečas? Domnívá se, že evropská měna uspěla? Vidí konvergenci cenových a měnových parametrů tak optimisticky? Přeje si měnovou unii jako cestu k další integraci? Chce-li premiér do eurozóny za současných podmínek, musí přece vědět, že časem mu nezbude než předkládat národní rozpočet úředníkům z Evropské komise. O tom, proč se premiér hlásí k euru právě v této chvíli, se ale díky absenci argumentů můžeme jen dohadovat.

Iveta Kubová je místopředsedkyní Jihomoravského krajského sdružení Svobodných

Zdroje:
 Klaus, V. Vystoupení na Evropském fóru, Alpbach, 28. 8. 1996
Klaus, V. Davos, Evropa a my, 6. 2. 1997
http://www.klaus.cz/clanky/637