Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Luďka Niedermayera, Alexandra Tolčinského, gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12)  Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Jak hodnotíte situaci na Ukrajině po jednání a uzavřené dohodě „Minsk 2“? Může něco reálně změnit?

Zařekl jsem se, že své přemýšlení, mluvení a psaní o Ukrajině budu vždy začínat zmínkou o masakru v Oděse 2. května 2014. To byl nejviditelnější výsledek počátku éry „majdanské“ politiky. To je také důvod, proč nemám rád revoluce, o nichž Alexandr Mitrofanov výstižně řekl, že „zdvihají kal od dna“. Rusy tomu nikdo nemusí učit, a nyní jsme svědky téhož jevu na Ukrajině, doslova v přímém přenosu.

Někomu však stále nedochází, že nyní revoluce vyváží Západ, nikoliv Rusko. A přitom Západ již před sto lety jednoho revolucionáře do Ruska vyvezl. Zajímavé je, že titíž nechápaví lidé obhajují další revoluční vymoženost, která zřejmě nebyla v souladu ani s onou despektovanou sovětskou zákonností, totiž byzantský dar generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, který urval kus Ruska (Krym) a věnoval ho své rodné Ukrajině, snad jako záplatu za to, co pro ní neudělal v době hladomoru.

Ale zpět k otázce. Otázka reálné změny především závisí na chování vojáků v poli. Vojáci poslechnou, ale zdivočelé ozbrojené hordy jsou neovladatelné. Demotivovaní Ukrajinci za Kyjev bojovat nechtějí a mobilizaci se vyhýbají. V poli pak přibývá těch, kteří bojovat chtějí, protože k tomu mají své, s obranou celistvosti Ukrajiny zcela mimochodné motivy. A těmto silám těžko někdo zavelí tak, aby poslechly. A jiní zase proto, že ani ukrajinsky, ani rusky nerozumí.

Na separatistické straně bude nepochybně motivace větší, ale výsledek bude podobně tragický. Separatisté sice většinou rusky rozumějí, ale budou podobně neovladatelní, už i proto, že se brání, a navíc se brání úspěšně. To se pak rozkazy k zastavení nebo dokonce k ústupu snadno přeslechnou. Obzvlášť, když se k tomu pro jistotu vypne vysílačka, jako to udělal Ariel Šaron, když jel v roce 1982 se svou armádou na Bejrút.

V nastávající turbulentní době nespokojenost s mírovým řešením (nebo se zastavením bojů vůbec) může vést k nejroztodivnějším až paradoxním spojením těchto bojůvek. Navíc obě strany konfliktu posílili pošuci a extrémisté z Evropy a Střední Asie. Proto by mohlo být velmi praktickým a pro budoucnost užitečným řešením vytěsnit tyto nejmilitantnější formace do řídce osídlených oblastí a ponechat je tam, aby vzájemně pokrátily své stavy. Nebylo by to v historii poprvé, když by si vládci takto drsně vzájemně vypomohli.