„Václava Havla a jeho snahu vést dialog, pochybovat i o sobě, tady vystřídali siláci, kteří mají na všechno jasný názor, se všemi se rychle vypořádají,“ prohlásil politolog Lukáš Jelínek.

V den výročí smrti bývalého prezidenta opět zamířily na Pražský hrad stovky lidí, kteří si nostalgicky připomínají dobu, kdy tam seděl bývalý disident. Václav Havel se pro některé stává ikonou,  symbolem slušné a otevřené politiky.

Jsou v české politice pokračovatelé či následovníci prvního českého prezidenta, existuje nějaký politický proud, který by navazoval na dědictví Václava Havla, nebo jen někteří politici chtějí využít prázdnotu části veřejnosti po idejích v politice, a tak se k jeho dědictví hlásí? Nebo jen vášniví kritici havlovské nepolitické politiky nálepkují všechny, jejichž „naivní“ názory se jim nelíbí, jako pravdoláskaře, sluníčkáře nebo dokonce  poněkud odpudivě havloidy? Na to se snaží najít odpověď politologové Vladimíra Dvořáková a Lukáš Jelínek.

Existuje v české společnosti nějaký proud pravdoláskařů nebo následovník, který by je mohl spojit, jako se to přičítalo a přičítá Karlu Schwarzenbergovi, bývalému Havlovu hradnímu kancléři a příteli? „Já rozdělování na proudy moc rád nemám, vlastně si ani nepřeju, aby tady byl někdo, kdo by se vydával za Havlova nástupce,“ přiznává Jelínek. Každá podobná osobnost je podle něj jedinečná a snažit se pasovat do role nějaké její kopie nebo pokračovatele je podle něj nedůstojná. „Důležité je, aby tady byli lidé, kteří dokáží vnášet nějaké humanistické principy nebo zásady do veřejného života. A takoví lidé tady podle mne jsou, jsou napříč politickými stranami, napříč politickým spektrem,“ je přesvědčen politolog. Nemyslí, že by bylo zásadní mít proudy, které bychom identifikovali s některými jmény. Bývá to podle něj spíš na škodu. „Úplně postačí, když každý v jakékoli veřejné pozici bude dělat to, co považuje za nejsprávnější a morálně nejospravedlnitelnější, a jestli se bude přitom odkazovat na jméno nějaké osobnosti už je vedlejší,“ prohlásil Jelínek.

Stopy Václava Havla jsou ve všech politických stranách

Kde tedy jsou pokračovatelé Václava Havla? „Myslím, že tyto stopy najdete ve všech stranách, počínaje sociální demokracií, kde si Bohuslav Sobotka počíná velmi rozumně, přes hnutí ANO, kde zaznívají poměrně výrazně názory profesora Zlatušky nebo ministra Pelikána,“ říká Lukáš Jelínek. Ale i KDU-ČSL se podle něj snaží chovat velmi odpovědně k tradicím a hodnotám, které formují demokraticko-křesťanské hnutí. „Myslím si, že i ten odlesk Karla Schwarzenberga v TOP 09 je stále mocnější než Kalouskův pragmatismus. A takhle bychom mohli jít stranu po straně,“ konstatoval. Důležité podle něj je především to, aby politické strany v boji o politickou moc nezapomínaly, co je ukotvuje v geopolitickém a ideologickém prostoru. „Podle mne mají dost sil a prostoru, aby takhle ukotveny byly,“ věří politolog.

Výrazná osobnost typu Václava Havla, to znamená částečně politik, částečně intelektuál, na české politické scéně podle Jelínka není. Osobnost Václava Havla byla jedinečná, objevila se ve zlomové historické době. „Takoví lidé se dostávají do popředí hlavně v krizových okamžicích, ve zlomových historických situacích a v takové situaci ještě nejsme. Myslím, že kdyby taková situace nastala, že by se podobná osobnosti objevila, ale teď ji nevidím a ani mne to nepřekvapuje,“ dodává.

Nostalgii po prvním českém prezidentovi a neustálé odkazování na něj profesorce Vladimíře Dvořákové připomíná trochu vytváření kultu, ať pozitivně nebo negativně. „Myslím, že to není k prospěchu této společnosti, vypovídá to o tom, že lidé se mají potřebu neustále k někomu vztahovat, jsou buď pro nebo proti. Havel byl člověk z masa a kostí, mám pocit, že se z něj dělá jakási ikona, stává se spíš symbolikou, než aby lidé zhodnotili jeho myšlenky, odvahu a prestiž, kterou měl v zahraničí,“ poznamenala politoložka.

Nelíbí se jí, když někdo z Václava Havla dělá hrdinu a nepřipustí žádnou kritiku, ani když druzí na něj i jeho příznivce házejí špínu. Když historici zkoumají chování politiků, vidí i věci, které se nepovedly, názory, které už jsou překonané.  Ona sama Havlovi vyčítá výraz „humanitární bombardování“. což prý vůbec nemělo zaznít. A také jí vadí, že se těsně před svým odchodem z funkce přihlásil k invazi USA do Iráku, i když se k tomu česká vláda nepřihlásila. „Ale na druhou stranu byl uznáván v zahraničí, díky Václavu Havlovi svět znal Českou republiku, měl také přirozenou autoritu,“ připouští.

Ale máme tendenci dělat z někoho polovičního boha, kterého nesmí nikdo kritizovat, nebo ho naopak nenávidět a nenajdou na něm nic dobrého. „Připadá mi to jako zneužívání osobnosti, která udělala pro Českou republiku mnoho dobrého, ale nepřipadá mi ani normální, když někdo nějakou osobnost podporuje stoprocentně. Obvykle něco z jeho jednání podporujeme, něco kritizujeme,“ říká politoložka. Když se někdo hlásí k nějakým hodnotám politika, neznamená to, že musí souhlasit se vším, co tento politik dělá. Ona sama například oceňuje u Václava Havla jeho lidský rozměr. „Myslím, že hledání pravdy a láska k člověku má být v politice přítomna, určité ideály člověk mít má, ale to neznamená, že bychom si měli vytvářet nějaké modly, že budeme dělat z někoho boha,“ konstatuje profesorka Dvořáková, že každá společnost by měla mít nějak danou hodnotovou orientaci. „Je možné, že k tomu potřebuje určitou osobu. Ale vidím riziko, že hodnoty po někom opakujeme, ať už po Masarykovi nebo Havlovi, ale realita je jiná,“ dodala.

Ale to podle ní neznamená, že je něco špatného, když někdo řekne, že Václav Havel měl takové a takové hodnoty a on je sdílí. „To je v pořádku. Proč by se k tomu neměli lidé hlásit nebo vyjadřovat. Jako se lidé budou pořád vyjadřovat k T. G. Masarykovi. Pokud se bude vyzdvihovat, že šel proti národní hysterii, když se postavil proti rukopisům, a byl považován za bídáka, protože neříkal, co chtěl národ slyšet, nebo když šlo o hilsneriádu,“ připomněla situace, kdy první československý prezident neříkal jen populisticky to, co chtěla slyšet tehdejší veřejnost.

Každá doba chce jiný typ politika

Určitá Havlova neprofesionalita v rámci politiky, která byla v té době podle ní něčím zajímavá, se ale v běžných podmínkách takovým způsobem dělat nedá. „Měla by být hodně o rutině, o stejných postupech ve stejných situacích,“ dodává profesorka Dvořáková k tomu, když někdo dává do protikladu jednání Václava Havla v roli prezidenta a jeho nástupců. „Ale každá doba chce vždy jiný typ politiků,“ vysvětlila, proto je otázka, jak by Václav Havel vystupoval nyní, v tomto prostředí. „Pravděpodobně by do politiky nevstupoval, byl by šťastný, kdyby psal divadelní hry, neměl by pocit, že by musel vstupoval do politiky,“ míní.

Kdyby podle Dvořákové přišla osobnost, která sehraje v nějakém momentu historickou úlohu, v jiné době se stejným viděním světa, už by někde jinde nebo někdy jindy nedokázala oslovit světovou veřejnost. „Určitý člověk vstupuje do historie v určitém kontextu, i proto si myslím, že nejde dělat politiku, jakou dělal Václav Havel. Nejsme v roce 1990, jsme jinde, politika je jiná, svět má jiné zkušenosti, jiné mocenské rozdělení,“ poukazuje na to, že silná osobnost se silnou autoritou a velmi humanitárním rozměrem, který měl v sobě Václav Havel, může v jisté době sehrát obrovskou roli, ale v jiné době by v politice vůbec být nemusel.

Mění se ideje v čase, je potřeba určité hodnoty aktualizovat? „K různé interpretaci, k různému výkladu samozřejmě dochází. Vidíme to na migrační krizi,“ souhlasí Lukáš Jelínek. Nejde podle něj o to, že by měl někdo patent na nějakou hodnotu, kterou se může ohánět. „Kouzlem těch hodnot je, že se naplňují nebo uplatňují v rámci nějakého dialogu, v rámci nějaké debaty určitých skupin, kterým jde o dobrou věc,“ říká. Ale vadí mu fauly, které se v současné době objevují se zneužíváním jména Václava Havla. „Spousta lidí spekuluje, co by na to či ono řekl Václav Havel. To mi přijde nedůstojné. Každý má říci, co si sám myslí, má se vyjádřit sám za sebe,“ podotýká. Ale nemyslí si, že by v Česku byla debata deformovanější než v jiných zemích, například při pohledu na politickou scénu v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku. „Myslím, že můžeme být s debatou u nás relativně spokojeni, byť k ní mám nejednu výhradu,“ podotkl politolog.

Pokračovatele Václava Havla na politické scéně profesorka Vysoké školy ekonomické nevidí. Zaštiťování Václavem Havlem přirovnává k podobně častým odkazům politiků na prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. „Mnozí lidé se zaštiťují Masarykem a pak vidíte, co v reálu dělají. Odkazují se k Masarykovi, protože to vypadá dobře, ale jeho hodnoty vůbec nesdílejí,“ kritizuje populismus některých politiků Vladimíra Dvořáková. Nevadí jí, když někdo řekne, že sdílí stejné hodnoty jako Václav Havel, ale vadí jí, když si někdo chce hrát na dalšího Václava Havla. A nelíbí se jí ani škatulkování, když se lidé dělí na sluníčkáře, pravdoláskaře.

Není důvodem, proč si tak silně čas od času připomínáme Václava Havla, také čím dál větší nespokojenost s chováním jeho nástupců, v současné době s rétorikou a postoji Miloše Zemana? „Jde o to, že jakákoli hlava státu může mít svůj názor, pravicový, levicový, klidně i nacionalistický, to je jedno, ale Václav Havel se snažil do společnosti prosadit, co jeho prezidentští nástupci nenásledují, a to přemýšlení, pochybování při výkonu prezidentského mandátu,“ poukázal Lukáš Jelínek na to, že se mu na Havlovi líbila jeho snaha vést dialog, diskusi, v rámci toho nacházet nějaká řešení, ať už správná nebo chybná. „Ten Havlův způsob přemýšlení a pochyb, a to i sám o sobě, se mi víc zamlouval než současné vládnutí, současný výkon prezidentských mandátů,“ prohlásil politolog. Myslí, že v rámci postavení prezidenta v současném politickém systému bylo Havlovo měkké, otevřené jednání mnohem víc odpovídající ústavní konstrukci než výkon mandátu Václavem Klausem nebo Milošem Zemanem.