Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral vyhlásil „konec aktivistické žurnalistice“.  Co to je ta aktivistická žurnalistika a kde se s ní v českých médiích setkáváme? Pokud jde o Český rozhlas, kde by měl Zavoral s tou „očistou“ začít? A jak hodnotit dosavadní kroky šéfa ČRo, třeba i v kontrastu s linií řízení dalšího veřejnoprávního média, České televize?

On to ředitel ČRo sám vysvětluje, když v připomínaném rozhovoru říká: „Když poslouchám některé kolegy na Plusu, nemohu se vyhnout dojmu, že už dopředu budu znát jejich názor. To mi říkají i někteří posluchači, někdy to potvrdí i analýza či monitoring vysílání. Když z moderátora cítíte, na jakou stranu se přikloní, je to v případě média veřejné služby špatně.“ To slovo „aktivistický“ je trochu nešťastné, protože v českém prostředí je zatížené historickou konotací z období protektorátu, ale jinak je podle mého soudu zřejmé, co se tím myslí: žurnalistika nepředpojatá, nabízející argumenty… V praxi je to ovšem dost obtížné – novináři nežijí ve vakuu, mají své sympatie a antipatie a nenaučili se, že nezávislost je především způsob myšlení. Jeho podstatným rysem je neustálá sebekontrola a hledání argumentu (Proč si myslím to, co si myslím? Najdu argument, který by můj názor změnil? – to jsou otázky, které si novináři často nekladou).
Dosavadní kroky ředitele ČRo je asi předčasné hodnotit, ale převzal funkci bez větších otřesů, drží se zásady postupovat drobnějšími kroky, to lze hodnotit pozitivně. Srovnání s ČT by asi nebylo účelné: jde dnes o dvě dosti rozdílná média s velmi odlišným postavením.

Když bychom se tak prázdninově zamysleli nad stavem tištěných médií v ČR, tabulky signalizují propad nákladu a mediální teoretici naříkají nad tím, jak si média parcelují oligarchové. Je to vskutku tak zlé?

Trh tištěných médií je momentálně vlastnicky stabilizován s tím, že významní čeští podnikatelé v něm hrají velmi silnou roli. K tomu je třeba přičíst, že podobný vývoj je patrný i na reklamním trhu. Nevím, jestli je třeba tomu přisoudit hodnocení „zlé“. S náklady a propadem čtenosti je to horší, ovšem týká se to především denního tisku, časopisy se docela drží.

Zkusme se zastavit u Andreje Babiše. Jak zdatný majitel médií to je? Když nahlédnete do jeho novin a posloucháte jeho rádio, zachycujete známky politického zneužívání jeho médií?

Skoro se mi zdá, že Andrej Babiš má jiné starosti než péči o mediální část svého panství. Ale mohu se mýlit. „Zneužívání“ se těžko dokládá přímo z mediálních výstupů, takže na tuto část otázky neumím odpovědět, ale je zřejmé, že jím vlastněná média sledují a rozvíjejí agendu, která nemá ten ostře protibabišovský tón, který je jinak v médiích dost běžný (to jsme zpátky u té předpojatosti).

Soukromé televize, například často propíraná TV Prima... Jak kvalitní zpravodajství a publicistiku nabízejí, opět například v kontrastu s Českou televizí?

Srovnávat zpravodajství Primy a ČT je poněkud mimoběžné. Prima se snaží nějak hledat recept na to, aby byla tím, čím je, tedy komerční televizí, a současně vyhověla liteře zákona, tedy nabídla patřičné zpravodajství. Srovnávat ji lze s Novou nebo Barrandovem a v tomto kontextu podle mého soudu vychází zpravodajství na Primě jako běžný průměr.

Internet, zejména takzvaná alternativní média. Jak kvalitní produkt na českém trhu nabízejí? A jak rozlišit mezi něčím, co lze brát vážně, a nadšeneckými projekty, které např. ve věci Ruska, uprchlické krize nebo krize v EU mohou šlapat vedle?

Hlavní problém internetových médií, pokud to nejsou produkty velkých mediálních domů a deriváty neinternetových médií, je v jejich expresivitě a emocionalitě. To je živná půda nesnášenlivosti a bezhlavého tlaku na názorovou konformitu. V nejmenším nepochybuji, že Rusko má svou agendu a její součástí je i propagandistické působení. Někdy mám ale při čtení o tomto tématu v českých médiích pocit, že senátor McCarthy vstal z hrobu…

Když jsme u současných zásadních geopolitických proměn, jak se podle vás vyrovnává český novinář s tím, že český člověk nemá rád EU, nechce uprchlíky, odmítá politickou korektnost, leckdy nesdílí odmítavý postoj vůči Rusku a dokonce si i dovoluje podporovat prezidenta republiky? Existuje příkop mezi českým žurnalistou a českým mediálním konzumentem?

Myslím, že česká společnost je svým způsobem rozdělená, ale příkop není mezi žurnalistou a konzumentem. Je tu víc tektonických zlomů: mezi Prahou a zbytkem republiky, mezi velkými městy a zbytkem republiky, mezi (vyšší) střední třídou a zbytkem společnosti… Je toho víc a do toho, co naznačujete, se to jen promítá. Ostatně zjednodušeně řečeno „český novinář“ má takový příkop často v sobě: podívejte se na to, jak velké jsou rozdíly mezi tím, co novináři produkují v rámci výkonu profese a co pak píší na osobních blozích!

Václav Moravec, Alexandr Mitrofanov, Jaroslav Plesl, Jan Pokorný... Vezměme namátkou některé české novinářské osobnosti, jmenované i nejmenované, a podívejme se na jejich autorskou činnost či jejich způsob řízení redakcí. Kdo vyniká? Kdo stagnuje?

Zkusím to na příkladu, který mi otázka nabízí: z této čtveřice je fakticky novinářsky výrazný pouze Alexandr Mitrofanov: dokázal se i v rámci politického komentátorství specializovat, je chápán jako někdo, kdo „umí“ ČSSD. To je novinářský výkon (současná pakultura bloggerství ho bohužel občas strhává k tomu, že komentuje kdeco a na svůj trade mark zapomíná). Václav Moravec či Jan Pokorný jsou velmi zdatní moderátoři, skuteční profesionálové a před jejich výkony je často třeba smeknout, ale autorská novinářská činnost to v pravém slova smyslu není. Myslím, že výraznými osobnostmi jsou někteří stálí zahraniční zpravodajové (jinak živočišný druh, který je na vymření, což je bez nadsázky tragédie!).

Až se budeme bavit o českých médiích na konci roku 2016... Jaké změny a další vývoj lze očekávat?

Tohle je doba „čekání na Godota“ – takže soudím, že rok 2016 nepřinese převratné změny, spíš posílení některých tendencí, abychom se vrátili na začátek, soudím, že trend názorové žurnalistiky se silným podkresem postojové nesnášenlivosti bude sílit.