V posledních dvou týdnech jste komentovala změny v postojích Turecka směrem k Rusku tak, že oba tito aktéři mezinárodního dění si prostě „zbyli“. Nyní se zdá, že ta „diplomacie zbylých“ možná bude ještě zajímavější, neboť Turecko oznámilo náznak záměru učinit určité ústupky v Sýrii. Jak „horké“ to podle vás bude? Změní se nakonec turecký postoj k Asadovi, případně přístup k podpoře různých ozbrojených skupin? Jak se mohou přeformátovat mocenské siločáry v regionu? Člověku se možná nechce ani věřit, že by se Erdogan tak rychle změnil... 

Turecko nabídlo Rusku ruku k usmíření a poslední dva tři týdny – což je ve válce, v níž umírají lidé, vcelku dlouhá doba – se čekalo, co za normalizaci vztahů Moskvě výměnou nabídne. Barvité obrázky, na nichž turečtí hoteliéři a starostové přímořských letovisek vítají ruské turistické navrátilce „chlebem a solí“, jsou sice pěkné, ale na takové „drobnosti“ se přece jen v reálpolitice tolik nehraje. Až najednou včera turecký premiér Yildirim „pročistil scénu“, když prohlásil, že po normalizaci vztahů s Izraelem a Ruskem učiní Ankara totéž i se Sýrií a Irákem, neb to „opravdu potřebuje“. 

Je samozřejmě otázkou, co takové prohlášení – určené pro veřejnost – bude znamenat v praxi. Nevím, na čem konkrétně se Rusové s Turky dohodli. Turecko (stejně jako USA, EU, NATO, Saúdové nebo Katařani) celou svou politiku v syrské válce postavilo na axiomu „Asad musí padnout“. Utratili kvůli tomu spoustu peněz i poslední zbytky své důvěryhodnosti kvůli otevřené podpoře poskytnuté Islámskému státu, Al-Káidě a dalším teroristům; a v posledních měsících si začali uvědomovat, jak hloupé a hlavně „sebevražedně“ nebezpečné to celé bylo. Turecko si nyní s velkým zpožděním přiznává, jakou hrozbu pro něj znamená Daeš, jemuž poskytlo své území k boji v Sýrii, a vládní média proto – silně ironicky – házejí vinu na USA, jimž přičítají přinejmenším „prsty“ v nedávném teroristickém masakru na istanbulském letišti. 

Faktem je, že se Ankara opravdu ocitla „v provazech“ – bojuje proti „teroristickým“ Kurdům a viní EU i USA z jejich podpory, Severoatlantické alianci, která ho různými sliby navezla do pozice teroristy prošpikovaného „Pákistánu na hranicích Evropy“, nevěří také; Evropské unii s jejím pokryteckým přístupem k dohodě o uprchlících též neradno věřit. K tomu navíc nutně potřebuje něčím zakrýt všemožné krachy neoosmanské politiky prezidenta Erdogana. Za normálních okolností by takový boxer už dávno hodil ručník do ringu, ale důležité podle mého je, aby nebyl rovnou odpočítán, protože úplný chaos v Turecku bychom asi rychle pocítili i v Evropě. 

Když nyní Ankara říká, že chce „normalizovat vztahy se Sýrií“, asi nelze předpokládat, že tím z hodiny na hodinu začne akceptovat Asadův režim, ale na druhou stranu nejspíš dostala z Ruska ujištění, že Bašár jednou sám odejde… Moskva netrvá výslovně na jeho osobě, ale na uchování „režimu“, i když se aktuálně zdá, že ho ještě „pár let“ kvůli stabilitě země padnout nenechá. Čili... kdybych si měla vsadit, dohoda mezi Ruskem a Tureckem dává nějakou záruku, že – řekněme – za pět let po válce Bašár Asad z čela státu odstoupí a Ankara bude moci triumfálně zvolat „Dokázali jsme to!“ Mezitím se Ankaře beztak nabalí tolik nových problémů, že do této přiznané prohry budou šťourat jen zatvrzelí kverulanti. A všichni budou mezitím v rámci možností spokojení. 

Proběhl summit NATO a zdá se, že nikdo není moc spokojen. „Jestřábi“ ze Západu lamentují, že Německo nebo Francie nejsou dostatečně protiruské a z komentářů vysvítá, že závěry summitu tolik důležitých akcí proti Moskvě nepřinášejí. A Moskva zase hartusí, že i jedna brigáda rozmístěná v Pobaltí je moc, a ruské sdělovací prostředky hýří ne zrovna sympatickými komentáři proti Západu, včetně zákulisních zpráv, že část Aliance se vlastně těší na další studenou válku. Nuže, jak se v těchto jednotlivých bodech zorientovat?

Problém Severoatlantické aliance spočívá v tom, že neví kudy kam. Pod direktivou USA už zklamala v Afghánistánu nebo Iráku a nynější summit jen ono tápání prohloubil. Na jedné straně se zdá, že jediným smyslem existence NATO je obrana před „ruskou agresí“, ale už třetí rok čekáme, až Rusko obsadí alespoň kousek toho Pobaltí nebo Švédska – a pořád nic. A to ani nemluvím o těch, co pořád vyhlížejí ruské tanky v Praze. Jako by se v Moskvě rozhodli, že nás naštvou ještě víc! Možná bychom této ruské „destruktivní“ politice mohli začít říkat „agresivní pasivita“. Občas k nějakým hranicím, stejně jako my, vyšlou nějaké letadlo, ale jinak se vyprovokovávat nenechávají. Jako v tom starém vtipu o sado-maso: „Zbičuj mě!“ – „Ani náhodou!“ 

Většina evropských politiků si ale podle všeho zbytečnost let vyplněných poplašnými zprávami o ruské agresi – „Přijdou zcela určitě, čekejme je zítra o půl čtvrté, nebo popozítří v jedenáct večer“ – uvědomuje a podle toho se odvíjel i summit NATO. Závěrečné komuniké je sice jednoznačně silácky protiruské, jak chtěli Američané a vlády Pobaltí, Polska či Rumunska, ale jsou to nakonec jen a jen slova. Západní média se shodují v tom, že všechny diskuse na summitu se beztak rychle stočily k Brexitu. To je pro Evropu důležitější než nějaká americká posedlost ukázat Rusku, kdo vládne Zemi a vesmíru, tím spíš, že by to vše mohlo vyústit v jadernou válku mezi USA a Ruskem pěkně na našem kontinentu. Evropa je nyní rozhozená, roztříštěná, po Brexitu zatím stále hledá cesty, jak dál. Německo se mezitím ocitá v „unipolárním momentu dějin“ skutečného lídra Evropy, a třeba Francie tomu chce zabránit… Zkrátka, všechna ta evropská nejistota a politické manévrování ovládly celý summit NATO, pro Obamu rozlučkový… 

V posledních týdnech jsem tady v souvislosti s případnou válkou proti Rusku ale pokládala otázku: „Kdo by chtěl umřít pro NATO?“ Je zajímavé, že odpověď nabídl mecenáš všech barevných revolucí George Soros. V posledním článku na Project Syndicate už přišel s tím, že „největším aktivem Evropské unie je Ukrajina, jejíž občané jsou připraveni zemřít při obraně své vlasti. A tím brání i Evropskou unii, což se v současné Evropě vidí zřídka.“ Čili klid, pro případnou válku s Ruskem už byl kanonenfutr určen… 

Pokud jde o případnou osu Moskva–Peking, doplněnou případně o Berlín, jak jste již dříve naznačila, někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček takovou myšlenku ostře odmítá. Podle něj mají Rusové takový strach o oblast Sibiře, kde žije jen málo jejich (alkoholem deptaných) spoluobčanů, že bezprostředně hrozí, že masivní oblast ovládnou stamiliony pracovitých Číňanů, čekajících za hranicemi. Jak taková námitka obstojí? Západní analytici ji opakují často, zpravidla pokaždé, když přijde na možnost spojení Ruska, Číny a jejich spojenců proti USA a Evropě... 

Upřímně řečeno mne názory pana Roučka už hezkých pár let nezajímají, protože je to čím dál víc pustý ideolog než racionálně smýšlející politik, ale na druhou stranu chápu, že s ráciem by se do těch bruselských funkcí, v nichž nyní je, jen tak nedostal. Možná proto i ta povinná zmínka o Rusech coby alkoholicích, jako kdyby nikdy neviděl svého šéfa… 

Nicméně, v otázce rusko-čínských vztahů má v jádru zrnko pravdy – současné spojenectví Číny a Ruska je motivováno společným zájmem, ale nevydrží navěky, protože existující rozpory jen tak nezmizí a časem mohou naopak začít převažovat. A tato „aliance“ ani nemusí trvat nijak dlouho – vemte si, že USA „vládnou světu“ od druhé světové války, tedy nějakých sedmdesát let, a pomalu končí. V současném zrychleném světě je pravděpodobné, že se vedoucí aliance budou střídat ještě rychleji. Kde jsou ty časy, kdy byl starý Egypt pupkem světa tři tisíce let plus… A pokud tuhle skutečnost nechápou v Bruselu, jejich problém. Tedy, tím pádem vlastně i náš, no jo… 

Mimochodem, když jsme u té Číny... Jak chápat rozsudek soudu v Haagu, který nepřiznal Číně nárok na Jihočínské moře? Čína ostatně dala najevo, že na rozsudek „dlabe“. O co vlastně jde a jak se s tím rýmují výkřiky některých blogerů, že se chystá válka mezi USA a Čínou právě v Jihočínském moři? Takové spekulace se objevují navzdory známému faktu, že Číňané vlastní gigantické množství obligací USA, ale zároveň jsou závislí na prodeji svého zboží na Západ. Kdo tedy vlastně koho víc drží, s prominutím, „za koule“?

Peking asi o dva roky dopředu ujišťoval, že verdikt soudu akceptovat nebude – připadá mu divné, že by měl vyklidit moře u svých břehů pro americkou flotilu, která má ke svým domovským přístavům bůhvíkolik tisíc námořních mil. A nyní na oznámení verdiktu reagoval jednoznačně a pohrozil, že bude své zájmy hájit i silou. Žalobu na Čínu podala před třemi lety filipínská vláda, takto fakticky pobočka USA v jihovýchodní Asii, ale nyní je v Manile u moci vláda jiná a ta se snaží verdikt nedramatizovat a nevyvozovat z verdiktu žádné dalekosáhlé závěry – koneckonců, Amerika daleko, Čína blízko, dohodneme se nějak. 

Na tom všem je nejpodivnější, že Barack Obama, který hned na začátku svého působení v Bílém domě dostal Nobelovku za mír jako „bianco šek“, o víkendu na summitu NATO ve Varšavě zkoušel rozehrát přípravy na válku s Ruskem a v Jihočínském moři zase na válku s Čínou. V NATO by to měli odskákat hlavně evropští členové Aliance, v Asii hlavně státy ASEAN. Čili je tu výhled na případné americké války s Ruskem a Čínou s dopředu připraveným, neamerickým kanónenfutrem. Je jasné, že za poslední půlrok, který „chromé kachně“ Obamovi v Bílém domě zbývá, žádnou světovou válku nerozpoutá, ale i tak bychom si měli dát pozor – jeho pravděpodobná nástupkyně už tak jemnocitná být nemusí. Tedy pokud není rovnou šílená. 

Pokud někdo mohl mít radost ze summitu NATO, jistě to byla Ukrajina. Jakkoliv ani zdaleka nedostala pozvánku k členství, padlo, že Ukrajinci by mohli NATO dokonce ŠKOLIT v tom, jak aktivně bojovat s ruskou „hybridní“ hrozbou. Byla byste coby Ukrajinka poctěna? A co dalšího se na Ukrajině za poslední týdny stalo? Je plus minus mír, takže, co pánové a dámy v Kyjevě vymysleli pro zlepšení života svých občanů?

Jéjda, Ukrajina. Když jsem před chvílí mluvila o tom, že závěrečné komuniké ze summitu NATO bylo plné rozhodných slov, tak spousta z nich se týkala Ukrajiny. Prý je to úhelný kámen existence celé západní civilizace a podobné bláboly. A Porošenko už opravdu přišel o rozum, když se snažil nabídnout NATO své „zkušenosti z válčení s Ruskem“. Umíte si představit tu scénku, když tam s něčím podobným vystoupí, ostatní mu povinně zatleskají, poplácají ho po ramenou, ale přitom si myslí svoje a k tomu něco jako „Hlavně po mně, Peťko, nechtěj žádný další prachy“? 

Porošenkův Kyjev válku o Donbas prohrál, po uplynulé oslavovací lhůtě už západní média i politici otevřeně mluví o Ukrajině coby kleptokracii, do níž už bude lít další peníze jen naprostý cvok; a podle toho na summitu NATO Ukrajina také dopadla. Byl přijat „Komplexní balíček pomoci Kyjevu“, který ale počítá s beztak už existujícími trustovými fondy, týlovým zajištěním nebo rehabilitací raněných vojáků, ale vstup Ukrajiny do NATO „není na pořadu dne“. Ještě srozumitelněji pohled Západu na Kyjev – a tím vlastně i na neochotu prohlubovat krizi ve vztazích s Ruskem – vysvětlil americký velvyslanec na Ukrajině Geoffrey Pyatt, podle něhož „nás Ukrajinci občas vidí jako mocnější, než ve skutečnosti jsme. My ale žijeme tady a teď, v reálném světě, a USA nemohou udělat vše, co se po nich chce.“ 

Někdy před deseti dny ukrajinská média avízovala, že začne plošné vypínání proudu, protože elektrárny nemají uhlí a stát nemá peníze, aby je nakoupil. A elektřina přestala svítit v mnoha regionech ne za týden, ale už tři dny poté… 

Co ještě tak asi říci o Ukrajině? 

V rámci EU se spekuluje o tom, že se kývou židle pod Junckerem, Schulzem, ale dokonce i Merkelovou. Evropský tisk má skoro hody ve spekulacích. Půjde někdo z nich pryč? Ale co je důležitější... Zaznamenala jste příslib nějaké skutečné akce na záchranu rozechvělé Evropské unie? Ano, belgický expremiér a lídr evropských liberálů Verhofstadt spolu s jinými sdělil, že je třeba víc Evropy, víc integrace. Jen tak zachráníme Evropu před nacionalismem. Tak třeba toto je cesta... Jinak se zdá, že v problémech se ocitá Itálie, protože těch ošklivých titulků na téma „nemocný muž Evropy“, „dvě ztracené dekády pro Itálii“ apod. začíná být hodně. Je to další rána Evropě? 

Opravdu netuším, jak to celé dopadne. A hodně mě rozčiluje, že lidé, kteří nám měli moudře vládnout, teď po Brexitu ze všeho nejvíc připomínají partu rozhádaných kluků na pískovišti. Je jasné, že je třeba Unii nějakým způsobem přebudovat, ale za stávajících podmínek a s lidmi, kteří se v mezidobí naučili Unii nějakým suverénním způsobem řídit, žádná změna asi nepřijde. Oni ani nechápou, že čím víc setrvačně tlačí na „integrační“ pilu, tím víc posilují různé nacionalistické proudy v různých zemích, a setrvání v současném trendu vše jen zhoršuje. Je to k uzoufání. 

Osobně jsem pro společnou Evropu, aniž bych ovšem zrovna věděla, jak dosáhnout, aby fungovala. Asi nezbývá než si nějakou dobu počkat, jestli se v davu současných „politiků“ nenajde nějaký státník s vizí. Věřím, že tady takoví někde jsou. Naděje umírá poslední. Současně s další závaznou unijní normou regulující výrobu a prodej dubových rakví. 

Chilcotova zpráva, sebereflexe Tonyho Blaira a vše s tím spojené. Nechám to na vás a na vašem ostrovtipu...

To není o ostrovtipu: Jednomu z válečných zločinců bylo připomenuto a doloženo, co bylo už beztak všeobecně známo, tedy, že lhal a pomohl rozpoutat ničivou válku. Ale trest mu za to žádný nehrozí. Agrese do Iráku má přitom na kontě násobně víc obětí a destabilizaci světa; a třeba řezníci z Islámského státu jsou ve srovnání s tím vším naprostí lidumilové. Abychom zakryli svou vinu, tváříme se, že spektakulární popravy Daeše nahrané na YouTube jsou čímsi horším, než bylo zmasakrování Iráku, likvidace Libye, pokus o likvidaci Sýrie… Zkrátka, Chilcotova zpráva neřekla nic nového, protože všichni, kdo měli zájem, už dávno – vlastně od zahájení samotné agrese – věděli, že je to jen neuvěřitelná zvůle Západu. 

Na Chilcotově zprávě je vlastně nejzajímavější jen to, že zatímco „soudy bílého muže“ v Haagu pošlou do vězení každého afrického nebo jugoslávského „nepřítele“, tak na ty naše nedosáhnou… A tím pádem je Chilcotova zpráva sice fajn, ale není to spravedlnost. Nicméně mám dojem, že „Irák“ přece jen něco dokázal – po podivnostech kolem vyšetřování 11. září nastavil tak vysokou míru lhaní, že dnes už západním politikům a jejich bohabojným tvrzením o tom, že někdo je fakt špatný a zasluhuje ztrestat, uvěří jen málokdo s rozumem (a bez kšeftu v Bruselu). Jinými slovy, jedna obří lež otevřela novou fázi vývoje společnosti – máme tu politiky, kteří lžou, máme tu noviny, které jejich lži ochotně opakují…. A pokud to nevadí politikům ani těm médiím, tak kde jsme? 

Daniel Rovný, tiskový mluvčí strany Patrioti, nyní prostý český turista v kvalitním resortu v Tunisku, se ze své spokojeně prožívané dovolené svěřil, že o bezpečnost v turistické zemičce, kde před rokem turisty hubili teroristé, není nouze: Vláda prý najala ohromné množství mužů z celé Afriky, kteří ve stometrových rozestupech hlídají každé šustnutí proti turistům. Jen místní z toho prý nejsou nadšení a občas, když jim ujedou nervy, evropským turistům sprostě nadávají. 

Potíž je v tom, jak je v arabském světě vnímána demokracie. Oni mají představu, že když si někoho zvolíte ve volbách, tak nesete přímou zodpovědnost za to, co dotyčný poté vyvádí. Vůbec netuší, že je u nás pro politiky demokracie zajímavá jen proto, aby byl někdo jednou za čtyři roky zvolen, a dál si pak bude dělat, co on a jeho mecenáši uznají za vhodné. Pro Araby je to prosté: „Zvolili jste si toho, nebo jiného, nesete za to zodpovědnost!“ Je legrační, že u nás, v demokracii, by něco tak naivního nikoho ani nenapadlo. 

Nicméně, pokud už jsme si tedy někoho zvolili, tak – podle naivních Arabů – logicky neseme i zodpovědnost za to, co ti naši vyvolení dělají. A miliony mrtvých obětí západních agresí na Blízkém východě pak logicky spadají i na můj nebo na váš vrub. Když jsem se jednou v Káhiře snažila přátelům osvětlit realitu a nějak ze sebe „shodit vinu“ za Irák, chvíli mě poslouchali a pak se jeden zeptal: „A k čemu je ta demokracie teda dobrá?“ Tvrdá podpásovka… 

A na závěr tradiční otázka: Čemu dalšímu bychom se příští týden měli věnovat? 

Nic konkrétního mě nenapadá, ale zvláštní je vývoj událostí v posledních dnech a týdnech tady v Evropě: nejprve Brexit a chaos, pak někdejší šéf EU Barroso oznámí nástup do americké banky Goldman Sachs, čímž Unii zasadí takřka ránu z milosti, pak Deutsche Bank oznámí, že evropské banky budou od států potřebovat další tuny miliard, jinak krachnou… Jako by se někdo rozhodl, že tu Unii fakt rozloží.