V jednom týdnu v demokratickém světě rezignují dva premiéři a jeden je zavražděn. Jaké byly u Johnsona, Draghiho a Šinzo Abeho příčiny a jaké budou následky?

Vezměme to od toho nedramatičtějšího a globálně nejdůležitějšího, i když nám nejvzdálenějšího. Šinzo Abe byl autorem japonského začlenění do pacifické aliance spolu s Austrálií, USA a Indií, založené k obraně Tichomoří před rozpínavostí Číny. Taky oživil obchodní transpacifické partnerství CPTT vylučující Čínu. Řídil a financoval repatriaci japonských firem a investic z Číny zpět do Japonska nebo jiných asijských zemí. Jako jeden z prvních světových politiků upozorňoval Evropu na totalitní a imperiální aspekty čínské ekonomické „Iniciativy pásu a cesty“. Posílil spolupráci s Tchaj-wanem a naléhal na USA, aby zaručily Tchaj-wanu obranu před případnou čínskou invazí. Stručně shrnuto, jeho hlavní politikou bylo odpoutání od čínského vlivu, přimknutí k Západu a prozápadním tichomořským zemím. S tím šlo ruku v ruce i posilování japonské bojeschopnosti.    

Má tedy v jeho atentátu snad prsty čínská vláda?

To se asi nikdy nedokáže. Aby se to ještě víc zamlžilo, objevují se spekulace, že některým japonským opozičním skupinám vadilo, že posilováním zbrojení Abe porušoval poválečnou demilitarizační ústavu – kterou on se ostatně chystal změnit. Ale možná to poznáme z dalšího vývoje vztahů s Čínou a Západem. Abe byl však hodně populární, jeho politice fandila většina Japonců, takže nejčastější předpovědi počítají, že protičínská politika bude pokračovat a možná se ještě zostří. Takže mají-li v tom prsty Číňané, možná se jim to vrátí jako bumerang.

Borise Johnsona k rezignaci nakonec donutila demise padesáti konzervativních ministrů a náměstků. Údajnými bezprostředními důvody byly jeho lži, flámování za covidové karantény a celková „neserióznost“. Ale bylo za tím ještě něco většího? Třeba – spekulujme – to, že byl na evropské scéně nejaktivnějším obráncem Ukrajiny?