Pane doktore, opět udeřily povodně. Vláda ujišťuje, že jsme připraveni lépe než v roce 1997 nebo 2002, nicméně na Ostravsku, Jesenicku, jiných místech Moravy nebo v jižních Čechách je zle. Jaký dojem má mít občan z odpovědi orgánů na živelnou katastrofu?

U všech politiků, zdá se, jakákoliv kalamita nebo dokonce lidská neštěstí, vyvolávají touhu účastnit se jich, a to dokonce s dobrými i nedobrými úmysly. Koneckonců, jejich hlavní povinností je sloužit občanům a zde je velká příležitost ukázat, že tak opravdu činí, nebo alespoň činit chtějí. Mají možnost začít pracovat pro blaho obce a není třeba se dovolávat pravicové nebo levicové, rudé nebo modré orientace. Ne vždy se jim to daří, ale příležitost je to veliká a atraktivní. A je to také zkouška, zda jim občané za prokázané služby budou vděčni a zapomenou na všechny jejich nepravosti, které v dobách klidnějších napáchali. Je to něco jako vykoupení a žádost o rozhřešení. Že se tak nechovají všichni a všechny, také není nic neobvyklého, ale občané dokážou ocenit jakoukoliv snahu. Proto zejména ti s největší odpovědností mají vážit svá slova, nehrát si na hrdiny okamžiku, a pokud to budou umět, vyvarovat se svých obvyklých projevů povýšenosti. Není to doba označování někoho za blbečky a možná, že i ti, kteří si myslí, že se mohou povyšovat nad druhé, se dočkají svého ponížení.

Hvězdou sociálních sítí je jihočeský hejtman Martin Kuba. Pod jeho krizovými promluvami k občanům se objevují komentáře „nesnáším ODS, ale Kubovi fandím“. Hejtman například umožnil občanům ze záplavových oblastí parkovat na rozestavěné dálnici. Jsou občané vděční za jakékoliv konkrétní kroky politika, který nežvaní a v krizové situaci „nedělá politiku“?

Pan dr. Kuba má za sebou dlouholetou a úspěšnou politickou kariéru jako člen ODS v různých politických funkcích, jako hejtman Jihočeského kraje a jako předseda Asociace hejtmanů ČR. Už to by mohlo svědčit o jeho způsobilosti chovat se s empatií v běžném, každodenním politickém provozu. To postrádá většina jeho kolegů, ale pan hejtman umí také vyjednávat se svými partnery z různých politických stran, orientuje se v chování národohospodářů v tomto prostředí se pohybujících, je důvěryhodný ve svých reakcích na problémy občanů na nejrůznější úrovni. V tomto smyslu skutečně nedělá politiku, přesněji řečeno nepolitikaří, a má jako jeden z mála členů současné politické třídy důvěru, ke které mu pomohla odvaha bránit se nesmyslům, které produkuje vláda a právě ti, kteří politikaří. Lidé si o něm myslí, že je to člověk do deště, věří tomu a on jim to vrací starostí o jejich trápení. Rozdíl mezi jeho chováním, a tím, co vyvádějí jeho různí kolegové, je výrazný a viditelný natolik, že existuje obava, že by to někomu mohlo, až přestane pršet, začít vadit.