Pane Kodeši, český ženský tenis momentálně jenom kvete, zatímco ten mužský spíše skomírá. A po letošním odchodu Tomáše Berdycha už náš prapor mezi užší elitou nedrží nikdo. To je dost smutný pohled na zemi, která dala světu Lendla, Kodeše, Kordu, Šmída, Nováčka a mnohé další…

No, co na to říct? V té širší světové špičce máme dlouhodobě taky Jiřího Veselého, i když je dost pravděpodobné, že ten do té úplné top elity už asi nepronikne. V juniorech tu jsou nějaké naděje, ale jak by mohl vyprávět právě Jiří Veselý, ten přechod do seniorského tenisu je hodně zrádný. Momentálně je tu mezi těmi juniory třeba Jonáš Forejtek, který vlastně právě teď vstupuje do té kategorie mužů, takže uvidíme, jak to zvládne.

Kdybyste měl označit nejlepšího tenistu a nejlepší tenistku světa roku 2019?

Tak jednoznačně by to byl Španěl Rafael Nadal a Australanka Ashley Bartyová.

Stálicí světového tenisu je Roger Federer, kterého mnozí pasují rovněž na nejlepšího hráče historie. Souhlasíte s tímto hodnocením?

Tak jistěže Rogera všichni milují, prosadil se na všech površích, má obrovský cit pro balón, úžasný technický rejstřík a má také dobré vystupování. Ale možná vás na druhé straně překvapí, že se svými dlouholetými rivaly, Novakem Djokovicem a Rafaelem Nadalem, má dlouhodobě pasivní bilanci! Takže já si opravdu nedovolím říct, že to je nejlepší hráč historie. My na ty tenisty minulosti totiž někdy až příliš rychle zapomínáme. A navíc je nesmírně těžké to takto srovnávat a poměřovat.

Pojďme teď od tenisu k některým vnitropolitickým či společenským jevům a událostem, které přinesl rok 2019. Stejně jako i ten předešlý byl opět ve znamení doslova heroické snahy opozice, většiny médií a nově i demonstrujících občanů dosáhnout odvolání stávajícího premiéra Andreje Babiše. A těch obvinění už je skutečně tolik, že se musíme ptát nikoliv, zda by měl Babiš odstoupit, ale proč tak už neučinil. Jaký je váš pohled, pane Kodeši?

Já jsem v podstatě rád, že neodstoupil, protože nevím o nikom, kdo by ho mohl nahradit! To je můj názor.

Ta opozice sice neustále brojí proti němu, ale patrně z taktických důvodů nikdo neřekne jméno. Mám na mysli jméno toho člověka, který by měl být lepší, nebo alespoň stejný jako je Babiš.

Můžete prozradit, co vás vede k této obhajobě Andreje Babiše?

To není ani tak obhajoba Babiše, tady jde o naprosto obyčejnou, racionální rozvahu, který předseda vlády by byl pro tento stát tím největším přínosem. A tam si odpovídám, že Babiš. Právě on udělal spoustu pozitivních kroků, které ti lidi prostě berou a podporují ho, a naopak celá opozice se v tomto světle jeví jako totálně bezzubá. Pořád nemají v ruce nic, čím by Babiše porazili. Teď to vidíte názorně, když Babiš vydá ten svůj plán ekonomického rozvoje na další desítky let, tak okamžitě všichni křičí: a kde na to vezmeme peníze?! Já vůbec neříkám, že to jsou všechno uskutečnitelné nebo rentabilní projekty. Ale proč nikoho z těch opozičních politiků za celou tu dobu kritizování aspoň nenapadlo vzít si tužku a papír a napsat, co tahle země bude do budoucna prioritně potřebovat? Opozice  přemýšlí už jedině o tom, jak Babišovi useknout hlavu. Ale znovu říkám, že to vůbec není o nějakém partajním škatulkování, na jaké jsem straně jsem nebo nejsem a koho podporuji. Já se jenom reálně dívám na ty možnosti, které se momentálně nabízejí, a když to všechno vidím, tak bych preferoval to, aby Babiš ve funkci zůstal.  

Pane Kodeši, určitě jste v tomto roce také zaznamenal ostrou diskusi a impuls ke stíhání někdejších komunistických pohlavárů, Miloše Jakeše a Lubomíra Štrougala. Jak se na to díváte?

Já si myslím, že pokud se mělo v tomto ohledu něco dělat, tak se to mělo dělat už v 90. letech. A je to celé lehce absurdní, když si uvědomíte, že jsme nestíhali třeba ani Vasila Biľaka, který byl autorem onoho  legendárního zvacího dopisu pro soudruhy z Kremlu, kteří nás pak v roce 1968 přijeli v tancích zachránit. A právě tady je potřeba zásadně rozlišovat. Protože když se podívám konkrétně na někdejšího předsedu vlády Lubomíra Štrougala, tak musím říct, že právě on patřil k tomu křídlu v KSČ, které bylo v rámci tehdejšího režimu spíše liberální, nebo řekněme umírněné. A Štrougal sám taky pomáhal v mnoha oblastech mnoha lidem často i nad rámec svých povinností. Takže ho dost dobře nemůžeme zařadit do stejné kategorie jako třeba Biľaka a začít házet všechny do jednoho pytle.

Já vám rozumím, ale tady se velice často vychází z premisy, že komunismus byl zločinný systém – a pokud se v tomto systému někdo vypracoval až na předsedu vlády, tak to musel být automaticky přece taky zločinec…

Tak dobře, můžeme to takhle brát. Pokud se ale chceme s tím vším skutečně nekompromisně vypořádat, tak musíme trvat na tom, aby všichni členové Parlamentu, kteří kdy byli členy KSČ, okamžitě opustili svá místa poslanců a senátorů!
To by byly nové volby a nový Parlament.

A to by bylo ono vyrovnání se s komunistickou minulostí, po kterém se 30 let po revoluci stále tak často volá?

No, víte, já to nechci nijak zásadně komentovat, protože po bitvě je každý generálem. Tím chci říct, že nevím, jestli by třeba v tomto ohledu nějak pomohlo KSČ hned zpočátku úplně zakázat. Ale já si každopádně myslím, že všechny ty dnešní mediální výkřiky, s čím vším se máme a musíme vyrovnat a jak se nám to daří či nedaří, má v podstatě na svědomí jen velmi úzká skupinka lidí – a naopak většině Čechů je to v podstatě jedno.

Otázka zní, zda je to tak dobře. Někteří odborníci a řada i zahraničních médií totiž varuje, že v Česku v posledních letech pomalu leč vytrvale ubývá demokracie. Jste téhož názoru?

Já to tak úplně necítím. Já si myslím, že taková ta až příliš volná demokracie zase není úplně tou správnou cestou, protože se projevuje neúctou k hodnotám či autoritám, které jsou nebo by měly být pro národ důležité. A poznáte to i na drobnostech. Třeba, když vidíte na silnici zejména mladé řidiče, kteří si tam opravdu dělají téměř vše, co chtějí a co je napadne – tak to je přesně ten názorný příklad, kdy tu přílišnou volnost vůbec nevidím jako pozitivní. To už se z demokracie stává spíše anarchie. Prostě určitý řád a pořádek by tu rozhodně měl být. Tím nemám na mysli, abychom se snad znovu vraceli do kolejí minulého režimu, ale určité „rozvolňování“ demokracii podle mě škodí.

V posledních týdnech jsem hovořil například s Davidem Prachařem, Václavem Cílkem nebo naposledy Jiřím Holíkem o tom, že žijeme v době jakési finanční totality, kdy peníze jsou jednoduše měřítkem všeho. Vnímáte to podobně?

No, jistě, ano, ale já si myslím, že tohle k nám přišlo tak trochu ze Spojených států amerických, protože tam je skutečně nejdůležitější vydělat ty peníze a všechno se přepočítává na dolary. A tenhle vítr podle mě zavál i sem do střední Evropy.

To říká i Jiří Holík, nicméně – abychom nesváděli všechno na Ameriku – my jsme tenhle způsob myšlení ochotně přijali...

Tak samozřejmě, je to tak. Peníze máme rádi, peníze jsou fajn, když jsou, ale nesmí se to přehánět. A tím se zase vracím k těm Spojeným státům, kde jsme byli nedávno svědky toho, že v tom obrovském byznysu už je v zájmu zisku možné obětovat stovky i tisíce lidských životů.

A co máte konkrétně na mysli?

Mluvím o té kauze okolo firmy Boeing s letouny 737 MAX, které letos po dvou fatálních nehodách naštěstí musely přestat létat. Tam se ukázalo, že právě kvůli té vidině většího zisku se i takhle renomovaná společnost nezdráhala ošidit některé ty důležité komponenty, které měly pak tragický vliv na životy mnoha lidí.

Na společnost Boeing to také mělo opravdu spektakulární dopad. Vždyť její akcie klesly na polovinu a neví, co platit dřív – jestli náhrady, ušlé zisky, pokuty, nebo odškodnění. Zkrátka zločin, po kterém alespoň následoval trest.

To je sice pravda, ale nic to nemění na tom, že – abych to řekl hezky česky –  mamon vládne světem.

Pane Kodeši, dal jste si do právě začínajícího roku nějaké předsevzetí nebo máte nějaké speciální přání?

Moje předsevzetí a přání v jednom je určitě zůstat zdravý, mít radost ze života a sledovat všechno to dění okolo – stejně tak jako doposud.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka