Smrt herce Alaina Delona, francouzské národní ikony, rozesmutnila Francii. Někteří žurnalisté si však neodpustili okamžitě vypustit poznámky o jeho názorech. Podle francouzské televize činil „reakcionářská prohlášení o ženách a gayích“. Český rozhlas zvolil titulek Princ kinematografie, ale také homofob a rasista. Proč to všechno? 

Delon se narodil a žil v době, kdy se ve Francii odehrávaly věci, na které se dnes nevzpomíná jen s hrdostí. Francouzi tehdy válčili v Indočíně, v Alžírsku a doma ve Francii, nemluvě už o nájezdech v zájmu monopolů do afrických zemí, kde mladí lidé získávali zkušenosti, které byly u nás ve střední Evropě dopřány jen několika desítkám nebo stovkám mladých lidí. „Koloniální“ zážitky měly vliv na kulturu a politickou kulturu šedesátých a sedmdesátých let, a kdo pamatoval Paříž v době okolo osmašedesátého, a pak všechny další občanské vzpoury proti establishmentu, ví, že vytýkat Delonovi, že se dostal do okruhu lidí Jean-Maria le Pena není problémem Alaina Delona, ale spíš problémem jeho kritiků. Jeho popularita a finanční úspěchy jej posunuly mezi sociální třídu, která mu nebyla vlastní a s žádnou stříbrnou lžičkou pod jazykem se nenarodil. Asi i proto byl sociálně zranitelnější než mnozí jiní, se kterými se stýkal, a jeho „skandály“ nebyly zdaleka tak pozorně sledované jako u jiných francouzských hvězd. Ano, ve Spojených státech by byl „Star“, ale dobře věděl, že se mu ve Francii nebo v Itálii žije a pracuje snadněji. Možná že jsou v českém Radio-journalu nešťastní, že jim nevěnoval svou pozornost. Myslím, že přijel jen asi dvakrát jako host na MFF v Karlových Varech mezi českou high society. Ale to nevadilo, aby Delona u nás téměř v den jeho úmrtí, jak je v Českém Hulvátově zvykem, tak trochu nepomluvili. Nestačilo, že se vydával za přítele Václava Havla (kdo v té době přítelem Havla nebyl?) a později i jeho paní Dagmar, ale to už v době, kdy jeden dělal PR druhému.

Mimochodem, když tak vidíte hezky a v moderním kontextu napsaný termín „reakcionářská prohlášení“, co vás u toho napadá? 

Ve Francii nemají tato slova takovou razanci jako u nás za humny a také jejich vztah k žargonu raného bolševismu nejsou tak nápadné, jako byly výpisky z českého a slovenského kádrového posudku ještě před několika lety. Je pravda, že někteří naši rudí revolucionáři, ze kterých se po letech stali odbarvení disidenti, se stýkali ve Francii s Alainem Krivinem, neúspěšným kandidátem na prezidenta ve Francii, s jeho přáteli trockisty a módními francouzskými maoisty. Ale to bylo v letech lásek a malin nezralých a česká část této skupiny byla represionována před rokem 1989 a poté se stala částí nové české nomenklatury. A nezapomínejme, jak kdysi říkal Václav Černý blahé paměti, že mladí ve Francii mají srdce na levé straně hrudi, ale kapsa je napravo. V té době Alain Delon žil mimo tyto radikální skupiny a jeho sociální postavení bylo už zásadně odlišné.

„Všechno je faleš, všechno je faleš. Už není žádná úcta, nedrží se slovo. Už záleží jen na penězích. Neustále slyšíme o zločinech. Vím, že odejdu z tohoto světa bez lítosti,“ svěřil se Delon v roce 2018 časopisu Paris Match. Vynesl tehdy příkrý soud nad světem? Bylo to tedy ještě před covidem, před válkou na Ukrajině a před tím, co plní naši „současnou současnost“. 

Tato Delonova slova jsem neslyšel a nikde ani nečetl, ale věřím, že je, nebo jiná podobná, pronesl. Dnešní nejméně dvě tetované generace už vědí, jak hluboký je příkop mezi nimi a těmi nad 40–50, a nemusí jim to vysvětlovat žádný komunikační stratég. Asi to Alain Delon pronesl v nějaké souvislosti, ale vzhledem k jeho věku, a konec konců i tomu, že byl verbálně jistě zdatný, ale žádný filozof, který se chce dopustit reflexe současného světa, se nad nimi nemusíme nijak pozastavovat. Ti mladší jsou na tom hůř – ještě to nevědí a nikdo jim to možná ani neřekl. Ale ke svému poznání se budou muset prokoktat sami, stejně jako jejich předchůdci, a jen jim přejme, aby to nebylo na hřbitovech hrdinů nebo obětí.