Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek a neskončily ani před Vánoci. V řadě vašich „Rozjezdů“ na ParlamentníchListech.cz byla o nich řeč, ale co vzkázat Mikuláši Minářovi nebo občanům, kteří se demonstrací účastní? Co jim popřát do roku 2020?

Snad by stačilo, když už jsou Vánoce a pan Minář je nebo byl studentem nauky blízké církevní religiozitě, připomenout mu biblické: Nehledej brvy v oku druhého, nevidíš-li břevna v oku svém. Ale přesvědčovat jej nechci, on už je dávno přesvědčený.
A že by si přál do roku 2020 něco jiného než další demonstrace, jsem si nevšiml. Pokud tomu tak bylo, omlouvám se.

Na rozdíl od Milionu chvilek se Andrej Babiš domnívá, že byl uplynulý rok „skvělý“. Na TV Barrandov hovořil o tom, jak se nám daří stále lépe. Kdo kritizuje, měl by si podle něj „zkusit žít na předměstí Paříže či Londýna“. Tam by prý těmto lidem stačil bohatě i jen týden. Máme se stále lépe a lépe?

Mít se dobře, nebo dokonce stále lépe je zajímavé heslo, které se, podobně jako mít se stále hůř, hodí do politiky a do parlamentních debat či hádek. Nemá ale příliš velkou vypovídací hodnotu. I kdyby se to dalo vypočítat ze statistik růstu životní úrovně, HDP, růstu výroby v hlavních segmentech ekonomiky atd., stejně to bude stále jen subjektivní pocit bídy nebo blahobytu, o kterých se dá mluvit, ale nedají se díky kontextu změřit. Dokonce i miliardář, žijící na břehu Ženevského jezera nebo na vzdálených ostrovech daleko od české až příliš sebevědomé metropole, si může myslet, že se mu nežije lépe než před lety. Tehdy, kdy jeho bohatství nehrozilo, že se ho někdo zmocní. Banka, stát, vyvlastňováním posedlý parlament nebo obyčejný grázl, který jej vyláká někam k Monte Carlu a tam ho zavraždí. S chudobou a bídou je to stejné.

Budeme-li měřit své štěstí množstvím hmotných statků a třeba i délkou života, pak se máme rozhodně lépe. Ale přiznáme-li si, že za naše bohatství někdo zaplatil svou chudobou a neštěstím, pak na svá bohatství tak pyšní být nemusíme.

Není třeba ani jezdit do Paříže nebo Londýna. Nejen v mnoha evropských metropolích je to podobné nebo si to jejich obyvatelé alespoň myslí. Pokud si to nemyslí, stejně se s tím dříve nebo později budou muset setkat.

Andrej Babiš letos musel reagovat na audity Evropské komise, táhne se kauza Čapí hnízdo, trestní stíhání proti němu bylo zastaveno a pak obnoveno, lidé proti němu demonstrují, v létě se debatovalo o odchodu ČSSD z vlády. Jak byste zhodnotil jeho působení v křesle premiéra v uplynulém roce? Obstál vůči veřejnosti? Měl by udělat něco směrem k opozici nebo k Milionu chvilek? 

Šermování pojmy „veřejnost a veřejný zájem“ je v současné době populární „občanská“ disciplína. Podobně to bylo za francouzské revoluce – volonté general (obecná vůle), později německé offentlichket nebo ruská glasnosť. Všude to přispělo ke kultivaci politiky, ale také se v jejím jménu soudilo a popravovalo. Dneska se zdá, že mnozí hledají anebo už objevili, že „veřejný zájem“ je docela dobrý prostředek k tomu, jak uchvátit politickou moc.
Také když se budeme snažit sledovat toky peněz, brzy zjistíme, že naše veřejné mínění není veřejné, a zdá se mi, že to ani není mínění.

Úspěch Babišovy vlády musíme měřit jejím sestavením, jejím způsobem vládnutí, a nikoli množstvím křiku a vulgarit na náměstích. Kdyby se naplnily požadavky demonstrujících a Babišova vláda odstoupila, asi málokdo z demonstrantů by byl schopen říct, co má následovat. Vláda národní jednoty v čele s Pavlem Fialou nebo Pavlem Novotným? Pražská rozhádaná koalice politických adolescentů nebo těch, kdo chtějí další restituce a privatizace?  Větší moc spíše tajných než zpravodajských služeb? Anebo jen omezování svrchovanosti moci stále ještě alespoň formálně suverénního státu už dávno protektorovaného odjinud?

ANO má stále stabilní podporu, současná vládní sestava by podle průzkumů měla stále ve Sněmovně nadpoloviční většinu. Apely na „ohrožení demokracie“ a zneužívání státu Babišem nefungují. Jaký předpokládáte vývoj v příštím roce?

Nemusíme všem agenturním odhadům hned věřit. Bývají tak různorodé a podivně komentované, že si můžeme dovolit jim přiznávat jen omezenou důvěryhodnost. Pokud jde o argumenty opozice, jsou obsesivně i posesivně antibabišovské, ale to by možná ani tak nevadilo. Spíš jde o tu záměrně pěstovanou vulgaritu, nestydatost a oplzlost. Ta už je dávno za hranicemi nevkusností, které pěstoval v parlamentních debatách Miroslav Kalousek. Jistě i on sám dnes s úžasem přihlíží tomu, co dokážou pustit do světa jeho potenciální opoziční partneři.

I „obecná neslušnost“, o které, zdá se, dosud neslyšeli čeští státní zástupci a ctihodné autority soudní včetně těch nejvyšších, je „ohrožením demokracie“. Dokonce větším, než si někteří starostové, zastupitelé a opoziční demonstranti umějí představit. Z historie víme, že každý revoluční režim se začal hroutit tehdy, kdy velká slova o svobodě a spravedlnosti nahradil dehonestováním nepřátel lidu, třídního nepřítele, rasově méněcenných, škůdců a zrádců, až je nakonec nacházel a našel v řadách revolucionářů, osvoboditelů a nositelů pochodní politické změny.