Soudní dvůr Evropské unie se začal zabývat žalobou Evropské komise na Maďarsko, Česko a Polsko, protože se odmítly podílet na přerozdělování uprchlíků podle kvót. Čekal jste, že se země nakonec kvůli odmítnutí dostanou k soudu?

Docela jsem s tím počítal, logicky, protože Komise má na takové věci dohlížet. Prostě byla přijata problematická norma, která z mého osobního pohledu byla špatná a nefunguje, nicméně ta norma platila. Takže v podstatě Evropská komise dělá, co dělat má. A sice, že pokud onu normu některá ze zemí nedodržovala, tak chce, aby se rozhodlo. Nevidím za tím žádné jinotaje, dalo se to očekávat, ale znovu opakuji, ta norma o přerozdělování byla špatná. Ukázalo se, že nefunguje, že fungovat ani nikdy nemohla z mnoha důvodů. Nicméně špatná norma pokud platí, tak se dá vymáhat. V takové situaci jsme. Každopádně soud potrvá dlouhé měsíce a já věřím, že nakonec rozhodne v náš prospěch, ale to je samozřejmě jen moje přání. Soud je soud a ten je suverén, vezme v potaz všechny okolnosti – i ty, které jsem popsal.

V každém případě se jednalo o normu pro normu, která nebyla naplňována. Když se podíváte, kolik uprchlíků bylo přerozděleno během tří let, dostaneme se na relativně malá procenta. Bylo vidět, že to nefunguje a i ty země, které se o to velmi zasazovaly, nebyly schopny uprchlíky absorbovat, nebo spíše přemísťovat.

Podle vás jsme se tedy měli zachovat takto? Česko poukazuje, že náprava situace možná není, protože onen program skončil, Polsko a Maďarsko upozorňují, že co se týká bezpečnosti, mají národní státy – ačkoliv jsou členy Evropské unie – právo veta a jedná se o jejich rozhodnutí. V případě, že jsou ohroženy, respektovat nařízení nemusí. Měli jsme se zachovat jinak, nebo jsou tyto argumenty platné?

To je složitá právní záležitost. Myslím, že Česká republika má celý tým právníků, kteří se určitě snaží hájit zájmy české strany. Obě skupiny argumentace jsou naprosto v pořádku. Bylo špatné, že se v tak klíčové politické věci rozhodovalo kvalifikovanou většinou – v  Radě Evropské unie, nikoliv v Evropské radě, kde se vyžaduje jednomyslnost. A poté, kdy se to dostalo i do Rady Evropské unie na úroveň ministrů, tak Česká republika nedokázala zajistit blokační menšinu. Málo se o tom ví, nikdo o tom moc nemluví. Tady se vyzvedává Visegrádská čtyřka, ale Poláci hlasovali pro evropské kvóty. Ta chyba se stala už tady a pak přišla hysterie. Velmi dobře si vybavuji diskuzi u nás i na evropské úrovni. Kdybychom měli všichni zainteresovaní zkušenosti, jaké máme dnes, tak povinné kvóty neexistují. Spousta politiků, kteří je prosazovali, dnes tvrdí, že nefungují.

Objevují se také názory, že se jedná o jakousi politickou hru, exemplární případ spíše než celou podstatu věci. Co vy na to?

Myslím, že Evropská komise skutečně plní svoji povinnost. Nejrůznější spory jsou na denním pořádku. Nejde o nic ojedinělého. To, že věc řešíme tak dlouho a je medializovaná, je kvůli exponovanosti tématu. Jde o politicky citlivé téma a máme před evropskými volbami, takže si těžko dokážu představit, že by Evropská komise tohle nepodstoupila.

Vy sám jste nedávno pro Českou televizi řekl, že Čína může být partnerem, ale naším spojencem jsou Spojené státy americké. Jak se díváte na návštěvy Číny prezidenta Miloše Zemana, který se podle kritiků vůči Číňanům chová poníženě. Nebo nám jeho činnost může skutečně něco přinést?

Já bych byl moc rád, kdyby přinesla. Se spojenci a partnery jsem to myslel tak, že se spojenci sdílíte i společné hodnoty, ne pouhé zájmy. Celkově euroatlantický prostor sdílí společné hodnoty mnohem více než euroatlantický prostor, včetně České republiky, s Čínou. Já Čínu neberu jako nepřítele, nebo někoho, s kým se nemáme bavit. Je to země s velkým potencionálem a je dobře, že se snažíme onoho potencionálu využít. Nyní je otázka, zda vložené úsilí a získané benefity jsou v rovnováze. Zda skutečně nejsme někdy za užitečné idioty. Osobně si myslím, že daleko silnějším partnerem vůči Číně budeme, pokud sjednotíme svůj prostor v Evropské unii.