Pane doktore, zdá se, že když se o něčem týdny píše v novinách s tím, že se to nakonec stane, stane se to. Hlavně, když je to tisk „spřátelený“. Sdělovací prostředky v USA, které jsou tradičně blízké demokratům, psaly už dlouho, že Joe Biden položí kandidaturu. A on ji včera opravdu položil. Co na to říci?

Nechce se mi věřit, že by americký mediální prostor byl tak snadno manipulovatelný jako v České republice, kde stratégové komunikace dokážou během jednoho dvou dnů změnit černé za bílé nebo naopak. A když je třeba, přidat ještě trochu červené. To, že je americký prezident tvrdohlavý stařec, řekl o sobě sám Joe Biden, když vzpomínal, že to byl on, kdo v roce 1999 přesvědčil amerického prezidenta, že je třeba bombardovat tehdejší Jugoslávii a dát do pohybu se svými spojenci vojenskou akci, o které se někteří středoevropští politici domnívali, že důvody k ní jsou „humanitární“. Ale je také pravda, že někdy jsou lidé i ve Spojených státech přesvědčováni, že někdo je sice nemohoucí, mluví z cesty a vypadá jako mumie, ale je to jeden z nás nejlepší, nejmoudřejší a může velet armádám na moři, na zemi a ve vzduchu. Navíc ví, že Amerika musí být first!, Fight! také nejmocnější. I když si celý svět myslí, že je to jinak, umíme mu to vysvětlit buď silou zbraní, nebo mocí peněz.

V této souvislosti nejmenuji ani demokrata, ani republikána, protože je to jedno, jak dokonce vidíme v dnešních dnech. Kdo byl republikánem, může být demokratem a na republikána dokonce umí střílet. Pokud těch střílejících bylo na střeše v Burtonu víc, dokonce bych se nedivil, kdyby byli „z celého politického spektra“.

Včera tedy pan prezident „položil“ svou kandidaturu, ale zůstal ve funkci, i když jej vysoký představitel Kongresu upozornil, že když nemůže kandidovat, nemůže ani být prezidentem, i kdyby se jednalo jen o půl roku. Podle vysílání americké CNN jsou Spojené státy otřeseny, „v šoku“ a málokdy jsem slyšel z této strany tak burcující slova. Předpokládám, že na věci „šokující“ se musíme teprve připravit, protože nás čekají věci mnohem nebezpečnější, než byl tvrdohlavý stařec, který s pomocí své rodiny chtěl být vzorem vládnutí celému světu. Zdá se, že opakování pravého amerického „vrtěti psem“ není příběh, který odešel do dějin.

Biden podpořil coby kandidátku na prezidenta svou viceprezidentku Kamalu Harrisovou. Z ní si Trump, ale i pravicoví publicisté dělají legraci, že ... jak to říct slušně o dámě... není moc bystrá. Překryje to tím, že je žena a navíc s „imigračními kořeny“?

Někdy ve Spojených státech hrají větší roli věci, o jejichž důležitosti pro občany toho moc nevíme. Miliony migrujících Latinos, ale i dalších „barevných“ z nejrůznějších zemí, kteří stojí na jižní hranici Spojených států, jsou možná větším nebezpečím, než všechny možné vojenské konflikty, které my v Evropě vidíme jako začátek třetí světové války. Problém jak „vodit“ Kamalu Harrisovou, kterou kdysi Bílý dům posílal na zbytečnou cestu po Asii a Tichomoří, jistě by nemuselo být příliš obtížné, ale mohl by to být začátek překrývání se různých „sítí“, u nás už spíše struktur, které mohou uvést do pohybu ekonomické a politické síly, o kterých ani ti významní a Nobelovými cenami cenění reprezentanti akademického personálu na amerických univerzitách ještě nic netuší. O Kamalu Harrisovou nemusíme mít obavy, bude-li třeba, on tu její práci někdo udělá a my to ani nebudeme vědět.

Atentát na Donalda Trumpa jste s kolegy probral výborně minulý týden. Nicméně sledoval jsem nominační projev Donalda Trumpa na republikánském sjezdu, kde exprezident podrobně popisoval, jak k věci došlo. Sám byl ticho a ženy plakaly. Pamatujete takto pojatý politický „kult hrdiny a mučedníka“, který nasazuje život za své následovníky a s tím jde do voleb?

Ano, viděl a slyšel jsem to také. Byl to projev histriona, vystupujícího na velké divadelní jeviště a nepostrádající téměř nic z rejstříků velkých tragédů. Exprezident Trump byl spontánně přesvědčivý, a také dojetí jeho diváků a posluchačů se nezdálo být inscenované. Mne zaujala druhá, kratší část jeho vystoupení, ve které byly shrnuty jednoduše formulované a opakující se body Trumpova politického programu s jednou výjimkou. Bylo to několik vět, kterými americký exprezident vychválil maďarského předsedu vlády Viktora Orbána za jeho „mírovou misi“, kterou o dva dny dříve odsoudila ve svém nástupním projevu před Evropským parlamentem nově zvolená komisařka Ursula von der Layenová, které se dostalo ovací ve stoje. Následující polibky a obětí à la dvojitý Chruščov a trojitý Brežněv byly sice také pozoruhodné, ale neměly podobnou sílu okamžiku. Vůbec se nemůžeme divit, že kromě jednoho podívání se, ČT už tuto část neopakovala a její mnohomluvní komentátoři se okolo této věci pohybovali s velkou opatrností. Ale i toto, podle mého názoru, bylo součástí celého představení a předpokládám, že koordinátoři naší obranné komunikace toto faux pas nepřehlédnou. Abychom jim usnadnili práci, dovolíme si upozornit, že Donald Trump se o Andreji Babišovi a Robertu Ficovi nezmínil ani jednou.