Blbá nálada v Česku? Čísla ukazují ještě horší věci. Znovu objevit skutečné hodnoty, radí psycholožka

Střelba na Filozofické fakultě UK se odehrála před více než rokem. Byli jsme zvyklí, že se takové hororové události dějí hlavně v Americe, takže nás to velmi překvapilo. Jak to mohlo poznamenat českou společnost?

Událost nás všechny zaskočila svou nečekaností. V první chvíli to byl šok, překvapení a hluboký soucit s oběťmi a jejich rodinami. Nikdo z nás by nepředpokládal, že se něco takového může odehrát i v naší blízkosti. Bylo to, jako kdyby se náhle rozpadla jistota, kterou jsme považovali za samozřejmost.

Tento otřes však odstartoval řadu otázek. Kdo to byl? Proč to udělal? Jaké měl motivy? Událost zasáhla mnoho lidí, zejména studentů, kteří začali zvažovat otázky, jež jim možná dosud připadaly vzdálené. Otázky života, smrti a smyslu existence. Bylo zvláštní a zároveň přirozené, jak se mladí lidé, často plní plánů a očekávání, začali zamýšlet nad hloubkou bytí. Existenciální otázky, které jim náhle vstoupily do života, proměnily atmosféru kolem nás.

Pak ale přišly Vánoce. Lidé se schovali do tepla rodinných domovů, zapálili svíčky za oběti a zavzpomínali. Avšak s příchodem ledna, jako by vše začalo zapadat pod sněhovou přikrývku zapomnění. Událost se postupně vytratila z médií i z veřejného prostoru.

Shakespeare kdysi napsal, že život je jako divadlo – každá hra má svou zápletku, vrchol i závěr. A jaký závěr jsme si z této tragédie vzali my? Na školách se zavedla lepší bezpečnostní opatření, což je jistě správné. Ale z mého pohledu jde o hlubší otázku. Jaká je naše společnost? Jakým směrem se vyvíjíme? Rozumný člověk se nerodí zlým. Nebudu útočníka obhajovat, ale je zřejmé, že něco v jeho životě nebylo v pořádku. Možná to byly okolnosti, které neviditelně hnisaly pod povrchem, neřešené a ignorované. Potřebujeme otevřeně mluvit o problémech, které mohou vést k podobným tragédiím, a hledat způsoby, jak je předcházet.

A nyní zpět k emocím a špatné náladě. Emoce jsou základním prvkem našeho života – slouží k adaptaci, komunikaci i pochopení sebe sama a okolního světa. Nejsou náhodné; mají smysl a cíl. Samotné slovo „emoce“ pochází z latinského ex (ven) a moveo (hýbat se). Emoce nás nutí k pohybu, k reakci. A na nás záleží, jak se tímto impulzem necháme vést.

Špatná nálada, ač nepříjemná, je důležitým signálem. Ukazuje nám, že v našem životě něco není v pořádku. Je to tichý spojenec, který nás upozorňuje, že je čas se zastavit, zamyslet a jednat. Možná je to příležitost k nápravě, k novému začátku – pokud jsme ochotni ji přijmout.

Proč se to tedy událo?

Nemám na to jednoduchou odpověď. Jen si myslím, že bychom se nad tím měli mnohem hlouběji zamyslet, než jsme dosud udělali. Zdá se však, že o takové zamyšlení není dostatečný zájem – zabývat se rozvojem lidství, smyslem bytí člověka, a tím, co znamená být dobrým člověkem. Pokud má naše společnost růst a vyvíjet se, musíme vzbudit touhu v lidech stát se lepšími verzemi sebe sama.

Události, které nás zasáhnou, otřásají nejen naším osobním vnímáním bezpečí, ale často i důvěrou v širší společenské struktury – ve vládnoucí kruhy, v systém, který by nás měl chránit. Hranice mezi dobrem a zlem se v mentální, filozofické, sociální a psychologické rovině stírají. Ale právě proto je třeba opačného vývoje. Potřebujeme vrátit jasné hodnoty a společenské principy, které nás nejen vedou k odpovědnosti za sebe, ale také za ostatní.

Řešení problémů a krizí je nezbytnou součástí této cesty. Ignorování problémů nevede ke stabilitě – naopak, nedořešené krize se vracejí, často ve zhoršené podobě. Když problémy řešíme, bereme odpovědnost do vlastních rukou. To nám nejen pomáhá lépe zvládat aktuální situaci, ale zároveň posiluje naši psychosociální odolnost. Získáváme kontrolu, kterou bychom jinak ztráceli v pasivitě a strachu. A právě schopnost čelit krizi a hledat řešení ukazuje sílu a hloubku lidského potenciálu.

Psychosociální aspekt zde hraje zásadní roli. Problémy a krize často odhalují trhliny nejen ve společenských systémech, ale i v našich mezilidských vztazích. Je to příležitost k posílení komunit, k otevřenější komunikaci a k rozvíjení empatie. Společné hledání řešení nejen zlepšuje situaci, ale také obnovuje důvěru – důvěru ve druhé lidi, ve schopnost spolupracovat a hledat smysluplnou cestu dál.

Zároveň je důležité uvědomit si, že krize nás nutí redefinovat hodnoty. Každý problém nás učí něco nového – o sobě, o našich prioritách, o tom, jak žijeme. Pokud budeme ignorovat hlubší aspekty těchto výzev, může dojít k dalšímu rozkladu společenské struktury i individuální identity. Ale pokud je přijmeme jako příležitost k růstu, můžeme nejen zlepšit své životy, ale také podpořit zdravější a udržitelnější vývoj celé společnosti.

Řešení problémů je tedy cestou k tomu, abychom obnovili rovnováhu mezi dobrem a zlem, abychom jasněji rozlišovali mezi tím, co prospívá lidství, a tím, co nás odvádí od podstaty bytí. Jen tak můžeme vzbudit touhu být lepšími lidmi – a tím měnit sebe i svět kolem nás k lepšímu.

Na tuzemské školství máte obecně kritický náhled. Studenti mají tolik mimoškolních aktivit, že jim už nezbývá čas na učení. Kde je chyba?

V dnešním systému se mnohé změnilo – a bohužel ne vždy k lepšímu. Ve školství se postupně rozbouraly hranice respektu. Učitelé, kteří by měli být nositeli moudrosti a průvodci na cestě poznání, jsou často vnímáni spíše jako postavy ze zábavního průmyslu. Jejich úkolem už není jen vzdělávat, ale především bavit. To je role, kterou jim systém i společnost přisuzují, a je to role, kterou nelze dlouhodobě plnit, aniž by tím neutrpěla kvalita vzdělání.

Když mluvím s učiteli, často slýchám o tom, jak těžké je dnes vzbudit ve studentech opravdový zájem. Škola je přehlušována nekonečnou řadou mimoškolních aktivit, které se prezentují jako „zábavné učení“. Tu výlet, tu muzeum, tu exkurze. Samy o sobě to jsou jistě užitečné aktivity, ale když se stávají středobodem vzdělávání, oslabují jádro pedagogického procesu. Ano, škola by měla být hrou, ale musí zůstat věrná svému hlavnímu poslání – předávat vědomosti a dovednosti. Učitelé nemohou soutěžit s herním průmyslem ani s neustálým přívalem stimulů, kterými je dnešní svět zaplaven.

Tento stav však nenaleptává jen výuku, ale také respekt k samotným učitelům. Jedním z klíčových úkolů rodiny, školy i veřejného prostoru je naučit děti, co znamená řád a pravidla. Jinými slovy, stanovit mantinely, v nichž se mohou pohybovat. Bez nich jsou ztracené. Pokud dítě nepozná řád, nemá na čem stavět – není připraveno na život, protože nemá pevné body, o které by se mohlo opřít.

V dětství se učíme vnímat vnější řád, abychom si v dospělosti mohli vytvořit svůj vlastní vnitřní kompas. Psychika potřebuje řád stejně jako tělo potřebuje potravu – je to základ stability a opora. Pokud uvnitř nás vládne chaos, šíříme ho nevyhnutelně i kolem sebe. A právě zde vidíme kořeny mnoha psychických problémů u dnešních dětí a dospívajících.

Je alarmující, jaké chování se dnes stává „normálním“. Děti si dovolují vůči učitelům sprostoty, a okolí to omlouvá jako spontánní projev. Školáci si natáčejí své učitele na mobilní telefony a jejich posměšné komentáře nikomu nepřijdou zarážející. Na rodiče křičí, protože jim odmítli koupit nejnovější model iPhonu. To není jen otázka „doby“, ale hlubšího rozkladu hodnot.

Je třeba si uvědomit, že bez respektu a jasně vymezených pravidel se nejen vytrácí úcta k druhým, ale také schopnost dosáhnout vnitřní rovnováhy. Chaos, který neřešíme, totiž nezůstává uvnitř – stává se součástí světa kolem nás. A pokud chceme, aby naše společnost byla pevnější a odolnější, musíme začít tam, kde se tvoří základ – v rodinách, ve školách a v našich každodenních interakcích. Jak řekl Jan Amos Komenský: „Základem všech věcí je řád. Bez řádu by ani svět, ani věci, ani lidé nemohli obstát.“

Nicméně školy jsou stále jedním z pevných socializačních pracovišť, kde se lidé potkávají. Těch ubývá. Pospolitost nahrazuje virtuální realita. Co s tím?

Ve světě se začínají prosazovat nové trendy – nebo možná spíše návraty k tomu, co jsme dříve považovali za samozřejmé. Mnohé výchovné systémy si uvědomují, že technologie, ač nepostradatelný nástroj, nemohou nahradit to nejcennější, co dětem pomáhá růst – lidskou interakci, smyslové vnímání a přímé propojení s realitou. Některé přístupy, jako například Montessori pedagogika, začínají omezovat používání mobilních telefonů ve školách.

Místo nekonečného scrollování obrazovek se vracejí ke klasickým metodám: psaní na papír, držení knih v rukou a skutečné komunikaci z očí do očí. Proč? Protože děti potřebují zůstat zakotvené v realitě. Virtuální svět je lákavý, ale pokud se stane dominantním prostředím jejich života, mohou ztratit schopnost skutečně cítit, vnímat a hluboce prožívat.

Výzkumy ukazují, že právě psaní rukou posiluje schopnost myslet a učit se. Kontakt s papírem stimuluje jiné části mozku než klepání do klávesnice. A co teprve lidská komunikace? Když děti mluví s někým tváří v tvář, učí se číst emoce, reagovat na neverbální podněty a být přítomné v daném okamžiku. To jsou dovednosti, které žádná aplikace nenahradí.

Navíc se ukazuje, že návrat ke klasickým přístupům kultivuje u dětí jejich citlivost a schopnost empatie. Když dítě čte knihu, místo aby sledovalo rychlé záblesky obrazů na displeji, ponoří se do příběhu a lépe chápe pocity a motivace postav. Podobně, když samo píše nebo tvoří, rozvíjí nejen svou kreativitu, ale také trpělivost a schopnost soustředit se.

Je to signál, že ani v moderní době bychom neměli zapomínat na hodnotu tradice. Technologie mají v životě své místo, ale jen tehdy, pokud nám slouží, a nikoli vládnou. Pokud chceme vychovávat silné, vyrovnané a empatické jedince, musíme jim poskytnout pevný základ – a ten je v reálném světě, ne ve virtuálním prostoru.

Hrdinové z virtuální reality nejsou hrdinové. Hrdinové z naší reality by pro mladé měli být inspirací.

Takže souhlasíte s tím, že Jiří Čunek zakázal ve Vsetíně ve školách používat mobily?

Bezesporu. To je krok správným směrem! Podíváte-li se na prestižní zahraniční školy, zjistíte, že to tam funguje podobně. Mobilní telefony – ty malé krabičky s falešným pocitem potěšení – do škol prostě nepatří. Nejenže odvádějí pozornost, ale navíc školáky ochuzují o schopnosti, které budou v životě skutečně potřebovat.

Navrch budou mít mladí lidé, kteří zvládnou pracovat s realitou, rozvíjet své schopnosti a vnímat svět kolem sebe. Schovávání se za obrazovky a útěk k závislosti na umělých prožitcích není cesta, která vede k úspěchu nebo spokojenosti. Místo toho bychom měli děti učit vnímat skutečné podněty, komunikovat a rozvíjet si empatii, což jsou dovednosti, které technologie nikdy nenahradí.

A přemíra virtuální reality? Ta může působit až jako záměrná past. Lidé se kvůli ní často vzdávají občanské angažovanosti, kritického myšlení a schopnosti aktivně vnímat svět. Všimněte si, kolik lidí už dnes nedokáže číst mezi řádky v neverbální komunikaci, protože jsou zvyklí komunikovat jen prostřednictvím zpráv na displeji. A to nemluvě o tom, co se děje s naším jazykem – spousta těchto „konverzací“ dává češtině pořádně zabrat.

Reálný svět dětem otevírá prostor pro skutečné zážitky, hlubší učení a rozvoj dovedností, které jim umožní nejen uspět, ale také vést bohatší a spokojenější život. To platí i pro svět nás „velkých“.

Ostatně dnešní doba vytěsňuje i snění, představivost a zplošťuje kreativitu. Nezdá se vám?

Kreativita přitom není jen příjemný bonus – je zásadní pro naše kognitivní funkce. V dětství je to právě představivost, která nás učí tvořit, rozvíjet myšlení a hledat nové cesty. Vzpomeňte si, jak jsme si jako děti hráli: Hrad z písku se stal pevností, panenka princeznou a velký kámen drakem. Fantazie nás učila překračovat hranice všedního světa.

A co dnes? Dostáváme omalovánky s pevnými konturami. Tento obraz krásně ilustruje, jak funguje i svět dospělých. Máme svobodu, ale jen na oko. Smíme si vybrat barvy, ale obrysy jsou pevně dané. Kde je prostor pro vlastní vizi, pro překročení těch hranic?

Tohle je past. Kreativita se dusí, když nám někdo předem vytyčí všechny možnosti. Svoboda, která se nabízí, je pak jen iluzí. A co hůř – naše vlastní sny a představy jsou vytlačovány vizemi jiných. Místo abychom snili své sny, žijeme sny těch, kteří mají moc je formovat – často například politických či korporátních struktur.

Ale mělo by to být právě naopak. My sami bychom měli být těmi, kdo tvoří a maluje obrysy, kdo dává svému životu barvy. Svět, který neumožňuje svobodný rozvoj kreativity, není světem růstu, ale stagnace. Naší výzvou je vrátit se ke snění, překračovat dané linie a znovu si přivlastnit svobodu tvořit – nejen na papíře, ale i v životě.

Takzvaná „blbá nálada“ se nás nepustila snad už od té doby, kdy o ní hovořil Václav Havel. Proč?

Možná proto, že jsme podvědomě jako společnost mnohem nespokojenější, než si sami přiznáváme. Trendy falešného pozitivního myšlení, které nám jsou vnucovány, tuto frustraci jen maskují. A čísla nelžou – nárůst depresí a úzkostí ukazuje, že mnozí z nás ve skutečnosti nejsou šťastní. Úsměv na povrchu často skrývá smutek uvnitř.

Problém je, že jsme zaměnili skutečné hodnoty za pozlátko. Myslíme si, že štěstí najdeme v novém iPhonu, v deseti párech luxusních džínů nebo v drahém autě. Ale skutečné naplnění nepřichází z věcí. Přichází z lidských okamžiků – z pohlazení, laskavého slova, pocitu, že nás někdo chápe a že na nás záleží.

A přesto žijeme ve světě, kde kariéra často přebíjí vše ostatní. Jsme tak zaneprázdněni, že nemáme čas na ty malé radosti, které dělají život skutečně smysluplným. Albert Einstein to řekl trefně: „Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí naše vlastní štěstí.“

Jenže žijeme v éře sobectví. Společnost často staví na piedestal individualismus a vlastní prospěch. A teď si položme otázku: Kolik z dnešních lídrů bychom mohli označit za nesobecké? Kolik z nich nás inspiruje k tomu, abychom byli lepšími lidmi?

Blbá nálada nás neopouští, protože jsme ztratili spojení – nejen mezi sebou navzájem, ale také sami se sebou. Pokud chceme změnu, musíme začít znovu objevovat skutečné hodnoty. Ne ty, které lze koupit, ale ty, které nás spojují jako lidi.

Jakého nesobeckého lídra v současnosti byste vy jmenovala?

V naší společnosti zatím nikoho takového nevidím. Určitě tací jsou, ale zatím nejsou vidět.

Podle vás by měl být rok 2025 předělový. Budeme cedit krev?

Čínské přísloví říká: „Neštěstí vychází z úst, a proto moudrý člověk váží slova.“ Tato slova nesou hlubokou pravdu o tom, jaký vliv mají naše vyjádření a emoce na okolní svět. Veřejný prostor, zaplavený negativitou, konflikty a strachem, nezůstává izolován – šíří svůj dopad dál, formuje mezilidské vztahy a ovlivňuje kolektivní vědomí.

Moderní věda nyní přináší fascinující vhledy do této dynamiky prostřednictvím konceptů, jako jsou monitoring proměnlivosti srdeční frekvence – (Heart Rate Variability – HRV) a fenomén kvantového propojení či strhávání.

Variabilita srdeční frekvence (HRV) není jen ukazatelem fyzického zdraví. Je to most mezi našimi emocemi, myslí a okolním světem. Když se dostaneme do takzvaného koherentního stavu – takzvané harmonie mezi srdečním rytmem, dechem a emocemi – vytváříme kolem sebe silné harmonizující elektromagnetické pole, které má sílu pozitivně ovlivnit lidi kolem nás. Tento stav podporuje empatii, tvořivost a schopnost řešit problémy, ale co je nejzajímavější, doslova „vysílá“ harmonii do okolí.

A tady přichází na scénu fenomén kvantového strhávání. Všichni jsme propojeni na úrovni, kterou teprve začínáme chápat. Podobně jako částice v kvantové fyzice ovlivňují jedna druhou bez ohledu na vzdálenost, i naše energie rezonuje a strhává ostatní – ať už směrem k harmonii, nebo k chaosu. Pokud jedinec v koherentním stavu dokáže ovlivnit své okolí, co teprve celá skupina? Pozitivní energie není jen „pěkná myšlenka“ – je to fyzikální jev, který může proměnit celé komunity.

Naopak negativní emoce – hněv, frustrace, strach – vytvářejí chaos, který se šíří stejně neviditelně, ale neméně intenzivně. V dnešním světě, kdy adorujeme zlo a konflikty, dochází k masivnímu strhávání směrem dolů. Lidé ztrácejí schopnost chápat neverbální signály, empatii nahrazuje odcizení a kolektivní vědomí se posouvá k polarizaci. Vezměme si, jak často ve veřejném prostoru oslavujeme konflikty, nenávist a zlo. Bulvární zprávy, televizní pořady plné skandálů, nebo politické diskuse, kde vítězí ten, kdo více urazí druhého. Co to říká o nás samotných? Když adorujeme zlo, ať už vědomě, nebo nevědomě, vytváříme toxické prostředí, ve kterém není prostor pro klid, mír a skutečnou spolupráci.

Rok 2025 může být zlomovým okamžikem. Pochopením fenoménu kvantového strhávání a síly energie srdce nám dává nástroje, kterými můžeme změnit svůj životní kurz. Každý z nás může svou vnitřní harmonií ovlivnit nejen svůj bezprostřední prostor, ale i širší komunitu. Začněme si být vědomi síly, kterou máme. Naše slova, emoce a činy vytvářejí pole, které rezonuje dále, než si dokážeme představit.

Chceme-li, aby byl rok 2025 počátkem změny k lepšímu, musíme se nejprve obrátit k sobě. Jakou energii vysíláme? Jsme schopni vytvořit koherentní stav a harmonizovat své okolí? Pokud se naučíme být vědomějšími a začneme šířit opravdovou pozitivitu, můžeme transformovat nejen své vlastní životy, ale i společnost jako celek.

Nakonec záleží na tom, jakou volbu uděláme, co po sobě zanecháme. Budeme šířit destrukci, nebo zvolíme cestu k harmonii a propojení? Odpověď leží v našich srdcích – a to doslova.