Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali, o nás samých?

Ta léta mi přivedla na mysl ono biblické vyprávění o vepřích, kteří se za blaženě vítězného chrochtání ženou k hraně útesu. Příběh je varovný. To, že je reflektován, však udržuje naději.

Za minulého režimu byl přibrzděn konzum – jako by to byla ta největší jeho chyba. Tou však byla absence systematické společenské rozpravy na nejrůznější témata. Kdyby byla, vysvětlilo by se rychle, že ty natřískané regály nejsou vlastně ničím jiným, než „zlatým teletem“, kteroužto story již známe – a jako inteligentní lidé nemusíme sahat na rozpálená kamna dvakrát.

Jenomže ten společenský diskurs je stále v plenkách. Většina obyvatelstva pochopila změnu režimu jako povel k nezřízenému konzumu. Morální otázky minulosti se odbyly ideologickými frázemi, pouhým přepólováním černobílého světa, v čemž se ukázali být mistry bývalí svazáci, politruci a jim podobní (v současné době nejslyšitelnější). Obyvatelstvu to však stačilo. Byla z něho univerzálně sňata vina a pouze komunisti, estébáci a jejich agenti prý mohou za všechno, co se stalo, děje a ještě nějaký čas dít bude.

Lidé tak přijali ideologicky příjemnou náhražku místo reality. Spolkli návnadu a manipulátoři pak už jen zasekli háček, protože přiznat si vinu a prozřít, to umí v tak prekérní situaci jen málokdo. Nemnoho bystrých si s hrůzou uvědomilo, že ten „pravdomluvný Západ“ často využívá stejné kolejničky, po nichž nás převážel starý režim.

Strach a manipulace se strachem, se nyní dostaly na vyšší „level“. Realita – a skutečné nebezpečí je její součástí – společnosti uniká.

Nikdy nebude dosti připomínání si Gilberta Keitha Chestertona. V „Jisté teorii o tyranech“ napsal:

„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. ...ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Václav Cílek zdůrazňuje závažnost tohoto jevu, který však není důvodem ke zmatkování a hysterii, ani k zavedení diktatury. Je silným podnětem k usilovným činnostem, směřujícím k uvolnění napětí a budování důvěry ve světě. To znamená jít válečným štváčům po krku, chceme-li efektivně snížit napětí ve zdrojových zemích migrace, utěsnit hranice a přispět ke stabilitě a „retenční kapacitě“ přechodových států.

Prezident Zeman je samozřejmě na správné stopě, mluví-li o studii profesorky Kelly M. Greenhillové „Zbraň masové migrace“. Aby sebral vítr z plachet všem pošukům, kteří věci jdoucí nad jejich chápání, hned nálepkují žvásty o konspiraci, Václav Cílek uvádí, že tato monografie v roce 2011 získala ocenění jako nejlepší kniha roku v oboru mezinárodních studií.

Současně to znamená doma se s předstihem připravovat na kultivované přijetí migrantů, kteří přes všechna tato opatření přijdou. Nebezpečí totiž můžeme způsobit především sami sobě. Třeba tím, že dlouho necháme na běh věcí reálně působit převážně teoretiky všelijakých práv. Teoretici mají zůstat teoretiky, protože „akademická mysl odráží nekonečno a jest plna světla z toho prostého důvodu, že jest mělká a stojatá“. (G.K.Chesterton, Muž, který byl příliš živý)

Je třeba vyvážit lidská práva a efektivitu vymáhání práva jako takového. Práva příchozích nemohou být na úkor práv místních. Celá ta situace stojí tak, že je podobna zákonu o zachování hmoty a energie. Tak je to i se sumou uplatněných lidských práv a množstvím běženců.

Je snadné něžně vložit jediného uprchlíka do vaty, protože na něj lze vynaložit veškerou humanitární péči, kterou je schopno vyvinout deset milionů lidí. Prezident ho přijme, kardinál ho pokřtí, Okamura s ním posnídá, vláda si ho vezme jako maskota do Lán, až z toho všeho bude mít ujímání.