Poslanci ve středu večer schválili základní parametry státního rozpočtu na rok 2020, který počítá se schodkem 40 miliard korun. Zatímco opozice ho tvrdě kritizovala a poslanec ODS Jan Skopeček ho dokonce označil za rozpočtový zmetek, bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer v rozhovoru pro DVTV prohlásil, že nezáleží tak moc na tom, jestli je schodek nula nebo 40 miliard, ale na tom, jestli se snižuje, nebo zvyšuje zadlužení ekonomiky, přičemž i deficitní rozpočet může znamenat snižování dluhu. Souhlasíte s názorem bývalého šéfa centrální banky, že normálně hospodařící stát není ten, který nemá dluhy, ale ten, který je má nízké a rozumné?

Bohužel, dneska se to už normou stalo… To ale neznamená, že je to správná norma. Třeba Německo dokazuje, že přebytkově či vyrovnaně se dá hospodařit i dnes. Ukazuje to, že tvrzení typu „doba je těžká…“ a bla bla – to jsou jen výmluvy.

Jistě se dá souhlasit s tím, že klíčové je dlouhodobě zadlužení ekonomiky jako celku snižovat. To však není případ české ekonomiky. Taky se dá souhlasit s tím, že z jednoho schodku čtyřicet miliard není nutno dělat tragédii – pokud před ním nebo po něm byl rozpočet třeba zase přebytkový. To ovšem také není případ české ekonomiky. U nás je zkrátka nedobrý celý trend.

A hlavně: celá filozofie v pozadí je úplně špatně. Známe dva základní přístupy, jak provádět hospodářskou politiku: monetárně skrze centrální banku a fiskálně skrze vládu a její rozpočet. Rozpočet by měl být nástrojem, který optimálně v dobách lehčích si připraví rezervy a v dobách těžkých z nich pak ekonomiku podpoří. Ostatně právě to dělá třeba již zmíněné Německo. Jenže na to politici totálně rezignovali. Jenom vytloukají klín klínem, a když chybí peníze, tak prostě zvýší daně, aby to tak nějak účetně vyšlo. Výsledkem je, že rozpočet funguje úplně naopak, než by měl. Místo toho, aby fungoval jako stabilizátor ekonomiky, hospodářský cyklus naopak prohlubuje. V dobách dobrých sype peníze do ekonomiky a tím ji přehřívá, v dobách zlých najednou nemá peníze, tak zvyšuje daně, a tím recesi ještě prohlubuje. Tak právě tohle je ten největší problém rozpočtu!

Od některých ekonomů zaznělo, že navržená výše schodku není takový problém jako složená daňová kvóta. Ta dosáhne v příštím roce úrovně 35,9 procenta, když ještě v roce 2015 to bylo 32,6 procenta. Půjde tedy o nejvyšší zatížení běžného daňového poplatníka u nás za posledních 25 let. Jak ale jinak uživit armádu úředníků, která bude v příštím roce čítat 475 tisíc lidí, zatímco ještě před pěti lety jsme si vystačili se 417 tisíci?

Ano, to je vlastně jiné pojmenování téhož jevu, který jsem právě popsala: Daňová kvóta roste, tedy daňoví poplatníci jsou víc a víc zatěžováni, a to v době, kdy by jim měl stát naopak ulevit, protože hospodářská situace se zhoršuje. Neboli stát vlastně recesi ještě prohloubí tím, že ty, kdo jsou nejproduktivnější, kdo celý ten cirkus živí, tedy podnikatele a firmy, ještě víc zatíží. Samozřejmě když víc podusíte ty, kdo živí úředníky a obecně státní zaměstnance, nemůžete čekat, že se ekonomika zmátoří a budeme se všichni vespolek mít líp.

Čili chyba je opět v celkovém filozofickém přístupu: Cesta z toho ven je jen skrze snížení počtu státních zaměstnanců, které by umožnilo vyrovnat státní rozpočet. Tím se nastartuje opačná a pozitivní spirála.