Dnes si připomeneme výročí 25. února 1948. Proč k němu podle vás vůbec došlo? V čem vidíte hlavní příčiny?

Jsem přesvědčen, že tady hrála velkou roli druhá světová válka, události, které jí bezprostředně předcházely. Mám na mysli velice negativní zkušenost s chováním tehdejších demokratických mocností, tedy Mnichov 1938, poté události na konci války, kdy sovětská Rudá armáda z velké části osvobodila Československo, což už byla součást dohod velmocí, kdy byla vytyčena známá demarkační čára a kdy americké jednotky, i když mohly být v Praze dřív než jednotky Rudé armády, přesto tuto demarkační čáru nepřekročily. A v podstatě už se sovětskými jednotkami sem přicházeli sovětští poradci. Víceméně v dubnu 1945 se už jednoznačně deklaroval soulad s politikou Sovětského svazu a hned po válce se začala budovat síť informátorů, nastala infiltrace bezpečnostních složek, sovětští zpravodajci tu byli velmi aktivní. Vidíme to na odmítnutí Marshallova plánu, což byla naprosto osudová chyba. A infiltrace zejména v bezpečnostních složkách byla velmi výrazná.

Takže toto všechno víceméně připravilo atmosféru voleb v roce 1946 a únorových událostí roku 1948. Určitě tehdy mnoho lidí upřímně věřilo, že levicová alternativa může vést ke zlepšení poměrů, že ta děsivá zkušenost druhé světové války může být jakýmsi katalyzátorem ke zlepšení situace, a uvěřili slibům komunistů. Ale velice záhy, ve třiapadesátém roce u nás proběhla měnová reforma, začaly první nepokoje v Polsku, v NDR, nakonec i u nás, v Plzni a jiných městech, ale to už komunisté byli u moci a na nějaké liberalizování politiky už bylo pozdě, jak jsme viděli v šestapadesátém roce v Maďarsku nebo v osmašedesátém u nás.

Nebylo jedním z důvodů Února 1948 nejen zklamání z Mnichova, ale i z toho, že při tom připravovaném poválečném rozdělování Evropy nás západní mocnosti nechaly napospas vlivu Sovětského svazu?

Ta velmocenská politika svoji roli nesporně hrála, na druhou stranu, když se podíváme do sousedního Rakouska, tam třeba byla Sovětská armáda až do roku 1955 také. Dokonce tam byla déle než u nás. V podstatě to byla okupační mocnost. Ale domácí politici v Rakousku dokázali tomuto tlaku odolat, ustát ho a Rakousko nastoupilo cestu demokratického vývoje. U nás nelze popřít, že značná část společnosti dala ve volbách v roce 1946 komunistické straně důvěru a pak komunisté na dlouhých čtyřicet let svobodné volby znemožnili. Nicméně participace nemalé části domácího obyvatelstva také hraje roli v tom, že komunistům se cesta k moci otevřela a oni ji využili.

Ale je vidět, že ani po čtyřiceti letech zkušeností s komunistickou totalitou není poměrně velká část české společnosti imunní proti autoritativním vládcům. Naopak se zdá, že k tomu část společnosti dokonce inklinuje, ať už vezmeme obdiv k ruskému prezidentovi Putinovi nebo k současnému Rusku. Čím to podle vás je?

Já se nad tím také zamýšlím a myslím si, že je to dlouhodobým působením komunistické propagandy. Jestliže čtyřicet let tady opravdu bylo systematické působení prostřednictvím sdělovacích prostředků, prostřednictvím oficiální politiky, prostřednictvím školského vzdělávacího systému, bylo to velmi masivní působení, asi bychom popírali platnost pedagogických principů, kdybychom si řekli, že to nezanechá plody. Čím déle je takový režim u moci, tím déle také trvá to vymanění se z jeho následků.

Když vezmeme paralelu s nacionálním socialismem, který byl děsivý, strašlivý, rozpoutal druhou světovou válku, ale byl u moci „pouze dvanáct let“, od roku 1933 do roku 1945, což nebyla tak dlouhá doba, navíc mnoho lidí si pamatovalo demokratickou éru před nástupem Adolfa Hitlera, bylo tedy mnohem snazší na tuto éru navazovat. Zatímco komunismus trval v Československu čtyřicet let, v Sovětském svazu dokonce sedmdesát let, v Číně i v severní Koreji je dodnes.

A vidíme, že čím déle má tento totalitní režim možnost ovlivňovat myšlení lidí, způsob života společnosti, tak tím hlubší stopy za sebou zanechává. Myslím, že to je jedna z možných odpovědí.

Dokázali jsme se vyrovnat s totalitní minulostí? Po roce 1989 politici volali po tlusté čáře, říkali „nejsme jako oni“, neodhodlali se ani zakázat komunistickou stranu, i když propagace komunismu byla zákonem zakázána. Nebylo to z dnešního pohledu naivní, když vidíme, jak bývalí nomenklaturní kádři z podniků zahraničního obchodu, bývalí zaměstnanci nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti dokázali díky svým kontaktům získat ekonomickou moc a nyní přebírají i moc politickou?

Myslím si, že to byla jedna z chyb polistopadového období, že komunistická strana, respektive lidé, kteří byli s režimem úzce spojeni, nebyli zbaveni ekonomického vlivu. A často později transformovali ten ekonomický vliv, ten startovní kapitál do vlivu politického. To určitě svoji roli hraje, myslím, že bychom měli být schopni se z těchto chyb poučit. Ale to už jsou věci, které se staly a nedají se změnit.

Dnes je třeba v té demokratické politické soutěži porazit komunistické myšlenky, komunistickou stranu v ideovém souboji. Mám pocit, že se to daří, komunisté ztrácejí vliv, ztrácejí podporu, nicméně infikují společnosti i nadále. Já jsem před časem v jednom svém vystoupení v Poslanecké sněmovně řekl, že pokládám za ostudu české společnosti, že bezmála dvacet let nového století, bezmála třicet let po pádu režimu komunisté zasedají v parlamentu. Nicméně je to realita, kterou musíme vzít na vědomí, ale je třeba, abychom byli stále na pozoru a nezapomínali na to, že komunisté se nedistancovali od své minulosti, dodnes ústy řady svých představitelů, ať už v parlamentu nebo z předsednictva své strany obhajují rok 1948, dokonce někteří obhajují justiční vraždy včetně vraždy Milady Horákové, oslavují Klementa Gottwalda, jezdí na sjezdy zahraničních komunistických stran, posílají zdravice. Viz třeba předseda KSČM Vojtěch Filip, který posílal zdravici předsedovi komunistické strany severní Koreje.