Přivítal jste rozhodnutí Ústavního soudu, které před pár dny otevřelo jednotlivcům žijícím v registrovaném partnerství cestu k osvojení dítěte?

Je to velká radost, jde o další z kroků k rovnoprávnosti dvojic stejného pohlaví. Jsem rád, že tomu média věnují pozornost, ale chci upozornit, že registrované partnerství není registrovaným partnerstvím pro homosexuály, ale pro dvojice stejného pohlaví. Tohle ústavní rozhodnutí je v pořádku, protože dvojice stejného pohlaví nemusí spojovat pouze intimní vztah, ale prostě citový. Ústavní soud zrušil část zákona, která individuální adopci osobám žijícím v registrovaném partnerství znemožňovala. To znamená, že teď mohou žádat o adopce stejně jako doposud všichni ostatní občané.

Proč jste kdysi na tuto diskriminaci v zákoně přistoupili? Byla to úlitba pro to, aby zákon o registrovaném partnerství v parlamentu prošel?

Vzpomínám, že nám tenkrát před deseti lety, než byl schválen zákon o registrovaném partnerství a kdy jsme se velmi těžce rozhodovali, jestli vtělíme adopce do návrhu zákona, nebo ne, právníci řekli, dejte tam paragraf, že nebudou dvojice stejného pohlaví žijící v registrovaném partnerství mít možnost osvojit dítě. Pak má zákon větší šanci, že projde a Ústavní soud to pak jako diskriminační změní. Mysleli jsme, že to bude do roka, do dvou, do tří, trvalo to nakonec deset let. Přesto jsem tomu věřil.

Proč to trvalo tak dlouho? Proč jste nenapadli tento paragraf u Ústavního soudu a čekali na to, až někdo z těch, kteří tím byli postiženi, podá žalobu?

Tady je neustálý odpor mezi tehdejšími konzervativními poslanci nejen proti adopci, ale rozhodně i proti registrovanému partnerství. A oni říkají, že jsme tenkrát slíbili, že už nikdy nic víc než registrované partnerství nebudeme nárokovat. Ať je to tak či tak, v podstatě k tomu stejně došlo, protože Gay iniciativa, která v roce 2006 prosadila registrované partnerství, ještě do konce roku 2006 podávala informace všem, kteří měli zájem, jakým způsobem mají lidé zákon chápat a jakým způsobem mohou lidé vstupovat do registrovaných partnerství, a pak ukončila svou činnost. Takže skutečně od konce roku 2006 tady nebyla organizace z těch, které podávaly návrh na přijetí zákona o registrovaném partnerství.

Já jsem potom byl nějaké roky šéfem poradců u ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové a s paní ministryní jsme prosadili přijetí antidiskriminačního zákona, v němž registrované partnerství doznalo zhruba tři sta doplňků určitých rovnoprávných postavení vůči manželství. Tam, kde bylo v zákoně napsáno „manželství“, bylo dodáno „a registrované partnerství“. Ale už tu nebyla organizace, která by nárokovala adopce, takže my jsme svůj slib symbolicky splnili. Poté vznikla nová organizace Proud, organizace mladých, nová generace, ta žádný slib nedala, pokud jsme ho vůbec dali my, a ta věděla – po konzultacích s námi, že je jen jediná cesta: nějaká dvojice musí vstoupit do registrovaného partnerství, musí zažádat o adopci, všechny stupně soudů to zamítnou a až Ústavní soud tento paragraf jako diskriminační posoudí a zruší. A to se jedné dvojici podařilo a po třech letech to bylo úspěšné.

Nebyla by bývala rychlejší cesta prosadit zrušení zákazu adopcí pro osoby stejného pohlaví prostřednictvím stížnosti části zákonodárců? Proč jste to nezkusili?

Jak už jsem říkal, organizace, která prosadila zákon o registrovaném partnerství, skončila v roce 2006. Takže nebyla organizace, která by po tom šla, a jak je vidět, osobní zájem poslanců tam nebyl. Nicméně se to připravovalo až se vznikem nové, mladé organizace Proud a dalších iniciativ, těm se toho potom podařilo docílit. Ale hlavní zásluhu má dvojice, která byla statečná, šla do toho a vydržela tři roky o adopci usilovat.

Vzpomínám, že přijetí zákona o registrovaném partnerství nebylo snadné. Podařilo se jej prosadit až po několika pokusech…

Popáté, trvalo to šestnáct let.

A uspěli jste hlavně díky tomu, že vám byla nakloněna veřejnost. Myslíte si, že by se tehdy veřejné mínění obrátilo proti vám, kdybyste hned chtěli všechno, tedy i adopce dětí? A že dnes doba dozrála a vhodný čas k dalšímu kroku nastal, o čemž svědčí i fakt, že rozhodnutí Ústavního soudu tady nevyvolalo žádné protestní reakce?

Myslím, že nám tehdy právníci poradili dobře. Řekli, dejte verzi bez adopcí, hlavně ať projde zákon, a pak, až přijde další generace, se uvidí. Dotkla jste se jedné důležité věci: když se nás novináři ptali, jestli je pro nás nejdůležitější přijetí zákona, říkal jsem: nikoli, pro nás je hlavní ten posun ve veřejném mínění od roku 1990. Při prvním průzkumu veřejného mínění bylo tehdy zjištěno, že deset procent občanů akceptuje naši jinakost a naše nároky na rovnoprávnost, v roce 2006 to bylo už sedmdesát pět procent občanů. Ta cesta k registrovanému partnerství byla důležitější, protože jsme byli zváni do médií, mohli jsme lidem vysvětlovat a ukazovat na svých příkladech, že nejsme žádní zvrhlíci a že nejsme na spodině společnosti.

Pamatuji se na první tiskovou konferenci, když novináři vstoupili do sálu, kde jsme na ně čekali ve společenských oblecích, a pořád se rozhlíželi, jako by něco hledali. Zeptal jsem se, co hledáte? A oni řekli, ty homosexuály. Tehdy si každý myslel, že nosíme kabelky, sukně a podobně. Skutečně tato cesta byla důležitější. Ale adopce byly ještě velice málo podporované, až díky diskusi a vývoji ve světě i v Evropě to dnes český národ vnímá velmi kladně, kromě těch velmi konzervativních uskupení.

Ale v tomto případě vůbec nejde o práva dvojic stejného pohlaví, jde nám především o práva dětí, protože Česká republika je na prvním místě v obsazenosti dětských domovů. I když je dětem v dětských domovech věnována velká péče, ale jestli o dítě pečuje sedm tetiček, pořád to není táta s mámou. A když je dnes padesátiprocentní rozvodovost, rozhodně matka samoživitelka nemůže dát dítěti to, co dvojice, protože dvojice je identifikační vzor pro dítě, aby vidělo, že dva lidé spolu žijí, mají se rádi, pohádají se a usmiřují, jeden třeba nakupuje, vaří a myje nádobí, druhý zase uklízí a dělá jiné věci. Prostě identifikační vzor pro dítě a rodinnou pohodu jsou dva lidé. Vím, že ideální je táta a máma, ale jestli jsou to máma s tetou nebo táta se strýčkem, dvě ženy nebo dva muži, není tak podstatné, podstatné je, že dítě není v dětském domově a že jeho právo být někým milován je naplněno.

Ale nemrzí vás, že možnost adoptovat dítě přece jen přišla až po dvaceti šesti letech, protože o tuto možnost už jedna, možná dvě generace přišly?

Před deseti lety by to bylo aktuálnější, příhodnější. Za totality byla obrovská spousta homosexuálů, kteří žili ve dvojicích. Padesát procent se naoko vdávalo a ženilo, ale měli vedle toho přítele nebo přítelkyni stejného pohlaví. Když pak totalita skončila, tyto dvojice se samozřejmě těšily na registrované partnerství. A znám mnoho dvojic mužů nebo žen, které po totalitě vychovávaly dítě jednoho z nich, proto by tehdy byl tento zákon aktuální. Nicméně všechno chce čas a myslím, že teď je to v pořádku. Ale Ústavní soud nemůže rozhodnout za vládu a za politiky, teď už jde jen o to, aby bylo možné, aby druhý partner, který není otcem nebo matkou, mohl také adoptovat dítě svého partnera.

Je ještě něco, co vám chybí k plné rovnoprávnosti, o co ještě budete usilovat?

Ano, v registrovaném partnerství existují ještě nějaké nedostatky, například to, že není nárok na vdovský důchod. V podstatě jednou větou: byli bychom rádi, aby registrované partnerství a manželství měla stejná práva. Na druhou stranu ale třeba vítám, že rodina s více dětmi bude mít vyšší odečet daní. Naprosto chápu podporu rodin. Ale byl bych rád, kdyby se detaily v registrovaném partnerství, které ho nečiní rovnoprávným s institutem manželství, ještě doladily.

Myslíte si, že všechny předsudky vůči homosexuálům, o nichž jste mluvil, už padly?

Ano.