Letos si připomínáme třicet let od sametové revoluce. Vy jste si prý ještě těsně před revolucí prožil poměrně krušné chvíle…

Ano, jak říkáte, ještě na sklonku minulého režimu jsem na vlastní kůži zažil výslechy StB. Musel jsem povinně několikrát navštívit budovu StB v Plzni, kde mě vyslýchali. Tehdy se ještě nevědělo, že o rok později bude revoluce a jak to tady vlastně dopadne.

A proč vás vyslýchali?

To bylo v souvislosti s mojí uměleckou tvorbou, s kapelou, kterou jsme tehdy měli. Týkalo se to nejen mě, ale také třeba Davida Křížka, což je dnes náš slavný jachtař. S tím jsme tehdy kapelu zakládali. A ještě Dušana Peteříka, to byl třetí takový „aktivista“. Oni byli u výslechu jen jednou. Já, protože jsem byl šéfem té kapely, jsem musel docházet pravidelně. Až když jsem jim řekl, že můj strýc je u policie, a sdělil jsem jim jeho jméno (on měl docela vysokou hodnost na oddělení vražd), tak mě najednou nechali být. Ale já jsem za to byl vlastně i docela rád, že jsem ještě stihl před revolucí jako mladý kluk takový „incident“. Že jsem si to vyzkoušel na vlastní kůži.

Rok 1989, co pro vás tehdy znamenal?

Hodně velkou změnu. Tak pro umělce ta revoluce byla opravdu velkou změnou. Znamenalo to například zrušení přehrávkových komisí a schvalování repertoáru. Schvalování, co vůbec může umělec hrát a dělat, ať to bylo v jakékoliv sféře. Pro mě revoluce a změna toho režimu určitě znamenaly svobodu. Víte, já jsem byl předtím se svým kamarádem z kapely, baskytaristou Rudou Lukešem, připraven, že se nevrátíme z cesty do Nizozemska, kde jsme měli hrát. Měli jsme už pod postelí schované kufříky. To bylo právě po těch výsleších, kdy jsem si říkal, že tady se asi svobodně tvořit prostě nedá. Ale naštěstí se to prolomilo.

Jak už jsme řekli, právě letos si připomínáme už třicet let od sametové revoluce. Co se nám během těchto let povedlo a co naopak?

Já to nějak nehodnotím. Samozřejmě leccos se dalo asi udělat lépe. Pro mě jako extrémněji smýšlejícího člověka takový ten mírný přerod asi nebyl úplně šťastný. Protože spousta lidí převlékla kabát a jede ve starých kolejích. Máme je tu dodnes. To si myslím, že je zrovna věc, která se úplně nepovedla. Oddělit zrno od plev…

Mají tedy pravdu ti, kteří říkají, že se měli komunisté po revoluci zakázat? Souhlasíte například s Michaelem Kocábem, který před časem promluvil v tom smyslu, že komunisté měli být postaveni mimo zákon?

Já jsem hudebním fanouškem Michaela Kocába, a i když se k politice většinou nevyjadřuji, tak v tomhle s ním souhlasím. Že jsme prostě asi měli být ráznější. Nezůstaly by tam různé ty praktiky, které zůstaly, a bude trvat ještě dlouho, než se nám je podaří odstranit. Jestli vůbec… ta cesta je sice mírnější, asi mírumilovnější, ale je zdlouhavější a pro nás ještě bolestivá, v lecčem…

A jak s odstupem doby vidíte osobu Václava Havla?

Václav Havel tím, co říkal a psal už jako dramatik, pro mě byl součástí převratu, revoluce a příchodu svobody, ať to bylo jakkoliv. A hlavně jsem několikrát vystupoval v jeho hrách. Hrál jsem třeba ve hře Spiklenci, na kterou se on sám přišel podívat… jak říkám, pro mě je jméno Václava Havla spojeno s nějakou nadějí, s převratem a se svobodou. Já to prostě vidím takto.

A co říci na to, že mu řada lidí v posledních letech doslova „nemůže přijít na jméno“?

Já se o politiku nějak do hloubky nezajímám a jak už jsem řekl, ani ji většinou nekomentuji. Nevím, co všechno ti politici dělají dobře, co špatně. Mám to vždy spojené s nějakým obdobím. Neřeším nějaké případné postranní plány těch lidí, ale jméno Václava Havla má pro mne dvě roviny. A to za prvé rovinu té svobody, která přišla s jeho jménem. Byli jsme samozřejmě rádi, že najednou místo těch, kdo byli před ním, tady je v tu chvíli Václav Havel. To je jedna rovina. Druhá je ta umělecká, dramatická. Mimochodem, v divadle na Vinohradech jsem byl na jednom jevišti s Dášou Havlovou. Václav Havel tam často chodil dívat se na zkoušky.

Když odbočíme, vy jste nedávno pokřtil svou novou knížku básní…

Ano a jsem za to rád. Spousta lidí považuje tuto činnost za takovou donquichotskou, dalo by se říci v dnešním konzumním světě za zbytečnou. Já si to nemyslím. Myslím si, že naopak lidé čím dál tím víc potřebují takovou tu křehkost duše a to krásno. Jak Vladimír Morávek, když něco inscenuje, říká –  „pojďme se dotknout krásna“. Tak ano, pojďme se dotýkat krásna, pojďme si to krásno vytvářet. Protože kdybychom skončili jen v obchodních domech, v multiplexech a v obchodech s drahým oblečením a elektronikou, tak by to bylo trošku málo. A asi bychom degenerovali ještě rychleji, než se to stává.