Jak vidíte německo-francouzskou smlouvu a její důsledky pro EU i pro celou Evropu? Je to ta deklarovaná vícerychlostní Evropa?

Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová se sešli 22. ledna letošního roku v Cáchách, aby podepsali novou německo-francouzskou smlouvu o prohloubení vzájemných vztahů v zahraniční politice, obraně, hospodářství, integraci pohraničních regionů. Navazuje na první takovou smlouvu, podepsanou generálem de Gaullem a kancléřem Konradem Adenauerem v Elysejském paláci sice přesně na den, ale s rozdílem 63 let, která uzavřela stovky let probíhající nepřátelství obou zemí. O obsahu cášské smlouvy psal již na stránkách Parlamentních listů poslanec Radovan Vích. Proto nemá smyslu, abych ho opakoval.

Snad bych jen připomenul, že smlouva nastiňuje cestu Evropské unie do roku 2030 a v mnohém navazuje na Macronův projev na Sorbonně z 26. září 2017 a jeho pětadvacet bodů, co by měla EU dělat, aby zůstala Evropskou unií a dále se rozvíjela. Předtím se uskutečnila řada schůzek obou státníků, z nichž jedna z nejdůležitějších proběhla 19. června minulého roku na zámku Meseberg severně od Berlína.

Někteří komentátoři uváděli, že to je v podstatě bezcenný šestnáctistránkový dokument. Jiní upozorňovali na to, že smlouvu podepsali dva státníci, jejichž pozice ve vlastních zemích slábnou. A proto se chtěli vzájemně podepřít. Další postřehli, že to je jedna z cest, jak dosáhnout toho, aby se EU stala vícerychlostní. To znamená, že uvnitř unie vzniknou skupiny států s rozdílným stupněm integrace. A také nelze pominout fakt, že se to událo v době, kdy je Velká Británie pevně rozhodnuta vystoupit z EU, ať už s dohodou či bez ní. Tak po jejím odchodu zůstanou bezesporu nejsilnějšími členy dva státy, které už jen svou politickou a ekonomickou váhou mohou v mnohém určovat příští směřování Evropské unie. Z tohoto hlediska je podle mého soudu nejméně prozřetelné smlouvu bagatelizovat.

Ale ať už na ni pohlížíme z jakékoliv stránky, přinejmenším je neobvyklé, aby dva členové jednoho společenství ještě navíc uzavřeli mezi sebou jakoukoliv dohodu, když většina pravidel vzájemného chování a rozhodování je dána například Lisabonskou smlouvou. Jistě nám nijak nevadí, navrhuje-li Francie, aby se Německo stalo dalším stálým členem Rady bezpečnosti. Jistě je možné bez váhání souhlasit s tím, aby Evropa byla ve světě viditelnější. Už více se nás dotýká třeba úmysl založit Evropský měnový fond a vytvářet od roku 2021 společný rozpočet eurozóny, z něhož by se hlavně financovaly investice v členských zemích. A ještě více návrh, aby neplatila při rozhodováních v rámci EU o zahraniční politice jednomyslnost, ale zůstala by v platnosti závaznost těchto rozhodnutí pro všechny.

Přinejmenším stojí za to zvážit, zda právě toto není jedna z cest, jak EU vyvést ze současné slepé uličky. Či alespoň otevřít diskusi na téma, jaký jiný způsob navrhnout, abychom se neutopili v hádání se o kvóty pro příjem imigrantů, když to je jen jeden z problémů současnosti. Když se nemůže najednou dohodnout 27 členů, třeba se domluví po dvojicích, čtveřicích, jako je V4. Či v jiných seskupeních, aby se pak z dílčích kamínků sestavila konečná mozaika. Koneckonců, co by na tom bylo zlého, kdyby s ohledem na současnou strnulost některé skupiny států postupovaly v integraci rychleji než jiné? Vždyť všechny také nemají euro, ač se k jeho přijetí zavázaly. Když nemůžeme naráz vykročit stejnou nohou, tak budeme alespoň cupitat podle toho, kdo jak umí a stojí si na svých nohou pevně. Lepší krůček vpřed, než stát na místě. Či ještě hůře couvat. A zrušit Unii? Jistě i to je možné, všechno lze zrušit, třeba i manželství, jen příchod té s kosou nikoliv. A poslat na Unii tu kosatou? Byla by už jen jedna cesta: do pekel. Ví však někdo, jak to tam vůbec vypadá?

Můžete nám prosím přiblížit historii smlouvy a setkání Adenauer – de Gaulle?

K tomu musím přece jen předeslat alespoň nejdůležitější body historie vztahů Francie a Německa. Obě země tvořily ve středověku jednu říši – L'Empire carolingien, která byla po smrti krále Charlemagna, kterého korunoval papež v roce 800, rozdělena verdunskou dohodou z roku 843 mezi tři vnuky na západní část, východní část a Lotrinsko. Z té západní a východní části vznikly dva státy – Francie a Německo. A Lotrinsko zůstalo jako oáza mezi nimi. Jenže zatímco se Francie vyvíjela během feudalismu jako absolutistické království, Německo se rozpadlo na četná knížectví. Na prahu Francouzské revoluce se země představovala jako relativně moderní stát, německá knížectví byla převážně ovládána rakouskými Habsburky a pruskými Hohenzollerny.

Revoluce podnítila nacionalistické tendence na obou stranách, které se projevily především v hraničních sporech – zda francouzskou východní hranicí bude Rýn, či naopak se německé panství rozšíří i za jeho břeh na Alsasko a Lotrinsko. Právě spor o hranice, zda je jí řeka či sahá dál za její břehy, jak levý či pravý, podle toho, zda na nich byli z jedné strany Francouzi či Němci, byl důvodem řady válek mezi oběma zeměmi, ať už to bylo v období vlády Bourbonů a Habsburků či jejich republikánských následovníků, a pokračovalo i v obou světových válkách. Tento vztah nepřátelství a vzájemné rivality se týkal nejen politiků a státníků, ale zasáhl i myšlení občanů obou zemí.

Poznamenalo to i generála de Gaulla už od dětství. Otec ho vodil po místech, kde Francouzi bojovali s Němci, a proto se syn odmítal učit ve škole němčinu, byť to byl povinný jazyk. Naopak se ji snažil obnovit, když se v první světové válce přihlásil, aby se bez ohledu na svou téměř dvoumetrovou postavu plížil jako zvěd k německým liniím. Po válce, jako ministerský předseda do ledna 1946, si uvědomoval, že Francie musí zásadně řešit svůj vztah k Německu. Toto přesvědčení v něm sílilo zejména poté, když se v roce 1958 stal prezidentem.

Jenže to už bylo jiné Německo a generál stál před novými problémy. Německo sice poražené a rozdělené, ale znovu nabírající na síle. Oproti všem poválečným mezinárodním dohodám znovu s nově budovanou armádou – bundeswehrem, jejích 35 tisíc příslušníků se dokonce cvičilo na francouzském území, a také, rovněž proti původním spojeneckým dohodám, členem atlantické aliance, a v důsledku Marshallova plánu i značně ekonomicky posílené.

Východisko viděl v jediném – za minulostí udělat tlustou čáru, a naopak vytvořit vzájemné vztahy tak těsné, aby jejich prostřednictvím mohl německou politiku ovlivňovat a brzdit, kdyby chtěla zajít příliš daleko. Tím měl na mysli zejména posilování amerického vlivu a tím spojenectví západního Německa s USA na úkor upevňování evropských svazků. Proti atlantismu brojil, stejně tak proti tomu, že se SSSR, s nímž uzavřel smlouvu, stával stále výrazněji hlavním nepřítelem západního světa a tím se hroutila jeho představa „Evropy od Atlantiku po Ural“. S Adenauerem měl řadu schůzek, než s ním uzavřel smlouvu, jejíž návrh poslal do Bonnu v září 1962.