Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Kapitalismus jako společenský systém tu je několik století. Jednak se za tu dobu vyvíjel a ještě se vyvíjet bude, jednak určitě není koncem dějin. Mluvit o postkapitalismu je proto legitimní a logické. Za tu dobu prožil řadu krizí, které odhalily jeho slabiny, ale také ho přinutily ke změnám. Civilizační změny, jako je zmezinárodnění našich životů, jsou objektivní. Nerovnoměrnost sociální, drancování přírody, moderní války určitě nikoliv. Během této doby došlo k mimořádnému rozvoji zbožně peněžních vztahů, ale je chybou ztotožňovat kapitalismus a trh. Ten byl před tím a nepochybně bude i po tom. Volný trh je ale abstraktní ideál, který za kapitalismu nikdy nebyl naplněn -  a pokud budou existovat velké nadnárodní kapitálové korporace, tak ani nebude. Rysem kapitalismu je nerovnost. Spoutat negativa kapitalismu lze částečně regulací (dnes čím dál více mezinárodní), zásadnější řešení je ale až v proměně struktur ekonomické a politické moci. O tom jsou různé postkapitalistické alternativy

Jak se díváte na krizi Řecka? Co si myslíte o tom, jak se k této krizi staví EU a jak samotné Řecko a jak na vás působí jednání premiéra Alexise Tsiprase? Lze za tuto krizi vinit „bankstery“? Hodně se hovoří o tom, že prý zvláště německé a francouzské banky dovedly Řecko ke krachu. Jaká je pravda?

S řeckou krizí souvisí dvě věci - první je, že ekonomicky málo rozvinuté Řecko se příliš pasivně vezlo na svém příslušenství k evropským strukturám a vládní PASOK či Noví demokraté nezodpovědně zanedbávali strukturu řeckého hospodářství a už před mnoha lety kývli na absurdní dlužní závazky. Druhá je samotné fungování EU a eurozóny, která toto měla odhalit a místo pouhých škrtů a vytloukání klínu klínem měla přijít s podporu rozvojových programů. Potvrdilo se tak, že neumí řešit problém příliš velkých rozdílů v ekonomické úrovni jednotlivých zemí a místo toho se zamotává do nových nestabilit. Řecko takto dnes poslala někam k Bulharsku. Finanční soukromý sektor se chová v kapitálové logice, tedy maximalizuje své zisky - a když o ty přišel, převedl své pohledávky na evropské instituce. Tu logiku drží nejen evropský kapitál. Ruský, asijský či americký neuvažuje jinak. Dnes se spíš stahují kolem případných akvizicí. Tsipras jako premiér tuto situaci zdědil a měl a má jen minimální manévrovací prostor. Otevřený bankrot a fašizace země je něco, s čím usilovně bojuje. Řešení ale není snadné ani krátkodobé a bude mít nutně mezinárodní kontext. Pokud je z politického okraje kritizován, otázkou je, co jiného kromě gest kritikové nabízejí. GREXIT není sám o sobě řešením, jen mění technikálie, ale k horšímu. Pořád to tak ale může dopadnout.

V jakém bodě podle vás nyní „uvízla“ evropská myšlenka s ohledem na vývoj v Řecku? Směřujeme podle vašeho soudu i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy a máme o to vůbec usilovat? Co by bylo podle vás nejlepší udělat s EU - ještě více ji sjednotit, nechat takto, zrušit euro, anebo zrušit celou EU?

Velké rozdíly mezi členskými státy EU, složitá pravidla tvorby evropských rozhodnutí, asymetrie moci a deficit demokracie v evropských insititucích vedou k ekonomickým a sociálním problémům, jejichž řešení asi vyžaduje hlubší zásah. Možná až do smluvního základu EU (lisabonská smlouva se v krizi příliš neosvědčila). Změny jako fiskální, bankovní či energetická unie sice prohlubují integraci, ale opět nevyváženým způsobem. Samostatným problémem je evropská obrana - na jedné straně chybí kapacity, na druhé je tu silná závislost na NATO a USA. Evropská integrace je objektivní výzva, měla by se zkvalitnit a prohloubit, buďme evropští, ale heslo jiná, lepší sociálnější Evropa je rozhodně oprávněné.