Poslanecká sněmovna na návrh europoslankyně Michaely Šojdrové řešila, zda přijmout padesát sirotků ze Sýrie. Nakonec byl návrh zamítnut, diskuze však trvala čtyři hodiny a slyšeli jsme k tomu různé výroky. Co o návrhu Šojdrové smýšlíte vy?

O návrhu poslankyně Šojdrové smýšlím jako o pitomosti, kterou dotyčná nejspíš jen tak v návalu emocí vypálila od boku, aniž by tušila, co říká a co způsobí. Uznávám ale, že její emotivní přístup je z hlediska ohrožení evropské civilizace účinnější, než studeně úřednický přístup vůdkyně euroislámské říše, kancléřky Merkelové. Merkelová léta mluví o kvótách, počtech a solidaritě a nikdo ji nebere vážně. Šojdrová pronese emotivní slovo sirotci a mediální i politická scéna se mohou zbláznit. Přitom je od počátku zjevné, že nejde o nějaká batolata, ale o – cituji – nezaopatřené nezletilé, předpokládám, že bez dokladů a neurčitého, spíše však jinošského než dětského věku. Dále je zjevné, a upozornila na to i česká velvyslankyně v Sýrii, že pokud by šlo o batolata, jednalo by se právnicky o únos, zavlečení do ciziny. No, a pokud jde o jinochy bez dokladů, pak bezpečnostní rizika daleko předčí nějaký humanitární přínos.

Mnohem závažnější je, že hysterie následující po návrhu europoslankyně Šojdrové nejspíš znemožnila racionální a důkladnou debatu o mnohem větší lumpárně – o takzvaném Globálním paktu OSN o migraci, který má naše republika brzy ratifikovat. Ten pakt by v podstatě zlegalizoval neomezenou imigraci z chudých zemí do zemí bohatších. Parlament o něm měl jednat, na jednání nezbyl čas. Ministr vnitra Hamáček tvrdí, že takový pakt je nezávazný. Maďarsko a Spojené státy jej ovšem ratifikovat odmítly. Kdyby byl nezávazný, stěží by se ty dvě země s nějakým formálním odmítáním zdržovaly. Takže někdo zde hraje velice špinavou hru. Europoslankyně Šojdrová to ale podle mě není, ta prostě něco plácla a sama se nestačí divit.

Helena Langšádlová uvedla, že se zříkáme křesťanských hodnot. Karel Schwarzenberg k tomu dokonce řekl, že jsme se zřekli Masarykových hodnot a měli bychom odříct oslavy vzniku republiky. Co dodat? A jak jsme na tom se zmíněnými hodnotami?

K těm výrokům lze dodat jen to, že zatímco návrh Šojdrové byl jen hloupý, tak reakce zmíněných veleduchů jsou hystericky hloupé. Osobně se moc divím – paní Langšádlové hysterie nesluší, knížepán by z ní ve svém věku už mohl vyrůst. Ohánění se Masarykem je dokonalé chucpe, svědčící o knížepánově nevzdělanosti. První československý prezident byl především velkým odpůrcem islámu – a to z principu, ne proto, že by islám v jeho době představoval nějaký problém. Neměl pro něj dobrého slova ve svých vysokoškolských přednáškách a za jeho prezidentování nebyl v Československu islám registrován coby legální církev, na rozdíl třeba od Rakouska. Byl, mimochodem, registrován až za nacistické okupace. Za druhé, prezident Masaryk věděl, že hranice státu je třeba střežit. Vedl o ně nejméně jednu drobnou válku - s Polskem - a nedovedu si představit, že by souhlasil s importem potenciálně nebezpečných osob do země.

A jak celkově přistupovat k Sýrii? Měli bychom více podpořit humanitární pomoc přímo v Sýrii? Máme se za tamní situaci cítit zodpovědní?

Rozbor situace v Sýrii by nekonečně přesáhl jakékoli možnosti novinového rozhovoru. Relativně objektivní, byť sluníčkový bloger Andrej Ruščák se o to pokusil, výsledek zabral na padesát stran hutného textu. A tak začnu od konce. Ano, za situaci jsme spoluodpovědní a ano, humanitární pomoc přímo v Sýrii bychom podpořit měli.

V Sýrii je to totiž tak, že tam neexistuje spravedlivá strana. Ten konflikt má čtyři hlavní hráče. První jsou Assadovci, což je spojenectví tamních křesťanů, kryptokřesťanů - takzvaných alavitů, sekularistů a drúzů. Ti jsou v populaci v menšině, ale zajišťovali relativně civilní poměry v zemi. Druhou stranou jsou v populaci převažující sunnitští muslimové, někdy se jim říká Demokratická opozice. Jejich vítězství by znamenalo konec sekularismu a vývoj k čemusi podobnému třeba Saudské Arábii. Třetí je či byl Islámský stát, což jsou sunnitští muslimové na steroidech, šílenci, jejichž řádění jsme všichni sledovali. A čtvrtou stranou jsou či byli Kurdové, kterým jde o vlastní státnost. Tím, že Západ tehdy ještě za Obamy nesmyslně podporoval sunnitskou stranu, donutil Assadovce jak k velmi tvrdým opatřením, tak k pevnějšímu spojenectví s Rusy. Kvůli spojenectví s Tureckem jsme zradili Kurdy, kteří přitom nesli hlavní tíhu bojů s fanatiky Islámského státu.

Spoluodpovědní jsme, protože jsme – coby členové Severoatlantické aliance a Evropské unie a obecně příslušníci Západu – ten konflikt v době okolo roku 2011, takzvané arabské jaro, pomáhali rozdmýchat, protože jsme zase jako členové Severoatlantické aliance nedokázali zastavit nebo brzdit islamistickou agendu prezidenta Spojených států Obamy. A protože jsme jako členové Evropské unie nedokázali zastavit šílenou německou kancléřku s její politikou otevřených dveří. Připustili jsme, aby se Sýrie stala náhradním válčištěm ve zbytečné válce mezi Spojenými státy a Ruskem, a nedokázali jsme vystavit jasnou stopku Turecku, našemu věrnému spojenci, jehož účast ten konflikt prodlužuje. Jsme zodpovědní, protože jsme někdy nejpozději od roku 2012 nevytáhli jednu z mála karet, jakou máme coby malá země v ruce – hrozbu odchodu ze Severoatlantické aliance a Evropské unie, pokud nepřestanou bláznit na kvadrát. Assad, to je legitimní syrská vláda, nebude žádný Mirek Dušín. Kterákoli ze Západem preferovaných alternativ by však byla horší pro Syřany samotné. Takže nám nezbývá, než se do konfliktu přestat plést a spravit si svědomí humanitární pomocí přímo v Sýrii – zaměřenou na děti, nemocné, na obnovu infrastruktury zničené země.