Ve vašem článku „Nejsou lidi…a co s tím?“ hodnotíte personální situaci české armády. Jak se může její stav podepsat na bezpečnostní situaci s ohledem na migrační krizi v Evropě?

Pokud bych připustila ty nejčernější scénáře vývoje současné bezpečnostní situace, nedostatek kvalitně vycvičeného personálu v ozbrojených a bezpečnostních sborech může být pro naši obranyschopnost a bezpečnost samozřejmě fatální. Ač nejsem z těch, kteří by chtěli předpovídat takovou katastrofu, personální deficit vnímám jako vážný problém již jen z principu; neboť přiměřeně velká armáda a další bezpečnostní sbory jsou základním atributem každého státu, ať je to v době míru, nebo v době válečného ohrožení. A pokud chybí řádově tisíce vojáků a zároveň i policistů, pak je třeba to napravit, tím spíš, že situace je, jaká je. Proto na to upozorňuji. V dohledné době nebudeme velmi pravděpodobně čelit bezprostřednímu ohrožení vojenského charakteru, ale určitá rizika jsou zjevná a možnost ochrany hranic například proti ilegální migraci je velmi často skloňována a je reálná. Bohužel mám pocit, že dotčené silové resorty dělají pro naplnění stavů velmi málo. Nejen, že spolu ministerstvo obrany a vnitra nespolupracují, ale fakticky si konkurují a toto přetahování nic nevyřeší. Jedním z prvních kroků k nápravě by mohlo být například zřízení společné databáze zájemců o službu v těchto sborech, ale i to v současných úvahách chybí.

Jak se v souvislosti s migrační krizí mění nároky na bezpečnost na území ČR a jakou roli by měla hrát česká armáda? Je připravena na extrémní situace?

Nevím, co si představujete pod extrémní situací, ale základní nároky jsou v podstatě stále neměnné. Primárně leží odpovědnost za vnitřní bezpečnost na policii. Sekundárně vojáci mohou pomoci, ale armáda přeci slouží k jinému účelu než policie; to je dobré zdůraznit. Nemůžeme míchat jablka a hrušky. Každá složka má své specifické úkoly, ke kterým je dlouhodobě cvičena a vybavena, a tak se nemůžeme tvářit, že armáda i policie jsou jeden celek, který za sebe může kdykoliv zaskakovat. Tak tomu skutečně není a je to dobře. V případě, že by došlo na našich hranicích k výraznějšímu zhoršení situace a policie sama by ji nezvládala, lze samozřejmě nasadit i vojáky, kteří na to musí být připraveni. A já předpokládám, že armáda na takovou situaci připravena je, přestože v tuto chvíli to není zcela aktuální.

Jak se díváte obecně na dosavadní přístup EU k migrační krizi – na cestu „velkých hráčů“ typu Německa od vítání k restrikcím?

Obecně mohu říct, že mě kroky EU, jejích představitelů a lídrů předních evropských zemí dosud nijak nepřesvědčily o tom, že by naše kritika jejich migrační politiky byla jakkoliv mylná či nepřesná. Chování některých zemí, a to nejen „velkých hráčů“, nám neustále potvrzuje, že postoj ODS ve vztahu k migrační krizi byl a je zcela realistický a správný. Za poslední dva roky se mnohem více mluvilo, než reálně konalo, a když už se dospělo k vzácnému konsensu, nebyla nakonec realizována ani dodržena jakákoliv opatření. Zatím se vždy konal nějaký pěkný summit; a tím to také skončilo. Nerozumím tomu, že v Německu a dalších státech, obzvláště v samotném Bruselu, panuje představa, že 1500 příslušníků Frontexu zabezpečí ochranu společné hranice Schengenu při stavu, kdy všichni moc dobře vědí, že jedním z hlavních problémů je národní neodpovědnost států, jako jsou Řecko a Itálie. Jednoduchá řešení nejsou, ale i tak je zapotřebí už konečně něco dělat. Zatím jsem upřímně kromě kvót od lídrů EU nic moc reálného nezaznamenala. „Vítací politika“ nás hnala a žene jen do náruče ještě větších problémů, než jsme měli doposud. To musí přestat.

O čem podle vás vypovídají násilnosti, k nimž došlo na přelomu roku v Kolíně nad Rýnem a jinde?

Jako již mnohokrát jsme se mohli v tomto případě přesvědčit, že nelze ignorovat kulturní rozdíly a udržovat iluzorní a naivní představu o funkčnosti multikulturalismu. Jednoznačně se potvrdilo, že příliv uprchlíků je pro naši vnitřní bezpečnost rizikem a že není tak bezproblémový, jak je nám mnohdy namlouváno. Navíc se prokázalo, že německá, ale v minulosti například i švédská média se snažila pod tlakem politické korektnosti a mesianistických sklonů hlavního evropského proudu zamlčet zcela zásadní informace o souvislosti mezi násilnými útoky a imigranty. Nemluvit o reálných problémech a nebezpečích ještě neznamená, že tyto problémy neexistují. Takovou manipulaci veřejným míněním považuji za skandální a nepřípustnou. Vyvolává ve mně nepříjemné pocity spojené s propagandou režimů, které nepovažujeme za demokratické.

Nerozumím tomu, když se někteří členové vlády dopouští bagatelizace těchto útoků, ani tomu, když se manželka našeho ministra obrany vyjadřuje v tom duchu, že šlo jen o přírodní pudy mladých nevybouřených samců. Takové hodnocení je velmi povrchní, až primitivní. Všechny obdobné útoky jsou samozřejmě odsouzeníhodné a nelze je v žádném případě tolerovat.

Německo má z minulosti pozitivní zkušenost s integrací ekonomických migrantů, současná vlna ale zřejmě představuje jiný fenomén. Jak je reálná integrace současného množství imigrantů v Německu?

Podle mého názoru jde skutečně o dva odlišné fenomény. Historie ekonomické migrace do Německa, řekněme v období druhé poloviny dvacátého století... tato migrace byla do značné míry řízeným procesem. Současná vlna je naopak velmi živelná. Odlišná je z velké míry také skladba zemí původu imigrantů. A je navíc pravdou, že část tzv. gastarbeitrů se nakonec v Německu neusídlila a vrátila se do domovských zemí. Zkrátka jde podle mého názoru o jiný příběh, který není paralelou k současnému dění. Navíc lze pochybovat i o tom, do jaké míry se Německu, Francii, Rakousku, Belgii a dalším zemím integrace migrantů skutečně podařila, když není ojedinělá existence různých ghett na okrajích měst a u druhé a třetí generace přistěhovalců se projevují sklony k nenávistným projevům vůči většinové společnosti.

Do Německa za poslední rok přišlo odhadem devět set tisíc uprchlíků, ze země již v tuto chvíli z lokální i regionální úrovně zaznívají hlasy, že situace je neúnosná. Kdyby imigrace měla pokračovat tímto tempem, dříve či později musí narazit na potíže s kapacitami a se vzrůstající nespokojeností veřejnosti. Můj odhad je takový, že integrovat takové množství lidí tak rychle a bez rizika selhání zkrátka reálně nelze.

Během loňského roku se mluvilo o různých opatřeních na hranicích – měly být potápěny lodě pašeráků, měla se zvýšit ostraha pobřeží v Itálii a Řecku, zatím se o tom ale jen mluvilo… Jak je hodnotíte a co by mělo nyní nastat?

Jak jsem již uvedla, problémem je právě to, že se o těchto opatřeních skutečně pouze mluvilo. Ale fakticky se dodnes nic zásadního nestalo, snad kromě duchapřítomné reakce a určitých akutních kroků některých zasažených států. Iluzorní představy, že pohraničníci o jednom či dvou tisících mužů zabezpečí a uhlídají vnější hranice, jsou až komické, respektive byly by komické, kdyby se nejednalo o pro naši bezpečnost tak zásadní věc.

Na některá opatření je dnes již bohužel pozdě, nicméně stále platí to, co navrhujeme od začátku – je třeba vybudovat záchytné zóny v oblasti Středomoří i na tzv. balkánské trase, snížit atraktivitu EU pro uprchlíky omezením sociálních výhod žadatelů o mezinárodní ochranu a zpřísněním jejich povinností, tvrdě postihovat převaděčství a pašeráctví lidí, zahájit informační kampaň ve zdrojových zemích proti ilegální imigraci, začít s návratem uprchlíků do bezpečných zemí a spolupracovat se státy, které se nacházejí v sousedství vnějších hranic EU.

Pokud se některý členský stát EU nebude i nadále chovat zodpovědně a nezabezpečí ochranu společných hranic proti nelegálním přechodům, nemá v našem společenství co dělat. Ochrana vnějších hranic musí být významně posílena, a to třeba i za pomoci vojenských prostředků.

Začne už podle vás letos regulace migrační vlny fungovat?

Velmi nerada bych zde věštila z křišťálové koule. Pokud EU nebude schopna i nadále reálně jednat, žádná regulace „na papíře“ fungovat nemůže. A tím nemám na mysli nějaké další kvóty nebo jiné podružné kroky. Jsem zastáncem celoevropského řešení, nikoliv však úředního, ale politického charakteru, které vznikne konsensuálně na úrovni představitelů států a vlád a na jehož realizaci tím pádem budou mít všichni zájem a přinese kýžený efekt. Pokud řešení nebudeme schopni, budeme i nadále svědky toho, že se jednotlivé země budou uchylovat k individuální cestě a partikulárním dohodám s jinými státy, což situaci může zkomplikovat. Přála bych si v letošním roce skutečný posun, ale netroufám si odhadovat, zda k němu dojde.

Jak se podle vás letos změní počet příchozích migrantů? Prognózy se různí až o miliony jednotlivců…

Ani zde není odpověď jednoduchá a úzce souvisí s předchozí otázkou. Pokud se přístup Evropy a zastánců takzvané vítací politiky nezmění, je jasné, že budou přicházet stejné nebo spíše ještě větší počty migrantů než doposud. Jakákoliv přesnější prognóza je velmi problematická a závisí nejvíc na tom, jak dlouho ještě bude tak snadno propustná vnější hranice Schengenu a kdy konečně vyšleme dalším potenciálním přistěhovalcům jasný signál, že také naše evropské možnosti mají své limity, a nejsou tedy nevyčerpatelné. Domnívám se, že celkový počet v roce 2016 bude, pokud se nic zásadního nestane, přibližně stejný, ale jde pouze o můj osobní odhad.

Do jaké míry je v ohrožení Schengen? Některé státy zavádějí dočasné kontroly, Donald Tusk mluví o dvouměsíční lhůtě na jeho záchranu…

Schengenský systém bezpochyby není v kondici a jeho další budoucnost ohrožena je. Zmíněné lhůty na jeho záchranu považuji do jisté míry za nátlak a další snahu o to přinutit „neposlušné“ země k podvolení se bruselským představám o (ne)řešení migrační krize. Stále jsem zastáncem názoru, že Schengen zachovat lze a není nutné jej bořit. Myslím si, že to z hlediska další budoucnosti Evropy není v ničím zájmu. Podmínkou je ale změna přístupu k imigrační politice, dodržování domluvených pravidel a respekt k tomu, pokud se někdo rozhodne např. pro dočasné zavedení hraničních kontrol. Ty jsou za mimořádných okolností dle mého názoru naprosto legitimním opatřením do doby, než se konečně uzavře hranice vnější.

Země Visegrádu byly v loňském roce opakovaně viněny, že jsou ve vztahu k uprchlíkům xenofobní a málo humanistické. Nakonec ale jejich k migraci opatrný postoj přijímají i dřívější zastánci vítací politiky. Znamená to, že velké země Západu dávají za pravdu východní skepsi?

Pokud by to tak bylo, nevěřím, že by tyto hrdé a politicky korektní západní státy kdy připustily svůj omyl nahlas, natož aby přiznaly, že si země V4 zachovaly zdravý úsudek a měly pravdu. O to tu ale nejde. Důležité je, že se fakticky potvrzuje, že postup zemí středovýchodní Evropy byl a je naprosto racionální a správný a že jinak ani postupovat nelze, pokud chceme v EU zachovat stabilitu a bezpečnost. V podání západních zemí se to ale samozřejmě zaobalí do košatých prohlášení, která vlastně dokážou, že se jedná o úplně jiné opatření, než v případě států, které například stavěly plot. V záplavě politické korektnosti plot přeci není plotem, ale technickou zábranou nebo jiným opatřením, než tomu bylo například v Maďarsku, Makedonii a dalších zemích.

Jak hodnotíte postup české vlády v řešení otázek imigrační krize?

Soudě podle toho, jak vláda přistupuje k jednání o této otázce v Poslanecké sněmovně, musím vyjádřit značnou nespokojenost. Na program schůze se příslušný bod dostal znovu až na základě nátlaku opozice. Projednávání v minulém týdnu se setkalo s jen velmi chabým zájmem koaličních poslanců, kteří se jej většinově neúčastnili. Vláda nám doposud nedává jasné odpovědi na strategické otázky, jakým způsobem se např. staví ke změně azylového systému v Evropě. Rezolutně se nepostavila ani k otázce trvalých, povinně nepovinných kvót a návrhům na přenos pravomocí v oblasti azylové politiky na úroveň EU.
Připouštím, že byly momenty, kdy jsem mohla vládu snad i pochválit za pragmatický přístup, ale v posledních měsících je pro mě její politika ve vztahu k migrační krizi stále více nečitelná. Dá se říct, že od chvíle, kdy se vláda odmítla připojit ke slovenskému důslednému odporu k uprchlickým kvótám. Premiér by měl pochopit, že se nemůže zavděčit všem a měl by především hájit naše národní zájmy.

Zarážející je pak také fakt, že ani vláda sama není ve svých vyjádřeních jednotná, což asi pod tíhou blížících se voleb už jiné nebude. Až příliš často zaznívají od jednotlivých ministrů k migrační krizi zmatené výkřiky, které jsou již zpravidla protichůdné. Stačí se podívat na postoj ministra Babiše, který se po dlouhém mlčení probral a náhle nemluví o ničem jiném než o uprchlících. Nelze to nevnímat jinak než jako kalkul s lacinými politickými body. Po srovnání jeho vyjádření s názory ministrů Dienstbiera, Chovance a Pelikána se těžko můžeme divit, že lidé tápou a neví, jaké je vlastně oficiální stanovisko vlády. A to je skutečně velmi tristní podívaná.

V souvislosti s příštím vývojem se objevuje řada katastrofických vizí a černých předpovědí. Jak vidíte budoucnost?

Nechci šířit skepsi, ale jak vyplývá z mých předchozích odpovědí, budoucnost má mnoho neznámých. Aby se vyvíjela pozitivně a abychom překonali všechna rizika, je třeba splnit ještě mnoho podmínek. Nejsem zastánce katastrofických vizí a navíc si myslím, že každý problém má své řešení. Chce to jen vůli. Jsem přesvědčena, že se nám to nakonec podaří zvládnout, ale nevylučuji, že to bude trvat dlouho a že se setkáme ještě s mnoha neúspěchy a tragickými zkušenostmi. I malé dítě se musí třeba vícekrát spálit o kamna, aby svou chybu již neopakovalo.