Jste Francouz. Jak vnímáte rozvoj multikulturalismu ve své zemi? Často je kladen za vzor státům, které se staví k přijímání uprchlíků velmi vlažně...

Multikulturalismus fungoval. Integraci se u nás v minulosti dařilo rozvíjet hlavně přes školy. Dnes už si tím nejsem tak jistý. Vytváří se nová a nová ghetta, uzavřené komunity. V Anglii už fungují dlouho. Městské čtvrti, kde žijí třeba pouze Pákistánci. Ve Francii tenhle problém zbytněl za posledních patnáct let. Máme zde čtvrti, kde žijí jen muslimové. V sedmdesátých letech Francie potřebovala čerstvou pracovní sílu, takže byla ráda za muže z Maroka, Tuniska a Alžíru. Pak byl prosazen zákon o spojení rodin, takže za nimi přijely manželky s dětmi. Ale tyhle první vlny migrantů se celkem dobře integrovaly, jakož i jejich děti. Tyto rodiny na tom nicméně nikdy nebyly finančně moc dobře. Rodiče pracují „od nevidim do nevidim“, matky se vracejí pozdě domů a děti žijí na ulici. Problémy jsou tedy hlavně s třetí generací, která zažila vytváření ghett. V nich se kolem Paříže islámská komunita radikalizuje, což je dobrý terén pro terorismus.

Evropa nyní čelí největší uprchlické krizi od druhé světové války. Nemůže tato vlna zničit Evropskou unii?

Mám podobné obavy. Nyní se navíc ukáže, jestli byl strach z brexitu oprávněný. Stále více se diskutuje o rozdělení Evropy. Visegrádská čtyřka se zuby nehty brání proti některým rozhodnutím lídrů ze západní Evropy, například Frau Angely Merkelové. Na druhou stranu nelze jít proti tomu, co si myslí většina obyvatelstva v těchto postsocialistických zemích. Zmíněné země měly vždy omezený přístup ke světové politice, nestěhovalo se do nich obyvatelstvo z kolonií, a je tedy pochopitelné, že zdejší lidé mají strach. Z jejich strany je to do určité míry, nicméně, i sobectví, přikazování ze strany Evropské unie zase diktát. Je třeba najít zlatou střední cestu.

Vidíte nějaký rozdíl v současných uprchlických vlnách ze Středního východu a z Afriky?

V Sýrii je válka. Tamní uprchlíci si naši pomoc zaslouží. Ale u Pákistánců a Afghánců jde o jasnou eknomickou migraci. Nicméně stovky tisíc přesunujících se lidí není vůbec jednoduché sledovat. Afrika je hlavní startovní čárou ekonomické migrace. Nicméně v zemích jako Eritrea mají hrozný režim. Tam vstoupíte do povinné vojenské služby a nevíte, kdy vám skončí. Útěk odtamtud se dá pochopit. Největší problém ale už žije v Belgii, Francii, Anglii a tak dále. Jde o tu třetí generaci a její špatnou integraci, o níž už jsem mluvil.  

Bývalý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí prohlásil, že už netřeba džihád bojem, ale islámu stačí populační expanze. Mohly by se za pár let z některých evropských zemí stát chalífáty?  

Doufám, že se z Evropy chalífát nestane. Na druhou stranu, když se člověk podívá, kolik v některých evropských zemích před padesáti lety žilo muslimů a kolik jich tam žije dnes, svádí to k podobným úvahám. Dnes máte ve Francii deset procent muslimů. Na Balkáně se také dějí zajímavé věci. Na Západě rozhodli, že by bylo dobré odtrhnout Kosovo od Srbska. Tak se stalo nezávislým státem. Není sice v OSN, ale je nezávislé. Teď tam kvete wahhábismus a Islámský stát verbuje své bojovníky.

V Evropě je třeba hledat východiska pro mládež z ghett. Jinak bude pokračovat v prodeji drog, krádežích aut a tak dále. A tahle kriminalita je prvním stupněm k radikalizaci. Když se podíváte na vrahy z Bataclanu, všichni měli kriminální minulost. Jestli se nezačnou řešit ghetta a uzavřené komunity, mohlo by ke vzniku chalífátu na části evropského území dojít. Ještě jednou – doufám, že se to nestane.

Marine Le Penová nechala za zády humpoláctví svého otce a její strana začíná být pro voliče stále lákavější alternativou. Jak vnímáte Národní frontu?

Ano, je to inteligentní populistka. Její otec se s islámem nepáral. Byl jako paragán v Alžíru, takže má blízko k siláckým prohlášením a silovým řešením. Dcera Marine se v prohlášeních mírní, aby lidi tolik nestrašila. Má výtečného poradce Floriana Philippota. To je velmi mazaný člověk. Na něm závisí její vliv. Le Penová umí dobře mluvit a dokáže věci jednoduše vysvětlit. Nehledá velkou filosofii či velká slova. Říká: „Máme problémy, protože jsme řízeni EU a nejsme samostatní.“ Běžný člověk na to slyší. Navíc, když má malý plat a dovídá se, kolik berou úředníci v Bruselu. Podívejte se, jak brexit hýbe Británií. Není divu, že po Evropě rostou politické strany s antiunijním smýšlením. A migrační vlna, která EU ještě více drolí, tomu všemu napomáhá.

Říká se, že co Francouz, to homo politikus. Jak v tomto ohledu berete Čechy?

Nemám dojem, že by politika Čechy nějak speciálně přitahovala. Všeobecně se na to u vás spíše kašle. Ve Francii je to opravdu jiné. Například slovo reforma je vlastně zakázané. Žádná podstatná reforma u nás za posledních padesát let neproběhla. Francouzi se posmívají Britům, že jsou extrémně konzervativní, přitom jsou možná ještě konzervativnější. Ve smyslu: předkové v odborech a politických stranách bojovali za mé výhody, tak mi na ně nesahejte. Když bude reforma výhodou, třeba uzákonění proplácení všech přesčasů, tak to ano. Když se ale bude chtít od zaměstnanců větší odpovědnost a nasazení, tak to nepřichází v úvahu. Máme pět milionů nezaměstnaných. Kdybychom trochu ustoupili z našich výhod, možná by se to zlepšilo.

Jinými slovy o solidaritě se hodně mluví, ale skutek utek...

Solidarita začíná v mé rodině mnou samotným. Dělejte si reformy, dokud se mě nebudou týkat. A to je problém Francouzů. Proto současné stávky a demonstrace.

Kdo je Gérard Michel London?

Jeho otec Artur London se narodil roku 1915 v ostravské židovské rodině zakládajícího člena KSČ. Později tajně odcestoval do Moskvy, kde se seznámil se stenografkou Lise Ricolovou, členkou francouzské komunistické strany se španělskými kořeny. Oba byli v roce 1942 zatčeni. On skončil v Mauthausenu, ona v Ravensbrücku. Gérard, protože kromě něj měli ještě dalšího syna a dceru, se narodil v Paříži ve vězení gestapa v roce 1943. Koncentráky přežili. Jeho otec Artur se stal jako Žid a interbrigadista se zahraničními styky v padesátých letech při hledání „vnitřních nepřátel“ jedním z podezřelých. Zastával funkci náměstka ministra zahraničí. Roku 1951 byl uvězněn, podroben psychickému i fyzickému mučení, a tak donucen k přiznání ke špionáži, titoismu a dalším zločinům. Stal se spoluobviněným v procesu s Rudolfem Slánským. Byl odsouzen na doživotí. V roce 1956 byl zproštěn viny. Roku 1963 odešel s rodinou natrvalo do Francie. S manželkou roku 1968 napsal knihu Doznání, která byla v roce 1970 zfilmována režisérem Costou-Gavrasem. Hlavní role si zahráli manželé Yves Montand a Simone Signoretová. Gérard Michel London v roce 1966 ukončil studia lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Když bylo roku 1968 v pařížské nemocnici v Manhes rozhodnuto o založení hemodializačního centra, složil atestaci z nefrologie, lékařského odvětví zabývajícího se diagnózu a léčbou ledvin, jejich transplantací a dialýzou; a centrum po dvou letech založil. Později i středisko klinického výzkumu. Postupně se stal členem mnoha významných asociací a pracovních skupin. Například byl prezidentem Evropské renální asociace – Evropské dialyzační a transplantační asociace (ERA-EDTA). Napsal více než tři sta padesát publikací.