Je to právě rok, co vám prezident Zeman udělil milost. Jak jste si ten rok na svobodě „užil“?

Dokonale. Byl to vydařený, rušný, ale pohodový a dá se říct úspěšný rok. Užívám si stále každý den radost ze svobody. Je mi jedno, jaké je počasí, jak se tváří lidé okolo, nevšímám si negativních projevů hlupáků a rádoby mravokárců, kteří si myslí, že nám budou určovat, co je správné a co není, přičemž sami káží vodu a pijí víno.

Vy jste byl odsouzen na doživotí v roce 1998, tedy devět let po sametové revoluci. Příští rok od této revoluce už uběhne třicet let. Jak vy tuto porevoluční dobu hodnotíte? Co se v České republice podle vás povedlo a co naopak?

Podle mne je naprosto úžasné, že dnes zažíváme svobodu, pokud jde o možnost cestování a studování. Hodně se mluví o svobodě slova, ale řekl bych, že do skutečné svobody slova zde máme stále daleko. Setkávám se s tím každou chvíli. Na jedné straně jsou lidé, kteří napadají kdekoho a kdeco naprosto nesmyslně, bezdůvodně a vyloženě sprostě. Na druhé straně je obrovské množství lidí, kteří se bojí vyjádřit svůj názor. Mají obavy z represí, z pomsty, z pomstychtivosti nejenom řadových občanů, ale i státních zaměstnanců. Jednoznačně lze říci, že většina lidí, se kterými se setkávám, je opravdu zklamaná ze současné situace ve společnosti, protože podle nich se nedočkali takové svobody a demokracie, jakou si představovali. Mnoho lidí chápe sametovou revoluci jako podvod. Pokud jde o politiky, tak těm lidé vlastně vůbec nevěří. Hodně divně mi zní slova lidí, kteří s nostalgií vzpomínají na zlaté dobré časy za totality a vypočítávají, co všechno bylo za komunistů mnohem lepší než dnes. Samozřejmě je naprostý nesmysl něco takového vůbec srovnávat! Ať zde dnes existují jakékoli problémy, tak je třeba si uvědomit, že žijeme skutečně ve svobodné zemi. Pravda také je, že kontrola státu nad občany je tak obrovská, že někdo může celkem oprávněně tvrdit, že zde už žádná svoboda není. O tomto tématu by se zde dalo psát velice dlouho.

Jezdíte besedovat s lidmi po České republice. Jednu takovou besedu budete mít 31. května v Táboře v hotelu Palcát. Na co se vás lidé nejvíc ptají?

Je to různé. Hodně často se mě ptají na útěk z Mírova, jak jsem to vůbec mohl dokázat, co všechno bylo třeba zajistit, aby k takovému útěku mohlo dojít. Ptají se dále na podmínky ve vězení. Dotazy směřují i na to, zda je pravda, že násilníci, kteří ubližují dětem a ženám, dostávají ve vězení co proto od spoluvězňů. Velice se diví, že to tak ve skutečnosti prostě není, protože Vězeňská služba znásilňovače a vrahy dětí a žen přímo chrání. Dále dotazy směřují na pana Klímu a jeho změny názorů a postojů, kdy mnoho lidí připomíná, že na vlastní uši slyšeli pana Klímu říkat, že bych u nich doma mohl bydlet, že by se mnou pustil vlastní dceru na diskotéku, protože mně jedinému by důvěřoval atd. Mnohokrát jsem odpovídal na dotazy o zakládání rodiny, o svatbě, o plánech do budoucna. Často odpovídám na dotazy na film Kajínek a v poslední době ještě častěji na dokument Já, Kajínek. Prakticky vždy padne otázka na kandidaturu na prezidenta, kdy jsem přesvědčován, abych kandidoval. Těch témat je prostě více a je pouze na lidech, na co se mě chtějí zeptat. Snažím se vždy odpovědět, pokud to jen trochu jde.

Vy jste se po propuštění stal doslova mediální celebritou. Jak na vás dnes lidé reagují? Jsou spíše přátelští, nebo zažíváte i nějaké „útoky“?

Po celý rok se setkávám jen a jen s pozitivními reakcemi lidí, kteří mi vyjadřují podporu a uznání a přejí mi to nejlepší, co mi přát mohou. Někdo mi chce podat ruku, někdo mě požádá o podpis, někdo chce navíc věnování, někdo se se mnou chce vyfotit, někdo se třeba jen usměje, někdo pozdraví. Samozřejmě existují lidé, kteří mě nemusejí, ale zatím jsem se nesetkal s přímým útokem. Ani verbálním, natož fyzickým.

Vy jste předtím dlouhá léta usiloval o obnovení procesu. Jak to vidíte dnes? Přece jen očistit své jméno je něco jiného než získání milosti…

Od prvopočátku kauzy borských serpentin tvrdím, že s touto kauzou nemám vůbec nic společného. Štefana Jandu jsem neznal, nikdy jsem ho neviděl. To samé platí o Antonínu Vlasákovi, který byl původně obviňován z toho, že si mě měl najmout na likvidaci Štefana Jandy, ale nakonec byl soudem obvinění zproštěn. Za čtvrt století se vlastně nic nezměnilo. Dále tvrdím to samé, takže se snažím a budu snažit očistit své jméno, čehož lze docílit pouze návrhem na povolení obnovy řízení. Otázka samozřejmě je, co soud s tímto návrhem udělá. Vzhledem k tomu, že se v této zemi obnovy řízení prakticky nepovolují, musíme návrh na povolení obnovy řízení připravit co nejpečlivěji. Znamená to, že na návrhu pracujeme již delší dobu a nějakou dobu na něm ještě pracovat budeme muset.

Udělám maximum pro to, aby soud mohl obnovu řízení povolit a aby došlo ke změně dosavadního rozsudku. Pokud se toto nepodaří, budu stále znovu a znovu usilovat o prokázání mé neviny. Samozřejmě je něco úplně jiného získat svobodu udělením milosti, než získat svobodu rozhodnutím soudu o nespravedlivém odsouzení. Nic to nemění na tom, že svoboda jakýmkoliv způsobem získaná je pro mne největší možnou devizou! Velice si vážím svobody, kterou mi prezident Zeman udělil svým rozhodnutím o milosti. I právě proto bych stál o úspěch u soudu, čímž by se jasně prokázalo, že rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana o udělení milosti bylo správné a bylo předvojem průchodu spravedlnosti.