Ministr Babiš se nyní na svých předvolebních mítincích holedbá daleko vyšším výběrem daní, údajně až o 32 miliard oproti  loňskému roku, dále jeho analytický útvar Kobra měl pro republiku prý zachránit už 5 miliard z různých nezákonných machinací i šedé ekonomiky a také se má snižovat zahraniční zadlužení ČR. Za tyto výsledky chválí ministra financí i prezident Zeman. Jsou skutečně hospodářské úspěchy ministra financí tak skvělé? A pocítí to hlavně lidé v příštích měsících ve svých peněženkách?

Pan ministr Babiš má jednak štěstí v tom, že je ministrem financí v době ekonomického růstu. Musí se mu ovšem nechat, že si od počátku svého ministrování uvědomoval, že problém je na straně příjmové – v kategorii daňových úniků, nikoliv na straně výdajů. Ministr Babiš se soustředil na DPH, kde se úniky odhadují na zhruba 90 miliard ročně, i když je pravda, že někteří mu vyčítají, že nekoná více v oblasti daně z příjmu právnických osob. To, že jeho návrhy – ať už EET či kontrolní hlášení – vzbuzují takové vášně, souvisí do určité míry s tím, že na řádný daňový výběr (nekontaktní subjekty, karuselové obchody…) – jak vám potvrdí lidé z finančních úřadů – se dlouhé roky „kašlalo“. A potom, když se s tím chce něco udělat, tak už se nabízejí spíše razantnější opatření.

Hospodářské úspěchy se ovšem nemusí nutně projevit „v peněžence“ (a když už, je tam obvykle nějaké zpoždění). Ony jsou i jiné úkoly, které vláda má – bezpečnostní otázky, koncept sociálního bydlení a další.

Jak hodnotíte návrh rozpočtu ČR na příští rok a jaké máme vůbec v příštích letech ekonomické vyhlídky? Nedotkne se nás citelněji Brexit či stagnace německého hospodářství, kde má být růst v tomto roce jen okolo 2 procent jejich HDP?

Konjunkturálně vzato, z krátkodobého hlediska máme našlápnuto dobře, ale je třeba pamatovat, že se nacházíme v etapě chaosu a značné nejistoty. Tam patří samozřejmě i Brexit, jehož reálné dopady těžko můžeme nyní odhadovat – vidíme krátkodobou paniku na burze a podobně, ale to neříká nic moc o tom, jak se Velká Británie nakonec s představiteli EU dohodne, jestli vymyslí nějakou vlastní specifickou cestu rozvoje.

Situace v Německu se nás bezesporu dotkne, protože už „profláklý“ bonmot říká, že ČR je taková sedmnáctá „Bundesland“. EU není v dobrém stavu, což opakuji už řadu let a vzhledem k tomu, jak se „řeší“ ekonomické problémy, tak mi to ještě nějakou dobu, obávám se, vydrží. Důležité bude sledovat také Itálii, nejen bankovní sektor.

V minulých dnech probíhala tvrdá jednání na tripartitě ohledně minimální mzdy, kdy se nakonec vláda, odbory i zástupci podnikatelů dohodli na minimální mzdě 11 tisíc korun. Jedná se sice o navýšení, nicméně je Česko v tomto ukazateli stále na chvostu Evropy a přiblížilo se jen Slovensku a Polsku. Skutečně by vyšší nárůst, dejme tomu na 12 tisíc Kč, způsobil horentní nezaměstnanost, či krach některých menších firem, jak to tvrdí mluvčí některých podnikatelských svazů?

S tou minimální mzdou je to trošku jako s tím daňovým výběrem. Minimální mzda se dlouho nezvyšovala (7 let), takže naprosto přestala plnit svou funkci. A teď se to zaostávání, ten hluboký propad minimální mzdy do pracující chudoby rychle dohání, a ta dynamika některé podnikatele poněkud zneklidňuje. Každopádně zvyšování minimální mzdy musí pokračovat – je stále pod hranicí pracující chudoby, ale – a to je třeba zdůraznit – ruku v ruce s tím musí být plán, jak zvyšovat přidanou hodnotu v ekonomice a co nejméně spoléhat na sektory, které nasávají nízko-kvalifikovanou pracovní sílu. Jsou to spojené nádoby, jedno se nedá dělat bez druhého. Myslím, že současná vláda si tyto vztahy uvědomuje více, než ty předchozí.

Česká ekonomika utěšeně roste, ale zaměstnanci, kromě státních úředníků, kteří si koncem roku výrazně polepší, to zatím nemají moc pocítit, podle názoru některých ekonomů. Například většina zahraničních firem své zisky spíše vyvádí z ČR. Odboráři ve svých statistikách uvádějí, že český zaměstnanec stále pracuje za třetinu mzdy svého rakouského či německého kolegy. Existuje z toho nějaká cesta ven?

Pociťují to i zaměstnanci – roste jak průměrná mzda, která jako kategorie spoustu lidí rozzlobí, protože tak dvě třetiny z nich mají svou mzdu pod tou průměrnou, ale i medián, který lépe vyjadřuje realitu.

Máte pravdu, že makroekonomicky viděno, za jednoho německého dělníka si tu zahraniční matka pořídí tři dělníky. V přepočtu na paritu kupní síly to bude o maličko lepší, ale to mzdové zaostávání je obrovské – to je mimochodem jeden z významných výsledků té naší slavné transformace.

Cesta ven samozřejmě existuje, není snadná, ale musíme se o ni pokusit – a je za pět minut dvanáct. Pokud nezvýšíme přidanou hodnotu v ekonomice a já doplním, když nebudeme podporovat české firmy (tj. dominantně malé, střední, družstva) a jejich propojování (spolupráce v oblastech, kde mají obvykle problémy, to znamená marketing, inovace a technologie), tak v téhle pasti zůstaneme zamčení – a ne že by takové příklady uvěznění v pasti středně-příjmových zemí neexistovaly.

Odbory a značná část veřejnosti většinou podporují navýšení mezd učitelům a lékařům. Mnoho lidí ale už rozporuje růst platů úředníků ve státní správě, kteří mnohdy berou daleko vyšší platy než zaměstnanci na podobných postech v soukromém sektoru, a upozorňují na to, že se začínají mezi těmito sektory rozevírat nůžky. Je spravedlivé a pro stát únosné, aby si lidé ve firmách, kteří pracují za nižší mzdy, „vydržovali“ skvěle placené úředníky, k čemuž dopomůže i nový služební zákon? Neměly by být mzdy zaměstnanců v obou zmíněných oblastech ve větší rovnováze? Bude z tohoto lépe nastartovaného kolotoče spotřeby profitovat celá naše republika?

Já bych to takhle nepolarizovala. Ono je jednoduché přimět jednotlivé skupiny, aby šly proti sobě – bývalý ministr Kalousek byl ve hře „rozděl a panuj“ opravdu mistr. Tohle ale Česká republika teď nepotřebuje. Potřebujeme mít národní vizi – a k tomu je třeba mít schopné podnikatele, kterým na téhle zemi záleží, dobře oceněné zaměstnance a kvalitně fungující stát. Myslím, že je chybné automaticky brát úředníky jako nějaké škůdce – ale zároveň bychom jako občané měli více plnit svou kontrolní roli, což není jen jednou za „x“ let jít k volbám.