Tak syrská opozice za týden prošla celou zemí až do Damašku rychlostí motorky jedoucí v poušti. Skoro žádná obrana ze strany bývalého režimu, nic. To asi nebude náhoda?

Motorka v poušti… to je hezký příměr. Na terénní analýzu máme všichni málo informací. V principu se ale ukazuje to samé co v Iráku ve válce s USA a při pádu Saddáma Husajna, v Libyi při pádu plukovníka Kaddáfího. Že jen Alláh je velký a Arab je schopen se zbraní hájit svou peněženku, pak víru a tradici, i cestou do nebe k sličným pannám, ne ale svůj stát. Přesně v tomto pořadí. Nepovažuje stát za svůj. Výjimkou jsou staletí utlačovaní Kurdové, kterým ale zase nikdo stát dát nechce.

Vysvětlivky hledejme v historii. Sýrie po pádu francouzského mandátního území na území po 2. světové válce vznikla jako stát „arabsky“ socialistický.

K moci se dostali většinou příslušníci městských vyšších vrstev, kteří zároveň vlastnili rozsáhlý pozemkový majetek na venkově. Tehdejší syrská společnost byla rozdělena národnostně, nábožensky, kulturně i způsobem života. Idea jednotného státu jim nebyla srozumitelná. Byla cizí, vycházela z evropských představ o státu. Vedle obyvatel měst žilo v Sýrii i velké množství rolníků a kočujících nomádů s odlišnými zájmy a představami o uspořádání společnosti. V poušti nejsou hranice. V poušti není prezident a slovo vláda je zde důvodem k smíchu. Hlavní slovo zde má chamsín. Suchý a horký vítr přinášející písek pouště. On rozhoduje, kdo přežije a kdo ne.