„Dobře už bylo!“ Tato slova slýcháme zejména u mladší generace. Šíří se názor, že budoucnost bude černá. Je podle vás důvod být ohledně budoucnosti pesimista? A pokud ano, tak z jakého důvodu?

Budoucnost není ani černá, ani bílá. Budoucnost je taková, jakou si ji uděláme. Je to jen a jen na nás. Ale je pravda, že trendy, kam se řítí svět, jsou příšerné. Myslím všechno to novolevičácké gender-, enviro-, homo-, femini-, klima- a jiné třeštění a s ním spojenou diktaturu menšin. Z tohoto pohledu budoucnost už opravdu není to, co bývala.

K názorům typu – „dobře už bylo“ přispívá i velké zdražení potravin, především ovoce a zeleniny, které zaznamenáváme v těchto dnech. Zdražují i další věci. V ČR je nyní největší inflace v EU. Co na to říkáte?

Nejsem ekonom. Odborné komentáře raději ponechám povolanějším. Ale že je tu trend řešit ekonomické problémy znehodnocováním měny, rozuměj znehodnocováním úspor obyvatelstva, vidí i laik. Jenže tisknutí dalších a dalších ničím nepodložených peněz je tak snadné a není na to vidět.

Epidemie koronaviru vyvolala mimo jiné otázku právě o potravinové soběstačnosti ČR. Už začala debata o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak i v zemědělství. Je to ale vůbec možné, když jak vlastnicky, tak vývozně jsme jasně napojeni na Německo, potažmo na EU?

Řeči všech těch našich liberálů až za hrob mě moc nedojímají. Ta jejich dogmata by platila, kdyby tady všude kolem, myslím především Evropskou unii, fungovala opravdová volná soutěž. Jenže trh je naprosto pokřivený systémem zločinných dotací. Náš zemědělec pracuje za úplně jiných podmínek než třeba ten francouzský. Jeho produkce je dotovaná, a proto si může dovolit nižší ceny. Takže nějaká ochranářská opatření, zvláště pak pro případ nenadálých krizí, mají bohužel jistý smysl. Nežijeme v ideálním světě.

A máme šanci se do něčeho takového pustit, aniž zchudneme, jak někteří varují? Co říci na slova těch, že ohledně potravin by se v tom případě značně omezil sortiment, konkrétně například – místo 15 druhů jogurtů třeba jen pět?

Všechny ty rádoby liberální řečičky fungují, když svítí slunce. Když přijdou mraky, jako třeba teď koronavirová pandemie, všechno jde stranou a každý se na prvním místě stará sám o sebe. Plyne mi z toho jediné. Nebuďme naivní. Mocnosti neprovozují žádnou filantropii – ani ty, které jsou dnes našimi spojenci –, nýbrž hájí svoje zájmy. Ty ekonomické na prvním místě. Všichni ti, kteří křičí „více Bruselu, více Unie“, nehájí české zájmy, ale hlavně německé, respektive francouzské.

Když se podíváme na statistiky, po roce 1989 začala česká společnost bohatnout. Dá se ale říci, že jsme těch třicet porevolučních let využili k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Co říci na názor, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy?

Už v devadesátých letech proti sobě šly dvě koncepce. Jedna říkala, pozvěme si sem zahraniční majitele, oni to přece umějí, přijdou a pozvednou naše podniky. Jako kdyby podnikání byla nějaká dobročinnost. Pravda, přišli. A častokrát tady postavili jen montovny, a když všechny ekonomické a dotační výhody pominuly, odtáhli dál na východ za ještě levnější pracovní sílou. Druhá koncepce stavěla na tom, že je potřeba vytvořit české vlastníky, kteří jsou svázaní se zdejším prostředím. Těm ovšem chyběl kapitál. Nakonec je to taková plichta.