Máme za sebou letošní oslavy Prvního máje, tradičně vnímaného jako hlavní připomínka toho, co trápí zaměstnance a další sociálně slabší skupiny. Co jsou podle vás hlavní témata, která by se v současnosti měla na Prvního máje připomínat?

Asi vás poněkud zklamu: 1. máj je tradiční svátek lásky a naděje. Muž a žena, kteří v sobě našli zalíbení, se líbají pod kvetoucími stromy. To považuji za největší poselství. Máme ho nádherně zpracované ve verších K. H. Máchy.

Z hlediska toho, co trápilo sociálně slabší vrstvy, je 1. máj připomínkou požadavků na osmihodinový pracovní den v USA v roce 1886 a navazujících událostí v Chicagu. Vyhlášení 1. máje jako „svátku práce“ je zjevný anachronismus a všechny politické strany u nás, zleva doprava, tento den chápou jako den politických proklamací. Oslava lásky by měla být oslavou společenské soudržnosti, zatímco v současnosti se proměnila v den konfrontace, kterou musí občas řešit policie. Aniž bych chtěl adorovat rok 1968, vzpomínám si s nostalgií na prvomájovou demonstraci radosti a národní sounáležitosti. Osobně nevidím silnější téma, než je oslava naděje a společenské shody, kdyby alespoň na jeden den v roce lidé v Čechách zapomněli na tu patologicky zaťatou táborovou konfliktnost do statků a hrdel, která dnes v Čechách panuje. Vymezují se jedni proti jiným, aniž vnímají, že jsme občané jedné vlasti.

V poslední době jsme svědky toho, že zástupci moderní „liberální“ levice se čím dál častěji stávají terčem kritiky ze strany „tradičních socialistů“ pro rozmáhající se politickou korektnost a neochotu utkávat se s oponenty ve férové debatě (místo čehož preferují nástroje administrativní perzekuce čím dál širší skupiny lidí). Naposledy takto promluvil slavný levicový filozof Slavoj Žižek, který si ve sledované debatě na univerzitě v Torontu v tomto vlastně notoval s konzervativním psychologem Jordanem Petersonem. Vnímáte také tento rostoucí rozpor mezi „tradiční“ a „liberální“ levicí?

Proč plést do všeho cizí slova, kterým většinou nerozumí ani ti, co je vyhlašují jako program? Slova, která zcela ztrácejí definující smysl. Liberalismus souvisí s osvícenstvím a prioritami Velké francouzské revoluce: Volnost, rovnost, bratrství. Za nejvyšší hodnotu z hlediska politologického i filosofického je považována svoboda jedince. A k tomu se hlásí tzv. pravice i levice. Politické proudy, které hodnotu svobody jedince popírají, jsou proudy extremistické – vlevo i vpravo. Spíše než „tradiční a liberální“ nalevo i vpravo tento antagonismus chápu jako ahistorické zakotvení v minulosti (která už neexistuje) v konfliktu se zakotvením v přítomnosti. Tradicionalistický je koncept nesmiřitelné konfrontace dělnické třídy (existuje?) a vykořisťovatelů – vlevo; vpravo obdiv k monarchistům a autoritářským režimům. V ekonomistickém chápání společenských procesů je to v současnosti konflikt neoliberální koncepce a koncepce „welfare state“ – konflikt oslavování neosobního trhu a sociální tržní ekonomiky, která v poválečné Evropě znamenala ekonomickou i sociální shodu.

To, co označujete jako tradiční koncepce, patří k výbavě minulého století – sovětský komunismus a fašismus. Gulagy a Mussolini či Mccartysmus.

V současné době se řada pojmů hodí do jakéhosi zmateného slovního guláše. Jsou Spojené státy s Bushovským zákonem „Patrioct Act“ a Obamovým „kroucením rukou“ realizace svobody jedince? Je v nestrávených tradicích carismu a stalinismu současné Rusko oslavou svobody jedince? Osobně se domnívám, že poselství „sametové revoluce“ stále ještě řadí Českou republiku k nemnoha zemím s vysokým respektem ke svobodám, zaručeným Listinou práv a svobod. Navzdory přemnohým nedostatkům to bylo poselství Občanského fóra – pospolitost občanů při zachování názorové plurality.

Debata Peterson–Žižek

Kdybychom se na to podívali z jiného úhlu: neděje se v poslední době to, že větším akcentem na „liberální“ témata došlo k překreslení veřejné debaty tak, že tradicionalističtější pravice a levice nachází navzájem více porozumění než s militantními horlivými liberály na „vlastní“ straně hřiště? A co tento posun dělící linie může znamenat pro tradiční socialisty a jejich ambice boje za sociální spravedlnost?

To, co nazýváte „liberálními tématy“ bych zhustil do boje pomatených skupin měnících lidskou svobodu v anarchoidní svévoli, s níž se člověk nadřazuje přírodním zákonům. Nebo přesněji: bez pocitu odpovědnosti se vyčleňují z řádu přírody, ze kterého jsme vzešli. Druhým takovým „liberálním“ tématem je tzv. „politická korektnost“, vycházející z orwellovského obrazu společnosti, v níž slova už nemají smysl „označující“, jsou ze společenského diskursu vyloučena a nahrazena zatemňující slovní řezankou. Ale liberalismus v původní podobě přece neznamenal zastírání a překrucování stavu světa a společnosti.

Horší je to s pojmem sociální spravedlnost. Co to znamená? Vyšší míru přerozdělování vyprodukovaných hodnot? Kde je hranice mezi motivací k vyšší míře produkce společenského bohatství a demotivujícím „všichni máme stejné žaludky“? Jak složité je to téma, vyjádřil m.j. John Rawls ve skvělé knize Teorie spravedlnosti. Elementární spravedlnosti samozřejmě odporuje systém banksterismu, který vedl k celosvětové krizi 2007 a dále. Beztrestnost těch, kdo ve spolupráci s politiky rozkrádají miliardy národní produkce.

Ale kdo uzavíral dohody s nadnárodními společnostmi, aniž do nich, byť jen drobkem, zakotvil, že část zde vyprodukovaného bohatství musí zde také investovat? Kdo proměnil Českou republiku v monokulturní montovnu aut? Nebyli v tom náhodou v plné shodě pravicoví i socialističtí politici, kteří umožnili miliardy vyvádět z ČR dividendami? A jak se vyrovnat se sociální spravedlností tam, kde politici, soudci a bůhvíkdo ještě zákonným způsobem konzumují neúměrné příjmy v porovnání s lidmi, kteří bohatství vytvářejí?