Co pro vás znamená 28. říjen?

28. říjen je výročí, které je pro Českou republiku, potažmo v tu dobu pro Československo velmi důležité. Já v tom dni vnímám výrazný odkaz T. G. Masaryka, a mimo jiné i proto velmi oceňuji například české rektory, kteří nějakým způsobem chtěli tento odkaz oživit a podpořit a rozhodli se sejít právě u hrobu Tomáše G. Masaryka. Podle mne se jedná o jeden z nejdůležitějších svátků.

Zmínil jste rektory. Co říkáte na jejich spor s prezidentem Milošem Zemanem, který vyústil v to, že rektoři nepřijali pozvání na dnešní slavnostní akci na Hradě?

Já se domnívám, že prezident bezprecedentně překračuje své pravomoci. A to v tom smyslu, kdy odmítá jmenovat některé vybrané pány profesory podle svého uvážení neuvážení s tím, že obvykle ani nevysvětlí ty důvody, respektive, ty důvody, které uvádí, tak nejsou v souladu s tím, co říká zákon.

A jak hodnotíte výběr těch, kterým se dnes prezident rozhodl udělit státní vyznamenání?

Komu je bude, nebo nebude udělovat, to je naprosto jeho kompetence. Fakt, že se rozhodl vyznamenat například paní herečku Pelikánovou, která spolupracovala s StB, považuji za velmi nešťastný. Nicméně, je to kompetence pana prezidenta, nám se to nemusí líbit, ale bohužel s tím momentálně nic udělat nemůžeme. Z předávání státního vyznamenání si prezident dělá prakticky vlastní akci, kam zve spíše svůj fanklub, než aby to byla věc státnická. A když se vrátím k nepozvání dvou rektorů, tak to také považuji za velmi nešťastné. Na druhou stranu obdivuji ostatní rektory, že se jednotně postavili za oba své kolegy a všichni společně se rozhodli na Hrad také nejít.

Když jsme u Miloše Zemana. Jak byste hodnotil jeho osobu a jeho dva předchůdce Václava Klause a Václava Havla?

Já si myslím, že Miloš Zeman má velmi blízko spíše k Václavu Klausovi. Byť se dlouhá léta prezentovali, že jsou z jiného politického spektra. Tvářili se, že jde o nějaký souboj, ale já vnímám spíše, že jsou ze stejného soudku. Prohlášení jak Václava Klause, tak Miloše Zemana na adresu uprchlíků jsou velmi blízká. Ta jejich diskuze se netočí kolem toho, jak vstřícně přistupovat k migraci, ale spíše kolem toho, že vyvolává ve společnosti strach. Prohlášení prezidenta Zemana, že tady není nikdo vítán, že si uprchlíci nezaslouží soucit, poukazuje na to, že mu chybí to, co nechybělo Václavu Havlovi. Jemu šlo o lidské hodnoty a dokázal poukazovat i na lidská práva. To si myslím, že je obrovský rozdíl mezi právě Milošem Zemanem, Václavem Klausem a Václavem Havlem. Byť samozřejmě Václav Havel měl spoustu chyb, spoustu věcí se mu nepovedlo, tak mezi těmito třemi prezidenty je to jediný pán, kterého si můžu opravdu vážit.

Co konkrétně prezidentu Zemanovi vyloženě zazlíváte a je vůbec něco, s čím byste s ním souhlasil?

Tak abych začal tím pozitivním, tak oproti Václavu Klausovi přistupuje vstřícně k Evropské unii. Je tam jakýsi, dá se říci, proevropský kurz. Bohužel více než proevropský je znát jeho proruský styl a nejen proruský, ale i pročínský styl. Miloš Zeman bohužel nemá problém nějakým způsobem spolupracovat s diktátory různě po světě. Nedávno proběhla schůzka s prezidentem Azerbajdžánu, kde je totalitní režim. Myslím si, že není nic proti ničemu se s takovými pány potkávat, ale možná by bylo dobré zdůrazňovat například dodržování lidských práv. Pokud Miloš Zeman jede do Číny a řekne, že se od nich máme co učit, tak to hraničí s tím, že se člověk ptá, co se od nich vlastně máme učit? Jestli onen totalitní styl vlády nebo co jiného?

Navíc těch otázek kolem Miloše Zemana je více. Jsou to například jeho blízcí spolupracovníci. Například pan Mynář, který dodnes nedostal bezpečnostní prověrku. Člověk se může ptát, jestli zákony mají tedy platit pro všechny, nebo platí pouze pro některé. Prezident Zeman říkal, že bude prezidentem oněch deseti milionů, ale bohužel podle jeho podání to tak nevypadá.

28. října slavíme vznik Československa. To už ale dnes neexistuje. Jak hodnotíte jeho rozpad v roce 1992? Bylo to pro nás dobré?

Mně samotnému v tom roce bylo asi pět let. Takže to mohu hodnotit pouze z hlediska historie, když se na to dívám zpětně. Ale musím říci, že v době, kdy je tady projekt, a už tenkrát byl projekt Evropské unie, evropské spolupráce, tak nepovažuji za šťastné, aby se ještě ty malé státy, které by se měly spojovat v různé pakty, jako je například právě Evropská unie, naopak rozpadávaly. Takže ten rozpad nehodnotím úplně nejšťastněji. Bylo to tehdy nějaké politické rozhodnutí, primárně pana Mečiara a pana Klause. Myslím si, že kdyby tehdy bylo referendum, tak by Česko a Slovensko řeklo, že si takový rozpad nepřeje.

Ohledně 28. října si připomínáme i naše tradice. V souvislosti s velkou migrační vlnou, kdy do Evropy, ale i k nám přijdou lidé, kteří mají zcela odlišnou kulturu a tradice, se hodně mluví o tom, že bychom právě naše kořeny a tradice měli hájit. 28. říjen je právě dnem, kdy se zamyslet, co jsou to vlastně naše tradice. Jak byste je popsal vy?

Tak naše tradice a kořeny nepochybně souvisí s křesťansko-demokratickým směrem, s křesťansko-demokratickými principy. A právě s těmito principy souvisí otevřenost, vstřícnost a ochota pomáhat. Můžeme to nazvat i solidaritou. Ten směr, který je občas prezentován v médiích, například premiérem Orbánem, jako zadrátujme hranice, postavme ploty… to podle mne není cestou. Ani to podle mne nekoresponduje s obranou našich tradic. Takový ten nacionální směr my Češi a nikdo víc, to se domnívám, že cesta opravdu není. My se musíme bavit o tom, jak nastavit pravidla, abychom řešili nepochybně vážnou otázku imigrační krize. Na druhé straně je nutné říct, i když v celoevropském měřítku je ta situace jiná, že Česká republika neprožívá zatím žádný zásadní problém, který se týká migrační krize. Vyvolávat strach ve společnosti podle mne není adekvátní. Je ale jasné, že pokud má do Evropy za letošní rok přijít podle odhadu zhruba milion a půl imigrantů, tak se musíme bavit o tom, jak a jakým způsobem to budeme řešit. Podle mezinárodních úmluv máme povinnost pomoci těm, kteří utíkají z vlastního bydliště kvůli válce. Nemáme povinnost pomáhat ekonomickým migrantům. Toho je třeba se držet.

Ale to v uvozovkách hájení našich tradic by určitě nemělo znamenat - nepouštějme sem nikoho, protože každý takový je ohrožením pro naši kulturu. Naopak. Myslím si, že migranti mohou být naopak impulsem, který může naši kulturu zase posunout o kus dál. Tím neříkám, abychom otevřeli bezhlavě hranice. Ale podle mne máme povinnost pomoct těm, kteří pomoc opravdu potřebují.

Měli bychom se pak snažit „vštípit“ jim naše tradice, pohled na život, nebo si zachovat své, nechat jim jejich a snažit se žít vedle sebe?

Víte, my tady máme určité specifikum, že v České republice žije na vcelku malém území vcelku homogenní národ. Nemáme tady, když to porovnáte s ostatními státy kolem, problém prakticky se žádnými národnostmi. Já si nemyslím, že je to o tom, že pokud sem někdo přijde, tam mi mu musíme buď vštěpovat tu naši kulturu, nebo naopak on nám vštěpovat tu svoji. Myslím si, že pokud dva rozumní lidé se dvěma různými kulturami žijí vedle sebe, tak se naopak mohou ty kultury navzájem obohatit. Pokud nastavíme pravidla tak, abychom žili ve svobodné zemi a jak je i nastaveno v ústavě, aby každý mohl svobodně vyznávat své náboženství. Nikoli, že to bude o tom, že tady bude zaváděno právo šaría! To jsou čistě mediální hrátky. Pan prezident Zeman nepochybně ví, že právo šaría neplatí v žádném státě oficiálně, to platí pouze na některých územích, které ovládá například Taliban, protože vláda není dostatečně silná.

Takže si vůbec nemyslíte, že by nám někteří tito migranti mohli vnucovat jejich pohled na svět? Nemáte strach například ze zmiňovaného práva šária, z toho, že by třeba chtěli i po českých ženách, aby chodily zahalené?

Já si myslím, že toto vůbec nehrozí, že to vůbec nepřichází v úvahu. Je to spojené s obavou z toho, co vidíme někde v Afganistánu, v Pakistánu…. Musíme si uvědomit, že ano, tam fungují teroristické organizace. Ale stejně tak ve světě fungují teroristické organizace, které se hlásí ke křesťanství, jako je například ETA ve Španělsku, IRA v severním Irsku. Podle mne ta debata není o tom, kdo vyznává jaké náboženství.